Evropské písmo hláskové
Už antičtí badatelé se zajímali o to, odkud pochází jejich písmo. Říman Tacitus se domnívá, že z Egypta, Řek Hérodotos hádá, že je král Kadmos donesl do Řecka z Fenicie. Český orientalista B. Hrozný hledá jeho původ v Sumeru apod. V lokalitách fénického vlivu jako Byblos, Lakiš, Gezer, Bet Šemeš atd. se na stélách vyskytují nápisy s písmem hláskovým už ve 14. století před tzv. n.l. Tedy tisíc let před zavedením hláskových znaků v Egyptě. To vedlo badatele v minulém století ke studiu abecedy fénické. Zjistili, že fénické názvy jednotlivých znaků mají na začátku právě tu hlásku, která tvoří zvukovou hodnotu znaku. Tomuto principu je dán řecký název „akrophonia“ jako základní princip tvorby znaků. Zde jsou znaky fénické abecedy a jejich názvy.
Tyto fénické názvy znaků převzali pak i Řekové, jen je upravili své výslovnosti koncovou „-a“ takto: alfa-beta-gamma-delta-béta-wawa-zéta-kappa-lambda atd. Fénický jazyk sice není znám ale byl prý příbuzný známé hebrejštině a podle toho rekonstruován.
Takže zůstalo dodnes při tom, že hláskové písmo vynalezli a zavedli Féničané a to zajistilo jejich světovou slávu. Vyskytly se však o tom i pochybnosti. Např. přední italský badatel Sabatino Moscati ve své díle „Il mondo dei Fenici“ o tom píše:
To by znamenalo, že ve znaku „A“ bychom měli vidět vola, ve znaku „B“ dům, ve znaku „D“ dvéře, ve znaku „G“ velblouda. Tento názor je však vzdor své rozšířenosti pochybný, protože předpokládanou podobu ve znacích nevidíme a většina znaků se nepodobá žádnému předmětu. Budeme muset tudíž usoudit, že fénické názvy znaků nejsou primární ale že byly zavedeny druhotně jako pomůcka k zapamatování znaků.
Moscati sice přiznává Féničanům rozšíření hláskového písma po zemích blízkého východu, avšak zdůrazňuje, že sám akrofonický princip je mnohem starší, než éra Féničanů.
Féničané jako světoběžní obchodníci někde abecedu zřejmě převzali a k ní si přičinili pouze své názvy znaků, aby si jejich zvukové hodnoty zapamatovali. Takže původ této abecedy bychom měli hledat u jiného národa někde v Evropě, kam Féničané cestovali za obchodem. Dnes už víme, že to byl obchod s otroky a od nich tuto abecedu získali. Opsali ji ovšem nepřesně a ze jejich znaků žádné předměty nepoznáme. V té době nebylo veřejných škol a znaky musely zřetelně zobrazovat předměty, aby je i neškolený člověk poznal a mohl je číst akrofonicky.
Jenže hlavní roli v dějinách hrály národy agresivní a výbojné. Kdežto skuteční zakladatelé původního písma slabičného a potom i hláskového, tiší, nenápadní, zůstali zcela neznámí. Že to byli rovněž Praslované, stejně jako u písma slabičného, to nám ukáže následující tabulka. Znaky nejstarší hláskové abecedy jsou akrofonicky odvozeny opět z názvů praslovanských.
araló – rádlo-pluh, později srbochorvatsky „-raló“, staročesky „rádlo“ (oradlo-pluh)
barzá – ženská prsa, od starého slovesa „barzajá“ (prýštit-vytékat), odtud „bar-barmen-pramen-bařina-březen-bříza“
ku-rak – vlastně „pří-raz“ (krok), srbochorvatsky „kórak“ (krok)
járam – na rozdíl od znaku slabičného zde chomout pro jedno tažné dobytče
maljáz – srbochorvatsky „mljáz“ (omládek-výhonek-roub)
Všechny názvy netřeba dokládat, jsou očividně praslovanské.
Tato původní abeceda měla zvláštní znaky pro hlásky specificky praslovanské a už to dokládá její praslovanský původ. Jsou to především ostré i měkčené sykavky „c-s-z-č-š-ž-šč“, neboť to byl jazyk výrazně „satem“. Potom znaky pro „ch-j-ě-v-w-l“ aj., které v jiných jazycích nejsou nebo jen ojediněle.
své řeči neměli. Např. jméno praslovanského písaře a potom římského spisovatele „Čičěro“ (znamená „drobný“, psáno „Cicero“ ale čteno „Kikero“. Stojí za pozornost, že původní praslovanský význam tohoto slova „cicero-drobný“ označuje dodnes v tiskárenství „drobné“ písmo.
O Římanech je známo, že si přivlastnili ženy domácích Praslovanů a právě od nich se naučili tomuto hláskovému písmu.
Někdy počátkem 2. tisíciletí před tzv. n.l. přecházeli Neolitikové postupně na znaky hláskové. Slabičnými znaky bylo možné zapsat některá slova jen nedokonale ale to nebyl zřejmě ten hlavní důvod. Důležitější bylo asi to, že se měnil jazyk pisatelů. Slova původně převážně slabičná se tisíciletým užíváním zjednodušovala, vypouštěly se především samohlásky, vyžadující značnou energii dechu. Došlo to tak daleko, že věta dnešní češtiny „strč prst skrz krk“ nemá už ani samohlásku ani slabiku. Taková slova sice neztratila srozumitelnost, ale slabičnými znaky je nelze vůbec zaznamenat. Tento proces byl ovšem dlouhodobý.
Dnes už nevíme, jaký byl původní forma českého slova „prst“, však podle odvozenin jeho vývoj můžeme rekonstruovat asi tímto způsobem. Původně zřejmě „para-sát“ (souběžný mnohý), potom „parast-porast-porost-porst-perst-prst“. Ve formě „porost“ označoval i „les“.
Aby taková neslabičná slova svého jazyka mohli praslovanští písaři zapisovat, museli upustit od znaků slabičných a zavádět postupné znaky všech základních hlásek včetně souhlásek. Namísto jednoho znaku „já“ museli potom psát dva znaky „j + á“ ale ukázalo se, že je to výhodnější, namísto 100 znaků slabičných, vystačili pak s 25 znaky hláskovými a navíc vyjadřování bylo mnohem přesnější.
Technika řezaných znaků hláskových z větví stromů vyžadovala maximálně jednoduché znaky. Ale pokud tomuto požadavku vyhovovaly některé znaky slabičné, zůstaly v užívání i u písma hláskového, jak ukazuje toto srovnání.
Z toho je patrné, že by to byli stále Praslované, kteří první slabičné písmo vynalezli, potom je na hláskové písmo zdokonalili a po celé Zemi roznesli. Za to ovšem nebyli „slavnými“, jako neprávem Féničané ale naopak prokleti, v dějinách utajeni, prohlášeni za analfabety, jenž písmo neznali. Jedna z největších lží a podvodů vůbec, dodnes stále tvrzená je, že první písmo Našim přinesli Cyril a Metoděj až koncem 9. století.
Podívejme se na pravopisná pravidla. Od samého počátku napodobovalo fonetické písmo mluvenou řeč, takže stejně jako texty písma slabičného, tak i hláskového jsou psány plynule, tedy bez oddělování slov. To je právě největší překážkou při luštění, pokud neznáme nápisový jazyk. Jestliže se v plynulém textu vyskytují mezi skupinami znaků tečky, dvojtečky nebo mezery, tyto neoddělují slova, nýbrž jen upřesňují výslovnost vedle stojících znaků. Např. psáno „LAROI:Č“ se čte „larojič“ s dlouhým „-í-„, nebo psáno „VA S“ se čte „vás“, psáno „R“ s tečkou se čte „ř“.
Každý znak E se čte zásadně měkce jako „ě“ (je) a to i ve slabikách DĚ-TĚ-NĚ-RĚ se čte jako „dje-tje-nje-rje“, každý znak I se pojí s hláskou „j“ (íj-jí), dále se rozlišuje „v“ a „w“. Rozlišujeme abecedy Praslovanů v krajinách od sebe vzdálených, takže italický znak hlásky „P“ se v balkánské abecedě čte „r“.
Při zavádění hláskového písma ve střední Evropě byly znaky řezány z větviček stromů, což dalo písmu „hůlkový“ charakter z linií pouze rovných a žádných zaoblených. Tento charakter zachovávalo písmo i když bylo ryto do keramiky nebo tesáno do kamene a jen pozvolna se tvary některých znaků zaoblovaly a podle toho odhadujeme zhruba stáří památky, pokud není přesnějšího datování. Přibíjení dřevěných znaků na srubové domy se provádělo pravou rukou a to si vynutilo postup zprava doleva, takže u toho levoběžného psaní zůstalo u Praslovanů po celý starověk i při jiných technikách písma.
Plynulé psaní by činilo potíže i dnes (v současné zdegenerované době obzvlášť), takže např. takto napsaný nápis ZNÁMKYKOLKY bychom mohli číst „znám kykolky“ ale je-li na trafice, čteme jej „známky kolky“. Podobně i u starých nápisů.
Zdroj:
kniha O Slovanech úplně jinak (Antonín Horák)