Tartárie aneb ukradené dějiny 3
Rassenia byla jedna část Slovansko-Árijské Védické Državy a rozkládala se na území západně od Ripejských hor (Uralu). Území na východ od Uralu až k tichému oceánu, ohraničeno ze severu územím s názvem Lukomorie (rozkládající se až k arktickému oceánu), a z jihu sahajíc až k Indii, se nazývalo Země Svaté Rasy (po příchodu na Midgard-Zem se Svatá Rasa začala nazývat Velkou Rasou). Cizinci však nazývali tuto zemi odlišně. Jedno z posledních jmen daných této zemi ostatními, známé v Evropě ještě v tzv. 18. století, byl název Velká Tartarie.
Dle prvního vydání britské Encyklopedie Britannica, vydané v roce 1771, to byla největší država/říše na světě. Čtenář, který by si dal tu práci a získal přístup k prvnímu vydání z roku 1771, by tam tuto informaci našel, jakož i mnoho dalších informací o této zemi. V pozdějších vydáních však někdo záhadně tyto informace „opomněl“ zahrnout do vydání.
mapa z roku 1598
Tartárie byla říše Slovanů ale žilo zde také mnoho lidí různých jiných národností, Když se příchozí ptali místních obyvatel, kdo jsou, slyšeli odpověď – „Jsme děti Tarcha a Tary“.
Mezi hvězdnými poutníky, kteří se dostali na Zemi, asi před 40 000 lety (zřejmě jedna z mnoha fází osidlování Midgardu) byla i malá skupina vysoce pokročilých humanoidních bytostí, velmi podobných člověku. Zformovali něco jako kastu učitelů a byli ostatními nazýváni Ury (zástupci Země-Urai, Čertogu Orla ve Svarožím Kruhu).
Urové měli vysoké schopnosti nad rámec představivosti většiny ostatních, „obyčejných“ člověků. Stali se učiteli a průvodci ostatním. Chránili původně poměrně malé množství osad „obyčejných“ člověků před predátory, jak dvounohými, tak ostatními. Urové učili a pomáhali ostatním zvládnout základní technologie, a předali jim vědění, které lidé v této době potřebovali. Jakož i věděni, které budou pochopeny a potřebné až za tisíce let. Za účelem ochrany a zachování tohoto znání, vznikla kasta volchvů. Ti měli jako základní povinnost nedopustit, aby tyto předané vědomosti zanikly, a zachovávat je v co nejautentičtější podobě.
Za tímto účelem volchvové-strážci obdrželi dvě runové abecedy, každá z nich byla používána volchvy různé úrovně zasvěcení. Tyto abecedy byla da’Árijské a ch’Árijské runové obrazy (písma).
Poté co Urové odešli, funkce kterou zastávali ve společnosti, musela být delegována mezi „běžné“ obyvatele. Takto vzniklo několik kast: kasta volchvů, nositelů vědění a tradic, kasta profesionálních bojovníků, obránců před vnějším nepřítelem, kasta řemeslníků, zemědělců a pastevců dobytka a podobně.
Poté, co se jednotlivé kmeny začaly izolovat, část slovanských kmenů opustila svoji domovinu, hledajíc nové území. Ti, kteří odešli, se začali nazývat dle vůdce (Kníže), který je vedl. Např. kmen vedený Knížetem Sarmatem se začal nazývat Sarmatové , jiní kteří následovali Skýta se začali nazývat Skýtové a podobně.
V průběhu času, společné Védické kulturní kořeny se začali odlišovat, jako důsledek toho že jednotlivé kmeny byly vystaveny kulturnímu vlivu původních obyvatel území, kde se usadili nebo které dobyli. Ale takto nevznikly kompletně nové „národy“, byly to pořád ti stejní Slované. Může to být jeden z důvodů proč „historikové“ dnes nedokáží vysvětlit, například, náhlé a kompletní zmizení Sarmatů a Skýtů z dějin.
Tyto kmeny nikam nezmizely. Po opětovném sjednocení s „mateřským“ kmenem, přijaly původní jméno dle tehdy uznávaných tradic. Byly jako jedno „rameno“ slovanské „řeky“, oddělující se na čas pod novým jménem, aby se po čase zase připojilo k hlavnímu toku. V tomto případě proudila po čase do hlavního toku „čerstvá krev“, zatímco mnohé jiné „kmenové větve“ opustily „původní koryto“ natrvalo. Postupem času se z těchto kmenových „odnoží“ staly „nové“ slovanské kmeny. Tyto nové kmeny se odlišovaly jeden od druhého v menší či větší míře v jazyce, tradicích a kultuře. Nicméně, všechny si byly až do „nedávna“ perfektně vědomi toho, že pocházejí z Slovansko-Árijské Védické Říše a mají za sebou několika tisíciletou minulost.
Podívejme se nyní např. na jeden z důkazů vyspělosti tehdejší védické kultury. V roce 1999 profesor A. N. Chuvyrov z Baškirské státní univerzity nalezl kamennou desku v jižní části Uralu, poblíž vesnice Chandar. Tato deska se ukázala být 3D reliéfní mapou západosibiřské oblasti, vytvořenou technologií neznámou dnešní vědě. A to technologií takového rázu, že dnešní civilizace by ještě stále nebyla schopna podobnou mapu vytvořit.
Tato volumetrická mapa obsahuje takový stupeň detailů, jejichž zmapování vyžaduje nejméně vesmírné družice dnešních schopností. Na mapě jsou, navíc k reliéfu krajiny, zachyceny dvě soustavy zavlažovacích kanálů s celkovou délkou 12.000 kilometrů při šířce 500 metrů, a 12 přehrad, 300-500 metrů širokých, až 10 kilometrů dlouhých, a až 3 kilometry hlubokých. Je vidět také ploché platformy – území srovnané do dokonalé roviny – ve tvaru (při pohledu shora) kosočtverců, poblíž těchto vodních kanálů.
Na desce se nachází také nápisy ve formě hieroglyfyckých slabičných písmen, které z nějakého důvodu byly ihned navrženy jako nějaká forma staročínského písma. Později se ukázalo, že to byla zcela mylná domněnka. Současní „vědci“, kteří jen poslušně říkají, co jim dovolí systém, tak nejsou schopni ani uvažovat o možnosti, že tyto nápisy jsou ve Slovansko-Árijském runovém písmu.
Předpokládá se, že takovýchto kamenných desek bylo celkem 348, které dohromady tvořili komplet 3D mapu naší Země. Drtivá většina z nich je nejspíše ztracena nadobro, poté co prznitelé naší, slovanské minulosti rozšířili svou moc v 18-19. století na nově získaná sibiřská teritoria. Zde pak zavedli jimi prosazovaný „povolený“ názor na minulost.
I přesto, v dokumentech z 18. století se dochovaly záznamy o nejméně 200 takovýchto deskách. Falsifikátoři, podporovaní Romanovci, z nichž téměř všichni byli cizinci, zničili během 19. století skoro všechny fyzické důkazy o Slovansko-Árijské Védické Říši. Naštěstí, nikdy není možné zničit úplně vše.
Zdroj:
kniha Zamlčená historie Ruska (N. Levašov)