Kopa a Veče
Podle principu Kopného Práva žili naši Slovansko-Árijští Předci. Taková organizace společnosti je nejstarší, nejvyspělejší a nejspravedlivější forma samosprávy na Zemi. Zájmy celku byly nadřazeny zájmu jednotlivce. I naši Předci měli své těžkosti. Nebudeme si tak idealizovat Kopné Právo a zřízení Práva Veče ale v tehdejších dobách mezi Slovany a Árijci rozhodně nejestvovalo takové anti člověčenství a bezpráví jako dnes.
Kopné Právo je soubor národních právních pokynů, pravidel, norem a obyčejů, obsahující principy společenství, vzájemné pomoci a vzájemnosti spoluobyvatel. Kopa je staroslovanské střetnutí shromážděných, jejichž počet se mohl pohybovat od 100 do 300 lidí.
Podařilo se naštěstí zachovat všechny písemné zdroje. Jsou to rusko-byzantské smlouvy z 10. století, západoevropské kroniky, letopisy atd., jenž nám přibližují právní život našich Předků. Šlo o poznámky arabského cestovatele Omara Ibn Rusta a arabského spisovatele al-Marwaziho, také o díla byzantských autorů Leo Deacona a Konstantina Bagryadnorodého.
Na Kopě se shromažďovali nejlepší představitelé Rodu a Rodin, zaobírajíc se životně důležitými otázkami Slovanských Občin. Těchto setkání se zúčastňovali osadníci, domácí hospodáři, mající vlastnictví, půdu, rodinu a hospodářství. Nazývali je kopní soudci, muževi, občinní muži, nebo např. v Malorusku se používal výraz pánové-mužové. Na Kopu byli pozvání i lidé z třech osídlení sousedních Občin (po jednom nebo po dvou). Jim se říkalo okolití sousedé (соседи околичные) nebo se označovali jako zpoza hranic (суграничные). Rovněž se zúčastňovali i starci. Sice neměli právo hlasovat ale jejich rady byli použité. Ženy se na národním shromáždění vyskytovaly pouze na mimořádné pozvání v případě podání svědecké výpovědi související s konkrétním případem. Ne všichni patřící do Občiny se mohli zúčastnit shromáždění. Toto právo se udělovalo pouze domácím hospodářům, kteří měli trvalý pobyt (usedlost).
Lidé se potkávali v středu z jednoho osídlení dané Občiny, v místní doubravě (dubovém háji), posvátném háji nebo pod holými nebesy. V těchto místech byl vždy přírodní eventuálně uměle vytvořený kopec. Místa národních shromáždění se nazývali kopiště nebo kopoviště. Národ se na shromáždění svolával zapálením vatry, zvoněním zvonu. Řešili se tu nejdůležitější životní otázky, půdní, lesní, zemědělské, obchodní, trestní, rodinné atd. Národní shromáždění hledalo a soudilo ty, co spáchali přestupek, navracelo poškozenému odňaté, poškozené. Přijímali tu upřímné veřejné politování narušitelů Konů, a prošení o odpouštění poškozených. Záležitosti občiníků se řešili podle svědomí.
Výsledkem jednání Kopy se zaobírali všichni členové Občiny a vykonávali se bezodkladně. K porušení Kopného Práva docházelo zřídka kdy. Pokud na něco takového došlo, vnímalo se to jako mimořádná událost. Každý, kdo se střetl s narušením národních obyčejů, musel to okamžitě zastavit. V opačném případě byl takový člověk považován za spolupachatele přestupku nebo trestného činu a byl potrestaný podle Konu. Rozhodnutí Kopy bylo vždy pro každého Slovana nejvyšším duchovně-morálním mezníkem.
Podstatných rozdílem Kopy a ostatní shromáždění, dalších střetnutí vykonaných v následujících časech byla zásada jednomyslnosti. Přijímali se rozhodnutí, která uspokojovali všechny zainteresované. To, že se Slované dokázali mezi sebou dohodnout naznačuje vysokou morální a duchovně-kulturní úroveň. Přijetí návrhů většinou hlasů, jako tomu bylo v pozdějších dobách (až dodnes), neexistovalo. Stejně tak zde byla stanovená vzájemná zodpovědnost, tj. že celá Občina zodpovídala za přestupky svých členů. Ručila i za bezpečnost života a vlastnictví svých občiníků včetně přistěhovaných. Díky Kopnému Právu měli v Občinách vysokou porodnost, populace se rychle zotavovala z válek a epidemií. Vychovávali se vojáci patrioti, udržovala se ekologie osídlení i jejich okolí, chránili se a obnovovali lesy.
Kopa se s bouřlivou emocionální diskuzí o problémech a otázkách projevovala nejlepšími vlastnostmi Slovanů – upřímností, čestností, nesobeckostí, přímočarostí, chrabrostí a šlechetností. Shromáždění měli formu veřejné zpovědi, Duše lidí se očisťovala od žádostivosti, závisti a jiných zlozvyků. Společenské zájmy byly nad osobními, triumfoval Kon spravedlnosti. Pro mnohé Slovany byla Kopa školou života a univerzitou morálky.
Národ si vybíral z deseti dvorů desátníka, ze sta dvorů setníka. Samotné Občiny se nazývali setinami, stovkami (сотнями). Desátníci a setníci zodpovídali za ekologii osídlení, zabývali se bytovými a půdními otázkami. Dohlíželi na veřejný pořádek na ulicích, u obchodů na trzích a měli na starost i požární bezpečnost. Setník byl zplnomocněn vydávat vyhlášky o vlastnictvích a tělesných trestech narušitelů práva. Dále rozhodoval o výstavbách veřejných staveb, vydával povolení na pobyt přistěhovalců a zajatých cizinců.
Na ochranu svých zemí si Slované vybírali knížata, nejčastěji ze silných Rodů potomků bojovníků. Kníže si naverboval družinu z nejodvážnějších a nejmocnějších členů Občiny. Na jejich organizaci, na výstavbu pohraničních zábran a obranných linií Kopa přidělovala desátek (desetinu z příjmu domácnosti, dvora). Jestliže bylo naléhavě potřeba vybudovat vojensko-obranné objekty, dělalo se to dobrovolně a společně se všemi muži z Občiny. Ve válce se celá mužská populace Občiny schopná nosit zbraň a bojovat, stala bojovníky.
V systému staroslovanské samosprávy se všechny posty volili jednohlasně (na období jednoho až tří let). Každá národem zvolená osoba v případě selhání nebo nekale plnící své povinnosti byla okamžitě odvolaná a nahrazená jinou zvolenou osobou, případně i postižena materiálním trestem.
Kopné Právo tvořilo základ Práva Veče, působícího v Rusku na začátku středověku (staroslovansky Veče znamená Rada). Veče je zmíněno v letopisech v Jižním Belgorodě (997), Velkém Novgorodě (1016), Kyjeve (1068). Večová střetnutí probíhala i dříve. Podle sovětského historika I. J. Frojanova, bylo Veče na konci prvního tisíciletí a na začátku druhého tisíciletí n.l. nejvyšším řídícím orgánem ve všech ruských zemích a ne jen v Novgorodské republice.
Na Veče se probíral široký okruh otázek, uzavření míru i vyhlášení války, vypořádání se s knížecím stavem, finančními a pozemskými zdroji. Uzavírali se a rušili smlouvy s knížaty, činnost knížat, náměstků knížat a dalších byla kontrolovaná, volili se vojevůdci, jejich náměstci v městech a okresních vesnicích. Určovali se povinnosti obyvatelů, řešili se zemědělské otázky, schvalovali se pravidla obchodu a výhod (úleva někomu, něčemu, poskytnutá jako výjimka ze všeobecných pravidel), kontrolovali se soudní lhůty a plnění soudních rozhodnutí.
Veče bylo mechanizmem, jenž vyrovnával sociální rozpory našich Předků. V průběhu století vznikající nejednotnost staroruské společnosti stále více vedla národní shromáždění Veče pod kontrolu bojarské aristokracie. Ve 12. až 13. století v Novgorodské republice ale i v ostatních ruských zemích si zemská aristokracie do značné míry podřídila své vůli střetnutí Veče. Vláda Veče trvala v Novgorodě až do poloviny 15. století. Toto velké město bylo jedním z posledních míst samosprávy a národního řízení v jinak už feudálním Rusku. S rozvojem feudalismu uhasínala důležitost národního práva. V 17. století byla nakonec ustanovena monarchie, kde o národních právech nemohla být řeč.
S tím, že současný parazitický systém národního oblbování je potřeba změnit souhlasí snad každý zdravě myslící člověk. Potomkům Rasy je potřeba vrátit jejich přímé národní řízení. V samoorganizaci je naše spása.
Zdroje:
rasa.sk
svet-slovienov.sk
