Sanskrt
Sanskrt je oficiálně považovaný za staroindický literární jazyk, patří do indické skupiny indoevropských jazyků. Ale my víme, že žádné indoevropské jazyky nejestvovaly. V Indii žili černé národy a ve Venei (Evropě) žili Bílé národy, žádní „lidé-zebry“ nebyli. Můžete se setkat i s názvem Samskrt (samskrta), tj. samostatně skrytý. Tento zvláštní jazyk byl vytvořen pro nové žrece védského směru v Indii. Tj. ch’Árijská Karuna byla zjednodušena ze 144 na 48, takže i kdyby nepřátelé text unesli, nemohli by jej přečíst.
Sanskrt je žrecovský jazyk. Protože se v něm dochovalo mnoho starověké literatury, proto je považován za literární.
Ve 2. tisíciletí př. tzv. n. l. přišly na území Hindustánu ze severu a západu árijské kmeny, které hovořily několika blízce příbuznými dialekty: svatoruským jazykem, rasénským jazykem, ch’Árijským jazykem a da’Árijským jazykem.
Západní dialekty jsou považovány za základ jazyka, který se odráží ve védách, ale toto slovo není indické, nýbrž slovanské: Véda, tj. v – moudrost, ѣ – darovaná, d – dobro, a – stvořená předky. Véda znamená posvátné vědění. Proto někteří badatelé nazývají tento jazyk védský nebo védština.
Védský jazyk představuje nejstarší období starověkého indického písemného dědictví. Někteří „vědci“ považují dobu jejího vzniku za 15.-10. století před současným jejich letopočtem. Ve védském jazyce jestvují 4 sbírky zvané Samhita. Všeobecně se má za to, že Angličané byli první, kdo světu řekli o sanskrtu. Tj. Rusové o něm neřekli celému světu, ale ponechali si ho u sebe a Angličané o něm začali vyprávět celému světu.
Takže Naši přinesli hinduistům 3 sbírky a ti ze 3 vytvořili 4, které jsou považovány za hlavní starověké texty. Ale Naši nepřišli jednou, byly dvě ch’Árijské výpravy, a pak přišli žreci, učili a přinesli knihy. Navíc tam psali, tj. objevily se další knihy, tj. svitky, tabulky, desky.
„Ať je sanskrt jakkoli starý, má skvělou strukturu. Je dokonalejší než řečtina, bohatší než latina a vytříbenější než každý z nich, a přesto se oběma jazykům tak podobá, a to jak slovesnými kořeny, tak gramatickými tvary, že to sotva může být náhoda. Tato podobnost je tak velká, že žádný filolog, který by se pustil do studia těchto jazyků, by nemohl uvěřit, že pocházejí ze společného zdroje, který již nejestvuje.“ – William Jones.
No, to říkal, ale my víme, že sanskrt vznikl na základě, jak se dnes běžně říká, „praslovanštiny“ (přesněji však ch’Árijská Karuna, která k praslovanštině tak úplně nepatří), a na základě tohoto jazyka vznikla řečtina. Pak se na základě tohoto jazyka objevila latina. Takže nějaký zdroj tu stále je.
V 19. století začalo systematické studium sanskrtu a intenzivní zkoumání duchovního dědictví staré Indie. To druhé bylo umožněno rozsáhlou prací na překladech staroindických památek jejich kultury do evropských jazyků a jejich komentářů, úryvků z epických básní, včetně slavné Bhagavad-Gíty (Bagavad-Gita).
Je pozoruhodné, že jeden vesnický učitel v Indii si přečetl Vimana-šastru, Vimana-puranu, a v roce 1868 vyrobil malou, jednoduchou vimanu a vzlétl s ní nad vesnici. Když tam přišli Angličané: „Jak? Co?“, už ji rozebral a řekl: Tady je text v sanskrtu, vezměte si ho, přečtěte si ho, vyrobte si to, já vám nepomůžu. To znamená, co si naši nechají, to patří našim a těm, kteří to přinesli, vy s tím nemáte nic společného.
Proto Angličané velmi vytrvale usilovali o jeho studium. V čem však spočíval problém Angličanů? Všimněte si, že už nepoužívali obrazný jazyk (ani saské runy, skotské runy, nepoužívali keltské runy, velšské runy, tedy jazyk Walesu, nebo jak se říká, keltské písmo). Tj. přešli již čistě na fonetický jazyk. Stejně tak katolická církev vytvořila i umělý bohoslužebný jazyk pro psaní – latinu, a i ta převedla pouze fonémy, tedy zvukovou podobu. Proto bylo pro Angličany velmi obtížné porozumět sanskrtu, brali ho doslovně. Jediné, co vzali za základ svého studia, aby porozuměli, byl zjednodušený sanskrt.
Samhita. Je termín používaný pro řadu posvátných textů hinduismu. Podívejme se, co znamená ve našem (slovanském) jazyce.
Vidíme, že jak sanskrt (samskrta), tak samhita začínají na „sam“ – tj. nezávislý (samostatný). Dále následuje Gjerv (h), jeho obraz: seslaný, jakoby darovaný. Potom Ižej (i) – Vesmírný význam. Nakonec Tvierdo (t) a Asové (a).
Tj. nezávisle (samostatně) seslaný (darovaný). Nejvyšší Istina, ustanovená Předky – samhita. Angličtina to však překládá jednoduše jako „Sbírka posvátných textů“. Tato sbírka podle nich zahrnovala: Rig-Vedu, Jadžur-Vedu, Sama-Vedu, Atharva-Vedu.
Rig-Veda je Véda Hymnů, tj. Moudrost hymnů.Z Ingliismu však víme, že hymny jsou vzýváním Předků a oslavou Světlého Světa. Proto ve slovanském systému „Rig“ znamená Zářící Svět. RigVeda – pokud budeme vycházet z ch’Árijského nebo Staroslovienského systému, bude znamenat „Moudrost Zařicího Světa“, tj. poznaný Zářící Svět. A k Zářícímu Světu máme adresovány všechny hymny – je to jak prostor Slavi, tak Svět Pravi. Proto se ve Slovansko-Árijských Védách RigVeda nazývá Moudrostí Světa Záření. Do angličtiny se překládá jednoduše jako „Véda hymnů“ nebo „Sbírka hymnů“.
Jadžur-Véda – „Sbírka obětních zaklínání“.
Sama-Veda je „Véda Života“, života v různých sférách. Ale pro hinduisty byla třetí sbírka velmi rozsáhlá a rozdělili ji na dvě. Tzn. že SamaVeda je „Sbírka melodií a zvuků“, tj. jako písně. Indové vytvořili samostatnou sbírku zvuků (SamaVeda) a oddělili texty.
Atharva-Véda je žrec Ohně. Jinak se jí říká „sbírka zaklínání a čarování“.
Co znamená Atharva-Véda? Váni mluvili o tom, jak vyčarovat oheň“, jak přinést tréby a tak dále, a to byla Moudrost (Véda), odtud název Atharva-Véda.
Váni jsou ch’Árijci, tj. mezi ch’Árijci byl kmen Váni, kteří si zachovali své tradice, a Asové si zachovali své. Protože žili na různých místech Midgard-Země, Vanové se tak trochu izolovali, zejména po Velkém Ochlazení.
Drávidské jazyky. Sanskrt jako literární jazyk po mnoho staletí spolu-fungoval a ovlivňoval se s dalšími indickými jazyky: s pozdní védštinou, se středoindickými a dravidskými jazyky, tj. jazyky jižní Indie. Ale Naši Předkové neřekli „Indie“, ale „Dravidie“, tj. země Dravidů a Nagů. Zpočátku na území Indie žily etiopské národy, nejpočetnější byli Dravidové a Nagové, odtud „drávidské jazyky“.
Středoindické jazyky se nazývají „pali“ a „prakrta“ doslova znamená syrový, přirozený jazyk, nebo jak dnes říkáme, běžný, národní. Středoindické jazyky byly podřízeny sanskrtu jako představiteli starší a bohatší kulturní tradice a podléhaly jeho silnému vlivu. Sanskrt jako by ovlivňoval i tyto jazyky staré Indie. Sanskrtizace středoindických jazyků vedla k vytvoření „buddhistického hybridního sanskrtu a džainistického sanskrtu“.
Sanskrt hrál v Indii mimořádně důležitou roli jako jazyk kulturní jednoty země. Dodnes je studium sanskrtu součástí tradičního indického vzdělávání. Sanskrt se používá v hinduistických chrámech, v sanskrtu vycházejí noviny, časopisy a dopisují si v něm učenci. Sanskrt je uznáván jako pracovní jazyk na vědeckých sanskrtologických konferencích. Literární a vědecké dědictví sanskrtu je pečlivě uchováváno, zkoumáno a znovu vydáváno vědci moderní Indie.
Zdroj:
oykmip.notion.site