Život 13 000 let zpátky
Dnes znovu poznáváme základy letopisů Našich Předků. Jsou zapsány Runami, Tragami, v Charatiích a Santiích, kde se vypráví skutečné příběhy Našich Předků. Budeme hovořit o událostech, které se odehrály před necelými 13 000 lety. Jde o Leto 13 032 od jednoho z výchozích bodů, který Naši Předkové nazývali Velká Struže, kdy došlo k zalednění v důsledku katastrofy.
Přibližně v této době došlo k etnickému rozkolu mezi Našimi Předky. A pro začátek se vraťme na území, kterému dnes říkáme Sibiř. Na území, kde se před 12 000 lety zrodila Slovansko-Árijská společnost. To nikoliv ledajaká společnost ale žrecovská. Zhruba před 9000 lety tato společnost pokrývala již celou dnešní Sibiř a Ural. Proces sjednocování byl jednoduchý a snadný, protože k sobě směřovaly příbuzné národy, etnicky spřízněné především: Slovani a Árijci. To mimochodem potvrzují i archeologové, kteří zjistili, že na Sibiři na sebe vzájemně působily dvě kultury: Andronovská s centrem na Jižním Uralu a Afanasjevská s centrem v Minusinské kotlině.
Andronovskou kulturu vytvořili Svatorusové a Afanasjevskou kulturu ch’Árijci. V předpotopním období bylo mísení da’Árijců a ch’Árijců, Svatorusů a Rassénů v plném proudu. Již nikdo nedodržoval přísahu věrnosti Rodu, protože to nebylo účelné. Šlo o přežití Rodů. Po Vesmírné katastrofě byl tento proces pozastaven, protože, jak o tom píší „Kruhy Let“: na Východě se da’Árijci izolovali a na Západě vznikly takzvané enklávy Rassénů, včetně Antů, s nimiž Rasséni úzce spolupracovali.
Po sjednocení ch’Árijců a Svatorusů se jejich prolínání urychlilo. V době etnického štěpení to již byl jednotný národ, který dnes nazýváme „Rusi“ nebo, zjednodušeně řečeno, jak je přijímáno ve starých pramenech – Staroslovani (Praslovani).
Víte, všechny tyto údaje ukazují, že Naši Předkové měli také problémy se spoluprací. Je velmi důležité znát letopisy, abychom pochopili, jak je řešili. Když došlo k tomuto sjednocení, byla obnovena mnohá města, včetně Asgardu Irijského a některých dalších Asgardů. O funkci hlavního města se však v té době s ním utkal Arkaim. Jeho pozůstatky se dodnes nacházejí na jižním Uralu v Čeljabinské oblasti.
Žreci Našich Předků vytvořili Arkaim, aby řídili celou zemi a celou společnost. Že se centrum Síly tehdy nacházelo na jižním Uralu, nám naznačují: za prvé – „Kniha Světla“, za druhé – „Kruh časů“, za třetí – souhvězdí měst vykopané na Jižním Uralu a také Kargalinské Kopy objevené v roce 1995 u Orenburgu.
Kargalinské Kopy, které se nacházejí 60 km od Orenburgu, zkoumali v roce 1995 ruští archeologové, kteří zjistili, že před více než 5000 lety vzniklo na jižním Uralu největší centrum starověké metalurgie. Abyste pochopili, rozsah obrazu, který archeologové vykreslují, je opravdu ohromující. A to jak v technologickém měřítku, tak i na teritoriální úrovni.
Z toho vyplývá závěr, že toto centrum svým vlivem na vývoj naší kultury znamená mnohem více než slavné „Doly krále Šalamouna“ u Mrtvého moře. Víte, je takový doktor věd – profesor Jevgenij Černych. Vyprávěl o tom takto: „Horníci šedého starověku pracovali v Kargalu téměř dva tisíce let, prorazili více než 20 000 dolů, štol, lomů, jam. Celková délka vývoje je stovky, ne-li tisíce kilometrů. Vytěžili asi 2 miliony tun rudy, z toho nejméně 50-60 tisíc tun mědi“.
V polovině druhého tisíciletí př. tzv. n. l. se výrobky z kargalinské mědi rozšířily na rozsáhlé území do stepí u Kaspického a Azovského moře – Zadonského prostoru. Tyto výrobky můžeme vidět v muzeu města Azov. Analýza chemického složení měděných a bronzových výrobků z pohřebišť starověkých osad ukázala, že kov z Kargalova používali ti Předkové, které dnes vědci nazývají Kimmerijci. Právě ti, kteří se vydali válčit na jih – za hřeben Kavkazu. V dnešní době, kdy dochází ke studiu sídlišť dávných rudokopů, začínají vědci chápat, co byly tyto výjimečné kmeny zač.
Ukazuje se, že jejich společnost byla velmi diferencovaná. Dokážete si to představit? Tohle bylo popsáno v našich Védách a vědci se k tomu dostávají až nyní. Někteří těžili rudu, jiní tavili kov, další ho převáželi na prodej tisíce kilometrů daleko. Všechny tyto vztahy musely být nějak regulovány. Závěr je samozřejmý: Jižní Ural byl hlavním městem celé Državy, které říkáme Rassenie. Nikoliv nadarmo. Akademická „historická věda“ tuto civilizaci nazývá andronovskou kulturou. Zdálo by se, že země a společnost budou prosperovat a úspěšně se rozvíjet. Jenže při úspěšném rozvoji společnosti došlo k závažným úpravám tehdejších změněných přírodních a klimatických podmínek.
Musíte si také uvědomit, že tyto procesy se neodehrály během jednoho dne, během jednoho století. Probíhaly po tisíciletí. Podnebí v Rassenii bylo mírné a teplé. Každopádně „Kruhy Let“ ho nepopisují o nic hůře než v dnešní Evropě. Asi před 8 tisíci lety se vody dostaly do takového stavu, že se začal rozpadat jednotný vodní systém, který z Baltu odnášel teplé vody Golfského proudu do Obského zálivu.
V důsledku všech těchto přeskupení vod, jakmile se jednotný vodní systém začal rozpadat, přestaly vody Golfského proudu proudit nejprve do Obského zálivu a poté do Bílého moře. Z jihu se led prolomil do Karského moře a zablokoval Obský záliv. Začalo se rychle ochlazovat. Zima se blížila k Rassenii.
Asi před 5500 lety (tato data jsme vypočítali díky „Kruholetu Čísloboga“) ochlazení zesílilo natolik, že začalo mít vážný dopad i na jižní oblasti Rassenie. Podnebí se stávalo ostře kontinentálním a mnohem chladnějším. V souvislosti s tím začala reorganizace společnosti a hospodářského života. Mnohé zemědělské činnosti, jako je zahradnictví, bylo možné provozovat pouze na jihu. Pole v severních oblastech zpustla a zarostla lesy. Mohl se zde provozovat pouze lov, rybolov a částečně chov dobytka.
Na jihu se již formovala stepní oblast příznivá pro chov dobytka. Od rostlinné poživně začali Naši přecházet k živočišné. Právě k tomuto přeskupení, k tomuto okamžiku, došlo. V souvislosti s těmito přeskupeními se přirozeně ztížilo dodržování Rodových Ustojů (rodových pravidel) zachovaných, obnovených Slovansko-Árijskými žrecy, Našimi Předky.
Obecně lze říci, že přechod k chovu skotu se uskutečnil v 6. až 4. tisíciletí před zavedením současného kalendáře. Tento přechod vyžadoval odchylky od zavedených pravidel. Naši žreci však nebyli bezdůvodně proti. Ve společenství začalo narůstat napětí. Jednoduše řečeno, nespokojenost se žrecy se promítla do nepřátelství vůči nim. V takové situaci se přirozeně společnost a celá země rozdělila na dva nepřátelské tábory.
Arkaimští žreci v čele s Ramou a jejich příznivci se nacházeli na Jižním Uralu v mnohem příznivějších klimatických podmínkách, drželi se svého postoje a nepřipouštěli porušování stanovených pravidel, zejména používání zvířecího masa v jídle. Žreci východní Rassenie zároveň chápali nevyhnutelnost provedení změn způsobených klimatickými změnami. Dokázali nutnost zavedení změn v Rodových Ustojích a pravidlech. Tím spíše, že většina východní Rassenie přestala tato pravidla dodržovat. Tehdy se Rama rozhodl pro represivní opatření.
To však většinu Našich Předků, kteří žili v Rassenii, jen rozhořčilo. Začala se rozvíjet partyzánská válka. Pak začala všeobecná vzpoura ve východní Rassenii obecně, jak o ní píší „Kruhy let“ a „Kniha Světla“. Všichni byli proti Ramovi a jeho příznivcům. Tuto vzpouru Našich Předků vedl kníže Kemak. Asi před 5200 lety se na poli u Kurukšetru sešly dvě znepřátelené armády. S největší pravděpodobností se to odehrálo na území dnešního Kurganského regionu. Odehrála se tam velkolepá bitva, později barvitě popsaná v epických dílech Dravidů a Nagů s nánosy dalších válek a událostí. Ty ovšem naznačují, že se tyto události odehrály v Indii. My však víme, odkud „vítr fouká“.
Pokračování příště.
Zdroj:
vk.com/@-176218205-zhizn-13000-let-nazad-1-chast
řekl
bych, že život 13000 let zpět mohl být mnohem lepší, než ten
dnes
ale to propaganda nechce slyšet.
musí se vytrvale lhát, jak se dnes nikomu neubližuje atd.
V určitých ohledech asi byl ..