Sámova říše
Pokud budete hledat informace o Sámovi a jeho říši dostanete se víceméně ke stejným výsledkům. Sámo jako člověk a knížectví, které řídil se nepodařilo úplně vymazat z dějin. Inu použila se další úspěšná praktika – „poopravili“ se údaje a Sáma alespoň vyměnili za cizince. Je to stejná šablona – pokud už musíme Slavianům uznat nějakou jejich národní identitu tak je alespoň prohlásíme za „nesvéprávné“. Tzn. pokud něco někdy nějaký slavianský národ dosáhl, tak jedině pod vládou cizinců. A je to. Jenže cizí, ale co je horší, Slavianům nepřátelská ideologie.
My Slaviani máme úplně jinou minulost, než nám vnucují cizinci. Ku příkladu církevní hodnostář jménem Mauro Orbini z italského města Pesara, r. 1601 vydal Historiografii národa Slavianského. Bez ohledu na dobře myšlené pokusy učinit ho Slavianem je z textu knihy jasné, že to byl křesťan a tedy nikoli Slavian a už vůbec nebyl radostí zblázněný z vojenských vítězství Slavianů. Byl to však čestný člověk, který navzdory snaze církve zahladit stopy po společném původu bílé rasy vydal úplně jiné svědectví.
Již v předmluvě knihy uvedl, že jako důkaz nezaujatosti připojuje seznam badatelů ze kterých děl čerpal. Už ani není překvapením, že tam není ani jeden dnes oficiálně zaškatulkovaný „historik“. Jelikož r. 1601 jich byl dlouhý seznam a dnes je neznáme ani jménem nabízí se nám jediné vysvětlení – církev je systematicky zničila. Opravdu systematicky. A byli mezi nimi i naši, tj. z našeho území. Např. v ruském překladu knihy z r. 1722 (vydané za Petra I.) je hned na první straně seznamu historických zdrojů (str. 6 textu knihy) uveden Augustin Moravský – očividně náš rodák. Církev spálila knihy a ze skutečných dějin se stala přepsaná ale už „oficiální historie“.
Vraťme se k hlavnímu předmětu, Sámovi a jeho říši. Orbiniho popis slavných činů našich předků – Slavianů – začíná popisy vojenských potyček s vojsky Alexandra Makedonského (v článku Dekret Alexandra Makedonského „O Právu Slavianských Rodů na severní polokouli“.). Tento se nakonec rozhodl přesměrovat směr svého hlavního útoku mimo slavianské oblasti – po prvních vojenských srážkách s ozbrojenou mocí Našich Předků mu bylo jasné, že může vyhrát bitvu ale válku neodvratně přehraje. Dále se dozvíme, že Naši Předkové srazili na kolena pyšný Řím a nakonec ho zničili – to žádný jiný národ nedokázal. Ale o těchto detailech jindy. Podívejme se na „Franka“ Sáma jak o něm mluví Mauro Orbini ještě v r. 1601:
Na straně 19 se můžeme dozvědět zajímavé informace ohledně Hunů. Roku 591, v sedmém roce své vlády císař Mavriki (staroslavianský přepis) zvedl zbraně proti Hunům, kteří od dob Atily, který byl nazýván Bič boží, žili v Panonii z obou stran Dunaje. S vojskem poslal svého syna a úkolem armády byla likvidace Hunů. Pod císařským tlakem už začali Hunové uvažovat o odchodu, ale nakonec pozvali na pomoc své příbuzné Slaviany, spojili se s nimi a vyrazili proti Řekům. Tímto způsobily takové problémy, že se neodvážili zaútočit na ně na bitevním poli. Na další rok Slaviani zaútočili na Byzantské císařství a způsobily tam velké škody. Roku 594 poslal Mavriki proti nim další velké vojsko, které však bylo zničeno, poté posílené vojsko také přišlo do bojové srážky se Slaviany a porazilo je.
Slaviani po čtyřech letech vytvořili svaz s Huny a Avary, znovu zaútočili na území Byzantské říše a přehnali se jejím územím říše jako nikdy předtím, došli i do provincií. Přestože je císařský generál Prix porazil, pokračovali v nájezdech a útočili tak často, že císař byl přinucen se nakonec z Ilyrie stáhnout. Slaviani ji obsadili a přejmenovali na Slavonii (již jsme na straně 20). Jedna část Slavianov obsadila místa blíže k moři, druhá část přešla až do vyšší Panonie.
Přeskočme několik stran a na str. 25 jsou popsány děje, které vysvětlují další události kolem Avarů – také Slavianov – na našem území, protože tyto události nás posunou přímo k Sámovi.
Roku 593 král Longobardů Agilulto (budeme používat slavianské názvy tak, jak jsou uvedeny v knize) oblehl město Padvu, ale nemohl ho dobít. Pozval tedy na pomoc Slaviany Karantiny, s jejichž pomocí město lehce zdolal. Potom za pomoci těch samých Slavianů potáhl na Řím, který dobil. Po deseti letech tentýž král Longobardů znovu vyhlásil válku Římu, protože mu zajali dceru. Vyvedl svá vojska z Milána a požádal o pomoc avarského vládce Uchagana, který mu poslal na pomoc slavianské vojsko. S tímto vojskem dobil roku 603 za 21 dní Kremonu a srovnal ji se zemí. Po návratu z výpravy Slaviani zničili město Gildibertu, které patřilo franskému králi. Ten poslal na ně silné vojsko pod velením Tessalona, bonevského prince. Po krátkodobém úspěchu Slaviani přesto vstoupili do Bavorska, kde začali plenit. Zničili vojsko Gariovalda, Tessalonova syna, kteří vytáhl proti nim a ovládli Istrii, kterou již dříve zpustošili – ještě za císaře Teodózie.
Roku 617 se situace na našem území vyvinula tak, že přítomnost avarských, ačkoli slavianských vojsk byla nežádoucí, a už ji Naši Předkové nebyli ochotni snášet. Zde se dostáváme na str. 26 a k první informaci o Sámovi. Jak uvádí Orbini, Slaviani povstali a přemohli Avary. „V té době si vybrali jednoho ze svých, Sáma, za náčelníka a krále za prokázanou chrabrost v boji. V tomto postavení vydržel 36 let a vyznačoval se převelkým umem, mocí a chrabrostí, kterými vyhrál všechny války, včetně těch proti Avarům.“
Jednou se stalo, že franští kupci, kteří se vraceli z nového Říma (pravděpodobně z Byzance) byli přepadeni Sámovými vojáky. Následkem toho vyslal franský král Dagobert posla, Sicharia, který se měl dožadovat soudu a nápravy. Ten přišel na Sámův dvůr, ale nijak se nemohl k Sámovi dostat na audienci (na první pohled je vidět, že moc Franků z pohledu Našich Předků vůbec nebyla taková, že by se před nimi třásli strachem – jak to podsouvají dnešní oficiální podání).
Sicharius se nakonec musel převléct do slavianského kroje a až tak se mu podařilo dostat před Sáma. Když už se před něj dostal a mohl mluvit, podal mu celý vzkaz svého pána, franského krále. K tomu v rozohnění doplnil, že Sámo by měl mít velkou úctu vůči Frankům, protože on i jeho lidé by měli podléhat králi franskému. V zápalu rozhovoru Sámo řekl, že on a jeho národ by si mohli ctít francký národ kdyby se Dagobert a jeho lidé rozhodli pro přátelství se Slaviany.
Sicharius však řekl, že „otroci kristovi“ (původní název křesťanů na sebe sama; dnes je zakamuflován ve formě, že kristus je pán – ale tam kde je pán je na druhé straně stejně otrok, tedy podstata zůstala) nejsou ochotni mít svazky nebo jakékoli přátelství se psy. Sámo odpověděl, že „opravdu mluví jako otroci vůči kristu a my Slaviani jsme pro ně psi, ale protiví se i jeho vůli a jsou nepoctiví, za což jejich pes spravedlivě kousne“. Jak to dopověděl, okamžitě ho dal vyhnat a víc s ním nepromluvil. Dagobert s velkým vojskem přitáhl bojovat se Slaviany, ale Slaviani francouzské vojsko porazili a ještě mnoho z nich zajali.
Po nějakém čase Slaviani přestali plenit království Franků a r. 650 obrátili své zbraně proti Itálii, kde způsobily obrovské škody. Přemohl je Grimoald, následkem čehož na nějaký čas odtáhli domů. Když však Dagobert zahájil válku proti Amorovi, následníkovi Kubakora, v království Slavianů na Dunaji, tedy Sámově království povstali proti Frankům a vydrancovali jejich zemi. Tehdy Dagobert vybral nejsilnější vojáky svého království a opevnil se u Sasů, kterým odpustil daně, které platily Frankům od dob Klotaria, prvního franského krále. Pak zaútočil na Slaviany. Následující rok, který byl desátým rokem panování Dagoberta, Slaviani vstoupili do Turingie a vydrancovali celou zemi. Dagobert byl přinucen postavit svého syna Sigiberta proti Slavianům, kteří neustále drancovali Franskou říši. Nakonec Dagobert postavil 3 vojska pěchoty, celkem 50 000 vojáků. Jedno vojsko poslal proti Sámovi. Tento však franské vojsko porazil již v srpnu navzdory početné převaze Franků.
Podívejme se na události popsané na str. 35. Zde jsou uvedeny velmi důležité informace, které dnešní „oficiální historická (pa)věda“ podává zcela pozměněné. Naši Předkové „v roce 891 znovu porazili a zničili vojska Arnolda, franského císaře na hranicích Bokoarie a vstoupili na území Franské říše. Zachvátily území, které se podle řeky Moravy nazývá Moravia, dnes Morava a odtud vyhnali zbytky Markomanů a tak si tam upevnili místo pro své žití. Časem tak rozšířily své území, že Knížectví Slavianů Moravany pokrývalo dnešní maďarskou zemi, Bohémii a Rusko. Měli spoustu vojáků s Pazinaky, dnes nazývaní Tataři. Tato říše vydržela do r. 991, když zemřel král Sveulado, říši ovládli Maďaři, Poláci a velkou část Češi.
Moravané přijali víru křesťanskou v dobách Svatopluka, krále Moravského, který učinil svým sídlem Vele Hrad a pokřtěn byl se svými národy rukama Cyrila Apoštola Filozofa bulharského, Rusů a Slavianů Dalmátských a Moravských. Tento Cyril rodem byl Řek, narodil se v Tessalonikách.“
O Konstantinovi dokončíme citát jen proto, že se ve větě uvádějí místopisné názvy, které určitě každý zná: „Naučil nejprve křesťanskou víru Bulharů, Srbů; i Svatopluka krále Dalmátského, a po nich Svatopluka krále Moravského, s celým jeho národem, který se rozprostíral mezi řekami Vislou, Dunajem a Váhem.“
Jak vidíme, vojensky porazit Naše Předky dokud stály pevně na pozicích naší staré Víry se prostě nedalo. Nastoupila tedy další fáze naší plánované likvidace – ideologický boj. Postupně násilím, za pomoci zrady vlastních slavianských knížat – tedy zradou zevnitř – z nás udělali křesťany (otroky). Křesťan však není Slavian, Víra je vyměněna za náboženství vycházející z cizí – judaistické tradice. A proto se nedivme, že cizí bůh (pro cizince jediný – ale jejich) upřednostňuje zájmy cizinců, tzn. své vlastní na úkor nenáviděných cizinců a postupně vyhlazuje bílou rasu. Je to jen logický výsledek ideologického boje. Následkem této ideologie nepřátelé Slavianů a Árijců vstoupili do fáze „rozděl a panuj“. Jako bojeschopný subjekt jsme přestali jestvovat.
Slaviani a celkově slavianské národy hrály podstatnou roli v minulosti Evropy. Dokonce takovou, že když nás z ní vyškrtli, tak se úplně změnila – ale právě o změnu podstaty jim šlo.
Zdroj:
vk.com/id510552269?w=wall510552269_2050
Shrňte všechny pozůstatky těchto informací a vydejte je v knižním souboru,nebo v několika sešitových částech.Taky v elektronické podobě
by bylo velmi účinné seznámit národ s informacemi,které prostě nemáme.Přicházejí k nám knihy – třeba Tamanskij – Jiné dějiny Říma –
které racionálním způsobem zpochybňují datování dějin.Taky se vyskytl názor,že Sámo byl vlastně Samuel a tedy Žid.Vzhledem ke stavu potomků
v naší zemi by to nepřekvapilo,protože Židi mají jednu odlišnou vlastnost.Zveřejněte co nejvíce informací,západní svět se pomalu ale jistě hroutí
a lidsky rozkládá,měli bychom znát minulost.Děkuji.