Platí védické: „kdo nezná svou minulost, ten nemá žádnou budoucnost“. Myslím, že jsme všichni, my Slaviani, unaveni z z těch nekonečných, dokola opakovaných lží, které nám nachystaly tvary (tvárné bytosti) a dodnes opakují jimi podporovaná média. Koho „předek“ je cizinec, ten už rozhodl o svém osudu – sám a bez nátlaku. My ostatní však víme, že jsme nejstaršími obyvateli této Země. 

Samostatnou kapitolou jsou archeologické nálezy dokazující naši, slavianskou minulost (tu, relativně nedávnou). Ten, který je zmíněn v tomto článku byl nalezen ve Voroněžské oblasti Ruska a zobrazuje Makoš, přičemž jsou na ní písmena Boukvice. A rovněž symbolika, jenž se dodnes používá na slavianských krojích. Pochází ze 42. tisíciletí př. tzv. n. l. Pro jistotu to zopakujeme: ze čtyřicátého druhého tisíciletí před naším letopočtem. Proč asi nám o ní nepřinesla žádnou informaci „svobodná média“?

Písmo lze charakterizovat i takto: „Písmo je znakový systém fixace řeči, který umožňuje s pomocí nakreslených (grafických) elementů předávat řečovou informaci a uchovávat ji v čase.“ (Velká Sovětská Encyklopedie vydaná v letech 1969 až 1978)

Můžeme říci, že jestvují čtyři druhy písma. Ideografické; slovesně-slohové (logograficko-sylabické); sylabické a písmeno-znakové (abecední). 

Ideografické. V ideografickém písmu každý znak – zobrazovací element – může zobrazovat libovolné slovo v libovolné gramatické formě a rozsahu okruhu pochopitelných asociací. Buď přímo vyjádřených zobrazením, vytvářejícím daný znak, nebo podmíněných. Například
znak, který zobrazuje „nohu“ může mít význam „chodit“, „stát“, „přinášet“ apod. v libovolné gramatické formě. Namísto zobrazení lze použít i volný grafický symbol. Možnost předávání informace pomocí čisté ideografie je velmi ohraničená. 

Ideografický typ písma se používá:
1. Buď v hospodářských záznamech, kde počet významů, o kterých je řeč, je ohraničen samotným obsahem textu,
2. Nebo v rituálních zápisech jako mnemotechnický, podpůrný prostředek.

Do první oblasti patří tři keramické tabulky se znaky „předsumerského písma z Mezopotámie“ – v oblasti osídlení Tartaria ze 3. tisíciletí př. tzv. n.l., které byly nalezeny na území dnešního Rumunska v oblasti rozšíření zemědělské, praslavianské archeologické kultury Turdas ze začátku 3. tisíciletí př. tzv. n.l. Kultura je popsána v knize autorů G.B.Fedorova a L.L. 1973.

Druhou oblast použití v dnešní době zkoumal akademik B. A. Rybakov: „objekty musely být vybrány z oblasti zobrazení, tak či onak spojených s rituální stránkou národního způsobu života.“

Slovesně-slohové. Základem slovesně-slohového systému písma je předchozí mnohovýznamový ideogram. Ale konkrétní přiřazení znaku vždy k určitému slovu zajišťují doplňující znaky. Vyjadřují čistě zvukové prvky slova buď v celku, nebo v jeho části (obzvláště gramatických prvků) a znaky-determinativy, které upřesňují okruh významů, ke kterému dané slovo patří.

V současnosti jestvuje jediný systém slovesně-hláskového písma – „čínský“. Vznikl na území dnešní Číny ve 3. tisíciletí př. tzv. n.l. V oblasti Linjance (2690 př. tzv. n.l.) byly objeveny čtyři pohřební keramické urny, kde na každé z nich byl stejnou technikou vyražen jeden hieroglyfický znak. Ale toto písemnictví bylo přiřazeno k čínskému národu a jeho předkům – ačkoli protočínská etnogeneze začala v mnohem pozdějším období. Jen kolem 2. tisíciletí př. tzv. n.l. a je spojena s národy bez písemnictví jihovýchodní Asie Miao a později Maň, t.j. od 11. po 3. století př. tzv. n.l. 

Sylabické písmo. Systémy písma, kde každý znak předává pouze nějakou následnost zvuků jako takovou a nikoli slovo nazýváme sylabické. Následnosti mohou být:

1. „S (souhláska) + H (samohláska nebo nula)“
2. „H+S“
3. „S+H+S“
4. „S+S+H“
5. „S+H+S+H“

Sylabické systémy jsou často výsledkem zjednodušení slovesně-hláskových systémů. Předpokládá se, že mohou vznikat i druhotným způsobem zavedení hlásky do souzvuku písmeno-zvukového písma.

Nejstarším indickým sylabickým písmem byly očividně brahmy, jejichž původ je nejasný. Důležitější systém kcharoštchi (od 3. století dodnes) je očividně vytvořen z aramejského písma cestou vytvoření variantních znaků pro stejné souhlásky s rozličnými samohláskami dle principů, které pocházejí z brahmy. Systémy brahmy a kcharoštchi umožňují velmi přesný, věrný přenos blízký fonetické transkripci zvukové stavby textu.

Abecední písmo. Otázky původu místa vzniku abecedního písma byly povětšinou již odvolány po předchozím publikování známého nálezu zobrazení paleolitické figurky Bohyně Makoš, jenž byla nalezena na nalezišti Костёнка ve Voroněžské oblasti v Rusku (kolem 42. tisíciletí př. tzv. n.l.).

Zatímco na hrudi Makoš je zobrazena „mřížka“, která se plně shoduje se slavianským svastickým symbolem „Nezaseté pole“, tak na zádech je jasně vidět řada znaků velmi připomínajících současné bukvy azbuky. Bylo provedeno mnoho pokusů porovnávání druhu písemnosti s již známým písemnictvím, ale byly také přečteny nápisy.

Tedy je již archeologicky dokázáno, že Slaviani z Ruské roviny již před 30 až 40 tisíci lety dosáhli většiny z horizontů abstraktního myšlení. Zobrazení těchto výdobytků jsou odrážena v archeologických nálezech z té doby. Není žádných důvodů se domnívat, že taková hlubina časů by nestačila k vytvoření „místní“ varianty písemnictví. O to víc, že jedno ze zobrazení s možnými „bukvami“ – které je vidět na Bohyni Makoš – je nám známé.

Archeologické nálezy z jiných měst Ruské roviny tvoří souvislý řetěz důkazů vzniku, jestvování a rozvoje písemnictví právě na území Ruské roviny. Podívejme se na písemnost madlénského období, tzn. od 15. do 8. tisíciletí př. tzv. n.l. Madlénská kultura byla rozšířena na západě Ruské roviny, počínaje oblastí osídlení prastarých Slavianů (současné Německo) a končila současným územím Španělska.

Část symbolů, které jsou na obrázku, je identifikovatelná jako různé elementy slabikového písma nebo dokonce abecedního.

V dalším je třeba zmínit písmena z Lepenského Vira (na řece Dunaj, 7. tisíciletí př. tzv. n.l.), kde bylo nalezeno množství kavek s geometrickým ornamentem. Tuto kulturu zkoumal archeolog R. Pešič, vybral část těchto symbolů a vytvořil celý „repertoár“.

Část symbolů kultury Lepeského Vira, které jsou zobrazeny na obrázku s vysokou geometrickou přesností, opakují symboly Madlenu. Madlénské a Lepenské znaky jsou tedy párově identické. Geografická blízkost obou ukázaných kultur umožňuje učinit předpoklad o nástupnictví písemné kultury Lepenského Viru, o úrovni vývoje kultury Madlen, ale i o vysoké úrovni nositelů kultury Kosťonek.

Další výzkumník, Antič, sestavil odpovídající repertoár ze znaků, které patří ke kultuře Vinča (5. tisíciletí př. tzv. n.l.).

Shoda symbolů kultury Vinča se symboly z Lepenského Vira je viditelná na většině případů. Zde je patrná jak geografická, kulturní (tehdejší Slaviani), tak i časová následnost písemné kultury. V repertoáru Antičových Vinčanských znaků jsou fragmenty prakticky všech současných písmen.

Z uvedeného je vidět: není žádných důvodů předpokládat, že všechny tyto znaky byly vyvinuty paleontologickými Předky v nevědomosti. Platí to o to víc, že v těch dobách ti samí lidé již několik tisíciletí používali jiné, plně analogické výdobytky abstraktního myšlení. Jako je např. počítadlo, magie, rituály, kalendář, astronomická pozorování a podobně.

Poznamenejme, že ani jeden ze zde uvedených druhů písma není piktografický nebo ideografický. Personální identifikace každého znaku je plně uvědomena. V abecedních systémech písma specifický znak – písmeno – předává zpravidla jeden zvuk. Může to být buď fonéma nebo alofon, nebo libovolná fonéma v rámci některé skupiny akusticky shodných zvuků. Někdy se písmena na označení jedné fonémy spojují po 2, 3 a 4 – v němčině zvuk „š“, původně „ш“ musí napsat jako „sch“ či zvuk „č“, v Boukvici zase pouze jeden znak „ч“ píší jako „tsch“.

Diakritické znaky. Problém nezodpovídání písma jazyku se řeší pomocí diakritických znaků – teček, háčků, délků a podobných znaků umísťovaných nad, pod i „kolem“ standardních grafem. Jestvují dva způsoby diakritického písma:
– pro označování samohláskových zvuků ve zdegradovaném převzatém písmu;
– ke změně druhu převzaté grafémy, použité k předání samohláskového a souhláskového zvuku, který se liší od zvuků v převzatém jazyce.

Čím více se v písmu používají diakritické znaky, tím méně se jeví cizorodým pro jeho uživatele v daném jazyce. Když ukazatel diakritičnosti dosahuje značných hodnot, tak lze hovořit o plném nesouladu jazyků, tzn. jazyka, od kterého bylo písmo převzato a jazyka, ve kterém se toto písmo používá.

Nejvíce je nasyceno diakritickými znaky písmo Židů. Judejci ho začali používat jen začátkem „středověku“, a to hlavně v bohoslužebních knihách. Všechny obecní samohlásky začaly označovat pomocí diakritických znaků nad nebo pod písmeny – pomocí teček a skupin teček, nebo malých řeckých písmen. „I tak se nevešli“. Přesto se nestaly samohláskovými písmeny.

Taková situace se židovským písmem demonstruje, že:
– Židovské písmo je jedno z nejmladších systémů písma;
– Ty „národy“, kterým se uměle připisuje objev systémů písma se ukázaly historicky neschopné vylepšit takové systémy.

Maximálně naložené diakritické znaky jsou písemnosti těch slavianských národů, které jsou založeny na latince. Příkladem je česká a slovenská písemnost.

Východní abecedy. V současné době je původ východních abeced podáván takovým způsobem, který se obvykle nazývá „výmysl“. Při takovém přístupu je kořenovou abecedou všech východních abeced aramejské písmo, tzn. evropské. Které však je i dnes jedním z nejvíce degradovaných ze všech známých druhů písma. A které ani v současnosti nedokázalo smysluplně principiálně odrazit psaní samohláskových zvuků.

Západní abecedy. Při zkoumání západních abeced je vidět tolik jistě – jemně řečeno – nesouladných bodů, kolik i při původu východních abeced. Z jedné strany se tradičně předpokládá, že „východiskem pro vývoj západních abeced je řecké písmo“, které vzniklo, jak víme, v 8. století př. tzv. n.l.

Z druhé strany přitom „archaické“ řecké písmo co do formy písmen v podstatě plně souhlasí s fénickým písmem. To znamená, že řecké písmo není vůbec řecké. Správně by se mělo nazývat „fénické písmo na území Řecka“ (jako například latinské písmo na území Německa).

Ze všeho uvedeného a pochopením těchto fundamentálních souvislostí stavby jazyků skutečně zjistíte, že Cyril ani Metod nevynalezli slavianské písmo. Kromě toho, oni ruský jazyk ani neznali. V dobách Cyrila nejestvoval byzantský, bulharský, ani soluňský jazyk či druh písemnosti. Jediné, co udělali, že ukradli (záměrně skryli) některé naše bukvice, kterým zřejmě díky své negramotnosti ani nerozuměli. 

 

Zdroj:

vk.com/id510552269?w=wall510552269_2011

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *