Tento zajímavý dokument Alexandra Velikého (Makedonského), poprvé zmínil český historik Václav Hájek (z Libočan) v české kronice (Kronika Česká) popisující události roku 1348 a nacházela se v Brněnském archivu. V roce 1516 Josef Pervolf z Varšavské univerzity našel kopii tohoto dekretu v latině. Později, 1551 je tento dokument vytištěn v polštině, 1596 v němčině, v roce 1601 v italštině. Stává se široce známým v Evropě, a brzy i v Rusku.

„My, Alexander, syn nejvyššího boha Jupitera na nebesích i Filipa, krále Makedonského na zemi, pan světa od východu až do západu Slunce a od poledne do půlnoci, dobyvatel Medejského i Perského království, Řeckých, Syrských i Babylónských atp. Přesvatému Rodu Slavianskému a jeho jazyku milosrdnost, mír, úctu a pozdravení od nás i našich nástupců v řízení světa po nás.

Tak, jako jste vždy byli s námi, ve věrnosti, v boji spolehliví a odvážní a vždy neúnavní, byli, slibujeme a dobrovolně vám dáváme na věčnost všechny země od půlnočního moře Velkého Ledového oceánu do Italského jižního skalnatého moře. Aby se nikdo cizí v těchto zemích neodvážil usídlit se nebo usadit se, ale pouze Rod váš, a pokud by zde někdo z cizinců byl nalezen, ten stane se vaším nevolníkem nebo sluhou se svým potomstvem na věky. Dáno ve městě Alexandrie, založeném námi na slavné řece Nil ve 12. roce naší vlády se souhlasem velkých bohů Marsa, Jupitera a bohyně Minervy. Svědky tohoto jsou ušlechtilý Alter, náš pokladník a dalších 11 knížat, které v případě naší smrti bez synů ustanovujeme následníky našimi na celém světě.“

Dekret je do současnosti platný, namísto „Římského práva“ i „Námořního práva“ pro ty, kteří ho přijímají a schvalují. Že by se na to zapomnělo? 

Věřilo se, že originál je uložen v archivech Království Českého nebo uložen v jedné z českých kronik. Už pět set let se vedou bouřlivé diskuse a spory vědců o pravosti tohoto Dekretu. Přirozeně, němečtí vědci aktivně zpochybňují pravost tohoto Dekretu, protože je jím dána priorita Slavianům a slavianskému jazyku v Evropě. A to ještě v době, kdy starověký Řím, „kolébka západní civilizace“, teprve začíná získávat svou sílu. Pokud je Dekret autentický, tak se musí znovu přepsat celá minulost Evropy.

Přihlédneme-li k době Alexandra Makedonského, dostáváme se k závěru, že dokument je pravý. Jeho vzhled je plně totožný s požadavky této vzdálené epochy. V Dekretu se píše o dvanáctém roce vlády Alexandra. Toto datum připadá na rok 324 př. tzv. n.l., na předposlední rok jeho života. Jakmile skončil pochod na dalekou Indii, což se ukázalo být nepříliš úspěšným, avšak téměř všechny státy Dávného Světa ležely u nohou Velkého vojevůdce.

Je známo, že po indickém pochodu se Alexandr Makedonský aktivně připravoval na pochod na Západ, na dobití „divoké, barbarské“ Evropy. V současnosti je Evropa a Severní Amerika centrem světové civilizace a v té vzdálené době bylo centrem evropské civilizace Řecko a Řím, zbytek Evropy byl považován za divoký a barbarský.

Oblíbená technika Alexandra Makedonského: „rozděluj a panuj“, spustila rozpory v táboře předpokládaného nepřítele. Tento slogan je tak starý jako samotný svět. Z široka ho používali všichni vůdci, vojevůdci, knížata a králové před Alexandrem. Stejně tak je široce a šikovně používán všemi těmi, kteří touží po moci i v naší době. Když bylo Perské impérium dobyto, Alexander Makedonský šikovně poštval všechny strany veškerého místního obyvatelstva proti Peršanům a tak byl všude vítán průvody s květinami jako osvoboditel. Města bez boje otevřela doširoka své brány před ním.

Prohlašovali ho za zástupce božího na zemi a dokonce i za samotného boha, jak se to stalo po dobytí Egypta. Šikovně načasoval svou cestu do Indie do války mezi představiteli indické vlády a tamním vládcem indického města Taxila. Jen únava a reptání jeho vojáků, na hranicích země, donutily Alexandra vrátit se.

Připravujíc se dobýt „barbarský Západ“ Alexander hledal spojence v samotné Evropě, mezi jejími původními obyvateli, a našel je jmenovitě mezi Slaviany. V té době žili na územích současného Řecka, Makedonie, Bulharska, Rumunska, Maďarska, Slovenska, Jugoslávie a Rakouska. Potomci proslulých obránců Homérovy Tróje se aktivně zúčastnili vítězných tažení Alexandra. Kromě toho pozemní cesta z Řecka do Evropy procházela přes jejich země a všichni dávní pisatelé, kteří psali o Slavianech, zvláště zdůrazňovali jejich lásku ke svobodě, odvaze a chrabrosti v boji. Tak psali o Slavianech, například byzantští pisatelé Procopius a Mauricius v 5-6 století tzv. n.l.. Lepších spojenců nemohlo ani být.

Dekret Alexandra Makedonského Slavianům je nůž otráven smrtelným jedem, vražený do zad Evropy železnou rukou Velkého vojevůdce. Jediným tahem pera rozdělil jednotu Evropy na celá tisíciletí, prolil řeky krve postavením jednoho národa Evropy vůči druhému. Nyní můžeme jen hádat, kam by směřoval celý chod minulosti. Co by se stalo s Evropou, kdyby Velký vojevůdce nezemřel v rozkvětu svých životních sil a úspěchů, plný grandiózních plánů, již připraven vyrazit na dobytí Evropy.

Nyní je jasné, proč ve staré Germánii byla skutečná, pravá rodová knížata považována za ruská, slavianská knížata. Je velmi dobře známo, že na Západě berou za velmi důležité dokumenty vydané králi. Příkladem je „Sámský případ“, který se v současnosti posuzuje u norského soudu. Podstata případu tkví v tom, že několik Sámských rodin našlo Dekret, vydaný jejich předkem ruským carem Ivanem Hrozným, na výhradní vlastnictví konkrétního území v Norsku, případ se považuje za velmi slibný.

Pravděpodobně inspirovaní podporou Velkého Dobyvatele vedli jižní Slaviani od šestého do devátého století úspěšný rozvoj střední a východní Evropy. V desátém století byla slavianská řeč široce slyšena na březích Rýna, Temže, ve Skandinávii, na Balkáně, ve Španělsku, Malé Asii a také v Africe.

Je pravděpodobné, že obávajíc se „legitimních vlastníků“ Evropy, v letech 919 – 936 vládl německý císař Jindřich I. (Heinrich ptáčník), zakladatel saské dynastie. Přešel přes Labe a vtrhl do zemí slavianských Lutičovců, prohlásil „Drang nach Osten“ (Útok na Východ) proti Slavianům. V této politice pokračoval i jeho syn Otto I. (936-973) s ještě větší horlivostí. Více než tisíc let probíhá tato válka za zničení nebo přinejmenším vyhnání „legitimních vlastníků“ Evropy, Slavianů.

Dozvuky této avantury, trvající víc jak tisíc let, jsou i nyní slyšet na evropském území. Potvrzení tohoto – bombardování mnohotrpící Jugoslávie. Vyhlásíc totální válku proti terorismu, Západ podpořil kosovské teroristy oběma rukama. Bez jakýchkoli pochyb, válka v Jugoslávii je pokračováním stoleté války proti Slavianům, je to pokračování soupeření Slavianů a Germánů v Evropě započatého podle vůle Velkého Dobyvatele ještě před tzv. naším letopočtem. Ano, i Druhá Světová Válka, rozpoutaná Hitlerem v Evropě, byla nasměrována primárně proti Slavianům. Pouze zničením „legitimních vlastníků“ mohl mít pocit úplného vládce Evropy.

Plošné plány na zničení slavianského obyvatelstva až po Ural a nahrazení za německé obyvatelstvo a germanizace těch Slavianů, kteří náhodou zůstanou na živu, potvrzují tento předpoklad. Otroky (slaves) nezabíjejí – použijí je na své obohacení. Zničit „legitimní vlastníky“, aby je oloupili o jejich vlastnictví. Hitler bezpodmínečně věděl o Dekretu Alexandra Makedonského Slavianům. Ačkoli nikoli celá Evropa by byla součástí Alexandrova impéria, ale jeho celosvětová sláva a obrovská prestiž v celém osvíceném světě učinily z jeho Dekretu pravý Dokument o Vlastnictví Evropy.

Když už mluvíme o pravosti tohoto dokumentu, je nutné mít na paměti, že není zachován jediný originál dokumentů napsaných z dob Aristotela a Alexandra Velikého. Všechny spisy antických učenců a filozofů jestvují jen v kopiích napsaných katolickými mnichy „středověké“ Evropy. Se stejným úspěchem mohou být prohlášena za falešná všechna díla antických autorů. V klášterech připadly všechny dokumenty antického starověku po vítězství křesťanství Římské říši. Kopie Dekretu Alexandra Makedonského Slavianům je ďábelskou zbraní velké politické síly, římská církev jej mohla kdykoli zveřejnit, v pro ni příznivém období. Například ve 4. – 5. století, kdy začalo aktivní pokřesťanšťování „barbarské Evropy“.

Potom, když král franků Chlodovig I. (481-511), vytvoříc svůj vlastní stát, obsadil všechny země severně od Itálie a stal se smrtelným nepřítelem katolického Říma. Tehdy se Dekret hodil papežskému Římu k boji proti hroznému franskému státu. Král Franků Chlodovig I. byl přinucen přijmout katolickou víru v roce 495, i spolu s celou jeho družinou. Ještě během tisíce let pokračoval boj mezi německými císaři a papežskou mocí Vatikánu. V libovolném momentu této politické války mohla katolická církev použít Dekret Alexandra Makedonského a zveřejnit ho.

Po smrti Alexandra Makedonského Slaviani ztratili spolehlivou vojenskou podporu v Evropě podlehli do závislosti na daleko silnějších kmenech vystupujíc nějaký čas pod různými jmény. Stejně jako v současnosti, kdy pro všechny na světě byli všichni obyvatelé Sovětského svazu Rusové, i když ve skutečnosti v něm žili desítky různých kmenů a národů. Své jméno ostatním dává nejsilnější z kmenů. Ve středu a na konci prvního tisíciletí před tzv. naším letopočtem byli nejsilnějšími v Evropě Keltové a Slaviani byli nuceni být jedním z keltských kmenů. S největší pravděpodobností vystupovali pod názvem „Galové“.

Potvrzuje to i „Galicie“ na Ukrajině, v slavianské zemi, okres „Halle (Galia)“ ve východním Německu, tam, kde Slaviani žili ještě před Germány. Je dobře známo, že starověké kmeny si dávaly své názvy podle zvířete, ptáka, ryby atp. které považovali za svého předka-ochránce. Slovo „Galiči (Kaviči)“ ve staroruském jazyce znamená ptáka galku (kavku), slovo „Slavii“ – slavíci. Je více než možné, že Galové-Galicijci – je starověký slavianský kmen „kavek (galok)“. Slaviani jsou kmenem „slavíků“, kmene, jenž považuje ptáka slavíka za svého předka-ochránce.

Na počátku tzv. našeho letopočtu byli nejsilnější z kmenů, nepočítaje Říma, Germáni a Slaviani vystupovali pod jejich jménem. Od té doby se německé slovo „Sklave“ překládá jako „otrok“, přestože otroctví jako takové Germáni v té době neměli. Byla tam vazalská závislost, podle níž podřízené kmeny dávaly část svého produktu silnějšímu kmeni a naopak jim dodávaly milice pro všechna vojenská tažení. V dávných dobách byl takový vzájemný vztah mezi kmeny velmi rozšířen. V mnoha jazycích slovo „otrok“ pochází z pojmenování kdysi dobytého sousedního kmene. Ve starém ruském jazyce slovo otrok znělo jako „čola“ i „koščej“ od pojmenování sousedících závislých kmenů. Znovu se germánské národy pojmenovávají „man“ a v čínštině se toto slovo překládá jako „nájemný sluha (nájemník; батрак (batrak))“.

V 4. století Hunové skoncovali s hegemonií germánských kmenů v Evropě. Začátkem 5. století tzv. našeho letopočtu, téměř všechny germánské kmeny ležely u nohou hunského krále Attily a Slaviani se široce podíleli na jeho výpravách. Byli kdysi loajálními vojáky Alexandra Makedonského a císaře Trajána. Až v 5. až 6. století se osvobodili od germánské závislosti, Slaviani si znovu získali svou bývalou slávu a jméno.

Opírajíc se o tento dokument, můžeme s jistotou říci, že Slaviani byli od starověku známí jako původní obyvatelé Balkánu a střední Evropy, jako chrabrý a osvícený národ, známý svou věrností a vytrvalostí.

 

Zdroj:

vk.com/id510552269?w=wall510552269_1505

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *