Záhada etruských nápisů
Tyto nápisy byly rozluštěny už tolikrát, kolik badatelů se o to pokoušelo. Přesto zůstávají záhadné dodnes. Co je tedy příčinou. Nějaký tzv. odborník odpověděl na otázku, co když ty nápisy nejsou etruské, následovně: co je to za nesmysl, jaké jiné by měli být? Římané byly současníky Etrusků a museli dobře vědět, kdo je psal. A když je poznali jako etruské, pak jiné řešení nepřichází v úvahu.
Jak na to Římané přišli, že jsou nápisy etruské, to si můžeme představit asi takto. Při obléhání poslední etruské pevnosti Perusie okolo roku 40 před tzv. n.l., setkali se na pomnících s nápisy, které neuměli přečíst. Pozvali si tedy domácího Italika, aby jim je vyložil. Na tyto Italiky se Římané při své bohorovnosti dívali s nejhlubším opovržením, pro ně to byli jen otroci. O tom Italikové věděli. Takže povolaný otrok nemohl říct Římanům pravdu, vyložil jim nápisy tak, jak si to páni přáli, totiž že ty nápisy na pomnících oslavují etruské bohy a panovníky. Tím byli sami Římané oklamání a to utvrdilo celou řadu luštitelů, kteří Římanům bezvýhradně věřili, že ty nápisy nemohou být jiné než etruské.
Nejen to. Římané celé původní početné obyvatelstvo Itálie, podle nich „méněcenné“, vymazali z dějin. Tím zatemnili celé dějiny, takže veškerá vyspělá italická civilizace spadla do klína Etruskům ale také Římanům. Právě antičtí Římané to byli, kteří veškeré nesnáze s luštěním etruských nápisů zavinili. Z toho vyplývá asi takový závěr: celá tisíciletá záhada etruských nápisů bude spočívat v tom, že nejsou etruské! Jaké tedy jsou.
Mohou být etruské nápisy slovanské? Podle římských dějin je to zcela vyloučeno ale v tom směru nejsou římské dějiny spolehlivé. Prvním, kdo se o to přes nedůvěru badatelů pokusil, vyložit je na bázi staré slovanštiny, byl v minulém století Ján Kollár. Původně kněz slovenského původu, potom doktor filosofie a archeologie, posléze básník a slavistický badatel. Ve své počáteční básnické tvorbě oslavil Slovanstvo (Slawmež sláwu slawných Sláwů) a tím se stal profesorem slavistiky na vídeňské univerzitě, neboť k rakouské monarchii patřily i země slovanské. Tam měl přístup k bohaté etruskologické literatuře vydávané latinsky v rámci Etruské akademie od 18. století a Kollár latinu ovládal. Svůj výklad etruských nápisů včetně reprodukcí originálů podává v objemném díle „Staroitalia slavjanská“ z roku 1853.
Jenže Kollár se ve svým výkladu dopustil několika chyb. V jeho době byl výzkum slovanské problematiky teprve v začátcích a o Slovanech se nic konkrétního nevědělo. Podle jiných etruskologů se domníval, že písmo etruských nápisů je odvozeno z písma řeckého, četl texty podle abecedy řecké, takže slova zněly neslovansky. Zkrátka jeho výklad není příliš správný. Přesto se však zasloužil o to, že prolomil neřešitelnou bariéru a upozornil na to, že etruské nápisy nemusejí být etruské.
V cestě nastoupené Kollárem pak pokračovali další. Ruský badatel Četrkov, bratislavský muzejník Križko, slovinský autor Žunkovič, pražský profesor Růžička (Život a zvyky dávných Slovanů, asi 1912 a 1922), sovětský badatel Kondratov atd. Jenže, bohužel tito následníci etruské nápisy rovněž nevyřešili.
Žádný z dosavadních luštitelů etruských nápisů, ať už slovanských či jiných, z nich nevyčetl, že jejich pisatelé byli vlastně otroci a to je podstatné a hlavní. To patří totiž k předpojatostem všude rozšířeným v důsledku propagandy vládnoucích kruhů, že písmo a veškerou vzdělanost nesli pouze panovníci, kněží a vládnoucí kruhy.
Máme-li být ve výkladu staroitalických nápisů důslední, pak nemůže vycházet z jiných druhotně odvozených abeced, jako je řecká nebo latinská. Jde o zcela původní praslovanskou abecedu. A budeme-li nápisy podle ní číst a plynulé texty rozdělíme na slova nápisové praslovanštiny, pak teprve začnou promlouvat řečí jasnou a srozumitelnou.
Stéla z Vetulonie dokumentuje vpád Etrusků do Itálie, i když to na ní napsané není. Podívejme se tedy na tuto stélu.
Druhý velmi početná invazní vlna Etrusků zaútočila podél západního pobřeží střední Itálie někdy počátkem 7. století před tzv. n.l. Z téže doby pochází i tato stéla, takže se lze domnívat, že dokumentuje danou událost. Byla u bývalé Vetulonie nalezena a nyní ji chová Museo Archeologico ve Florencii.
Bojovník je vybaven zbraněmi později typickými pro Etrusky, takže nikdo nepochyboval o tom, že stéla patří Etruskům. Případně etruskému bojovníkovi jménem Aulus Feluskus, totiž podle mylně čtené první skupiny znaků „Avle´s Feluske´s“ a takto je stéla nazývána v literatuře.
Nápis není ovšem etruský, je rovněž praslovanský. Upřesníme si zde tyto čtyři znaky.
Plynulý text rozdělíme opět na slova praslovanská, podle zachovalého textu můžeme doplnit i části slov zaniklé poškozením stély a celému textu porozumíme takto.
Slovník
poná – po, nebo lépe „poněkud později po skončení“, taktéž ve staročeštině byly tvary „ponad“ (poněkud nad) a „poza“ (poněkud v pozadí)
blěšč – blesk-vzplanutí, dodnes moravsky „zabluščit v kamnoch“ (roznítit oheň v kamnech)
wělú – též staročesky „vělí“ (velký-mnohý-silný-mohutný)
skěšč – srážka-porážka-utkání-boj, staročesky „skláti“ (srazit-porazit), srbochorvatsky „kiša“ (srážka-déšť)
tuščnúta – přídavné jméno ve 4. pádě „pohaslého-padlého“, staročesky „tušnúti sviecu“ (udusit-zhasnout svíci)
u bánikě – v obranné panice, po staru odvozeno od „wá-nika“ (vniknutí na cizí území, odtud „panika“)
snach – čteme s měkčeným „-ň-„, pro něž písař neměl znaku, neboť to slovo zní staročesky „sňach“ a v odvozených variantách „sniětiě“ (zabití-zavraždění)
sňách sám – tedy „vraždění samé“, spolu s předešlými slovy „hrom aby to spral, samé zabíjení“, je to významná tečka za nápisem, vyjadřující odpor Slovanů k válkám.
Tato stéla je svým výtvarným řešením i obsahem podobná stéle z ostrova Lémnu v sousedství Řecka a pocházejí obě zhruba z téže doby. Liší se jen malými rozdíly v nápisovém dialektu praslovanštiny. Balkánský dialekt lémnoské stély je příbuzný dnešní slovenštině, kdežto italský dialekt stély vetulonské je příbuzný staré češtině a moravštině. To mluví o cestě infiltrace neolitických Praslovanů do těchto zemí. Oběma starým dialektům dodnes dobře rozumíme.
Jako tvůrce lémnoské stély, tak ani tvůrce vetulonské nepíše historický dokument. Šlo mu pouze o jeho padlého otce. Slovy telegraficky stručnými a hluboce lidskými vyjadřuje vztah ke svému otci, jemuž postavil pomník. Kromě toho poslední větou dává najevo svůj odpor k tomuto nelidskému zabíjení a masovému vraždění, což je pro něj nepochopitelné. Je to pomník nejen padlému otci pisatele ale i ztracené svobodě původně slovanské Itálie.
Zdroj:
kniha O Slovanech úplně jinak (Antonín Horák)