Obraz a podoba z pohledu Bukvice

Bukvice hovoří o univerzálních zákonech souvisejících s vývojem vědomí. Zastavení jeho vývoje blokuje vnímání duchovního světa, vede k neschopnosti komunikovat se zdrojem (existencí) a k porozumění slovu. Výsledkem je, že formulace: člověk je obrazem a podobou boží, se stává oblíbeným výrazem, který se používá zcela automaticky. To zase vede ke zprůměrované úrovni jeho chápání, podle níž se určitá instance, většinou nevědomě přijímaná jako nejvyšší, stává bohem. Většina tedy ponese principy nějakého agregátoru a ztělesní jeho obrazy.

Bukvice Jen, stejně jako každá jiná, je vícerozměrný objem. V závislosti na tom, co si člověk uvědomuje nebo nikoliv, když mluví o sobě jako o obrazu Boha, vstupuje do interakce s tou či onou úrovní bytí. Pokud se podíváme na grafiku bukvice Jen, je zde kombinace obrazů dvou znaků, Ljudie a Tvierdo.

Ukazuje se, že Jen mluví o snaze o to, co bylo schváleno shora. Znamená to tedy, že snaha o schválení shůry je cestou vzestupu ke Stvořiteli, jejímž následováním se proměňujeme a stáváme se bohy žijícími na Zemi – dosahujeme stavu Az. Mimochodem, i zde se vyskytuje grafika bukvice Az.

Čí obraz je pro dítě rozhodující. Samozřejmě jeho matka. Jeví se mu jako prvotní božstvo a zahrnuje v sobě celý svět, který je schopen cítit. Pokud člověk z nějakého důvodu zůstane na této úrovni, pak navzdory letům, jenž prožil, zůstane v dětství a nepozvedne se nad vnímání hmotné stránky skutečnosti. Tak důležitý je včasný projev dalšího boha, otce, který dítěti odhaluje jiný svět, v němž se postupně setkává s dalšími bohy: Rodem, národem, lidstvem jako jednotnou rozumnou entitou atd. Pokaždé, když přijímá nové obrazy, lidské vědomí se rozšiřuje a kvalitativně mění.

Ve vzhledu a povaze lidí lze snadno rozpoznat podoby jejich otců a matek, Rodové rysy, národní fenotypy a společné lidské vlastnosti. Jak ale chápete, Jen nemluví pouze o podobách zjevených bohů, také o existenci těch nezjevených. Jestliže se člověk skutečně vyvíjí, nevyhnutelně si je uvědomuje. Začíná si uvědomovat, že ho přivedli na svět nejen pozemští ale i nebeští rodiče. Například Bohyně Dživa a Bůh Rod. To znamená, že nejen jeho tělo, rovněž i Duše a Duch mají svůj vlastní rodokmen. Na vyšším stupni vývoje, po získání a pochopení zkušenosti setkání s Nejvyšším, získává poznání o bozích, mocnostech, lidských a nelidských formách života jako o jediném Rodu, v jehož čele stojí první otec a první matka.

Pak se Jen ve svém nejvyšším aspektu zjevuje jako obraz Stvořitele. To znamená, že bukvice Jen odhaluje celou možnou škálu od pozemského po nebeské. Jaký obraz však bude určovat jeho identitu, závisí na stupni vědomí samotného člověka, na tom, jakou úroveň skutečnosti je jeho duch schopen prosadit. Možná proto se v některých případech Jen čte jako já. Otázka kdo jsem vlastně probouzí skutečnou touhu směřovat k člověku v sobě samém, neboť člověk není danost ale proces a zároveň jeho subjekt i výsledek. Taktéž zvláštní forma vědomí Stvořitele, která má hranice, ale nemá žádné omezení. Proto může potenciálně obsahovat všechny bohy, veškeré stvoření a veškeré stvořené věci. Není náhodou, že slovo Člověk začíná bukvou Červl, protože nám ukazuje, že Az je dokonalý člověk, zahrnující celé všechny bohy a duchovní světy.

Jak jsme již řekli, každá podstata nebo božská síla je naší dosud neobjevenou a neuskutečněnou možností. Když tedy mluvíme o božstvech jako o vnějších silách, musíme si uvědomit, že je vnímáme jako vnější, dokud je nepoznáme zevnitř. Jakmile však dosáhneme úrovně uvědomění, odpovídající schválené dimenzi vědomí těchto sil, stanou se organickou součástí našeho vědomí. Kdysi jsme řekli, že člověk jedná v podmíněně vnějším prostoru, který nemůže ovládnout jako svůj vlastní, dokud je ztotožněn pouze se svým tělem. Pokud však člověk začne rozvíjet a rozšiřovat hranice svého vědomí, je schopen jím pokrýt různé světy s určitým počtem dimenzí.

Všimněte si, že v této hierarchii není zmínka o lidech. Proč? Odpověď je dána bukvicí Jen, celá hierarchie světů je člověk. Různé úrovně této hierarchie nejsou ničím jiným než úrovněmi lidství, spojenými s obrazy, kterým se podobá. Jinými slovy, člověk je hierarchií duchovních a božských podstat a světů.

Všechny tyto světy nejsou ničím jiným než různými prostorovými úrovněmi odražené skutečnosti Absolutna, naplněnými určitými formami energie jeho vědomí. Pokud dokážeme svým vědomím obsáhnout jednu z těchto úrovní, jsme schopni ji pojmout se všemi jejími formami a energiemi zároveň. Poté se to, co se nám zdálo vnější, stane naším vnitřním, možnostmi našeho vědomí. Nejde jen o to, abychom naladili své vědomí na příslušnou dimenzi a dokázali do něj vpustit energii a informace ze světa. Člověk nepřijímá obraz té či oné bytosti jen po určitou dobu ale plně si jej osvojuje. 

Cestu k ideálnímu člověku lze tedy znázornit jako pohyb od bukvy Ar, přes Jen k Az. Protože Ar je tělesně formovaná energie, Jen – proces připodobňování k různým formám vědomí Stvořitele a Az je to, k čemu směřujeme. Jinými slovy, člověkem se stáváme, když dosáhneme totožnosti se Stvořitelem tím, že postupně prožíváme jednotlivé úrovně a skládáme jednotnou hierarchickou strukturu vědomí Absolutna v sobě a ve svém těle.

Formulace obraz a podoba Boží tak vypovídá o postupné podobnosti se Stvořitelem, v jejímž průběhu skládáme a ztělesňujeme jeho obraz, který v nás již jestvuje. Ačkoli to může znít paradoxně, sestavujeme to, co je sestaveno. Sestavený není skutečný ale potenciální. Nyní velmi důležitý poznatek o bukvě Jen. Spočívá v tom, že se dokonale připodobníme Stvořiteli teprve tehdy, když se připodobníme tomu, co dává vzniknout světu a samotnému člověku. Konkrétně jeho jazyk. Stát se vtěleným jazykem Stvořitele znamená být obrazem a podobou Boží.

Je proto nutné brát obrazy, přitahující naši pozornost, velmi vážně, sledovat jaké principy a archetypy se při tom uplatňují. Nezapomínejte také, že dnes, kdy je jazyková matrice vědomí narušena, se situace velmi změnila. V moderním světě jsme ze všech stran obklopeni nejrůznějšími obrazy, ale nikoli všechny nesou vyšší princip. Je důležité si uvědomit, že informace, k nám přicházející, se do našeho vnitřního světa nedostávají samy od sebe nýbrž prostřednictvím emocionální reakce. Emoce, ať už jsou jakékoliv, zachycují určité obrazy, jenž nás pak ovlivňují zevnitř. V závislosti na obrazech, s nimiž se setkáváme a na něž reagujeme, nevědomky přejímáme skryté významy. Když se navíc nepozorovaně zabudují do našeho vědomí, začneme je přenášet na ostatní.

Proto je dnes znalost bukvice Jen důležitější než kdykoli předtím. Lidé potřebují rozlišovat mezi destruktivními obrazy, které je odcizují nejvyššímu, a těmi, spojujícími s božským v nich samých i ve světě. To je důležité, neboť člověk jestvuje na pomezí, na hranici nebeského a pozemského, duchovního a zvířecího počátku. Lidé však mají tendenci reagovat spíše na destruktivní obrazy, protože základem, jenž byl zároveň ochranou před negativními významy, je zkreslený obraz božského prapůvodce, o němž hovoří i bukvice Jen. Příčinou této situace bylo porušení Rodových základů a zničení kanálů předávání poznání z generace na generaci. O tom nám vypráví další bukvice, totiž Od.

Bukvice Od nám odhaluje poznání o duchovním a hmotném bohatství, které se předávají z dědů na vnuky. O síle Předků.

Člověk byl nositelem kulturních kódů a božského dědičného systému. Proto odvaha alias statečnost vzniká, když je člověk zajedno se svými Předky a je nositelem této síly. Není náhodou, že se v dávných dobách velmi přísně dodržovala generační posloupnost. Například mladý muž musel až do svých jednadvaceti let ovládat řemesla, kterým se věnovali jeho otcové, dědové a pradědové. Pak si osvojil nějaké zcela nové řemeslo. Tímto způsobem si rodový systém udržoval kontakt s dobou, zachovával tradice, rozvíjel se a obohacoval se o nové schopnosti, dovednosti a zvyky.

Místo moudrosti se dnes většinou přenášejí negativní vzorce a problémy. Když člověk ztratí svůj kulturní základ, stává se zranitelným, protože nemá žádný základ a nemá se o co opřít. Pak je snadnější ji řídit, neboť nemá žádný hnací princip, znalosti Předků, moudrost nashromážděnou mnoha generacemi. 

Nyní budeme hovořit o nejmenší částici, která nese informaci o celku. Ne však z hlediska holografické struktury vesmíru, ale z hlediska Bukvice. Jedním slovem budeme mluvit o Jotě. Obraz bukvy Jota je do jisté míry podobný sanskrtskému pojmu Živatma. Hinduističtí mudrci do něj vkládají myšlenku živé, individuální, samosvětelné částečky Boha, která se mu vyrovná kvalitou ale nikoliv mocí. Je menší než všechny nejjednodušší částice a nelze ji zničit.

Sémantické (významové) pole Joty zahrnuje také významy jako něco již známého a poznaného, stejně jako jestvující systém, který akumuluje energii, aby ji později využil. Jota odkazuje na dědictví našich Předků, koncentrovanou zkušenost Předků, přenášející se prostřednictvím malé částečky, jež nese informace o celém druhu. Odtud pochází další z jeho sémantických obrazů. Gen ve smyslu, v jakém jsme zvyklí toto slovo používat. Je to kvantum dědičných informací, v sobě obsahující všechny prožité, předané a získané dědičné zkušenosti. Úkolem genu je zopakovat tuto zkušenost v potomkovi, uskutečnit minulost v přítomnosti. Současně však vstřebává i současnou zkušenost, aby ji předávala dál.

Gen obsahuje v koncentrované podobě vše, co se v rodinném systému nahromadilo. Radost i bolest, úspěchy i neúspěchy atd. Člověk tedy žije buď z vítězství svých Předků, nebo z jejich porážek, podle toho, čeho má v sobě více. Jinými slovy, dominance těch či oněch dědičných algoritmů se v konkrétním představiteli rodiny vyvíjí buď negativním, nebo pozitivním vývojovým scénářem.

Ukázalo se, že Jota je gen Stvořitele a že tento gen je přítomen v každém z nás. Míra jeho aktivity, resp. odhalení však závisí na kvalitě dědičné informace, protože Jota je sběrný systém. Shromažďuje nejen úspěchy a neúspěchy Předků ale také zkušenosti spojené s pohybem po cestě k realizaci boha, o níž jsme hovořili na začátku článku. To ukazuje, že naše geny vtiskly obrazy těch duchovních a božských světů, na jejichž úroveň byli naši Předkové schopni vystoupit.

Jestliže v sobě neseme gen Stvořitele a obraz božského Předka s potvrzenou jiskrou nejvyššího Absolutna, pak v sobě neseme informace o tom, jak bylo vše stvořeno. O našem původu, samotném božství a vůbec o celé hierarchii podstat. Stupeň přístupu k němu je určen těmi stupni na žebříčku vývoje, jejichž energie byla nahromaděna našimi systémy zrození a předána nám dědictvím. Tato energie totiž určuje aktuální úroveň projevu Stvořitelova genu a stupeň ztělesnění obrazu božského Předka v konkrétním člověku.

Abychom obraz doplnili, řekněme si znovu. Jediný Stvořitel, nekonečný ve svých schopnostech a možnostech, se projevuje jako nekonečno samosvětelných jednotek. Jestliže se zamyslíme nad kteroukoli z nich, uvidíme, že podobně jako on v sobě také obsahují nekonečno, neboť jsou samy součástí nekonečna. Zde se dostáváme k další důležité myšlence obsažené v bukvici Jota. Ať už máme co do činění s jakkoli malým nekonečnem, vždy skrze něj nacházíme nekonečno větší. To je důležité, protože to přímo souvisí s cílem lidstva.

Představte si, že Stvořitel chce vidět sám sebe na dálku, například na plátně v kině. Odražený svět je, obrazně řečeno, velký displej, kde každý paprskový pixel je člověk. Proto, aby byl obraz co nejkvalitnější, musí být každý takový světelný bod plně funkční. Pokud člověk neplní svou funkci, tj. neprojevuje skrze sebe světlo Boha v plnosti. Pak se obraz Stvořitele na plátně ukáže jako matný nebo zkreslený: Ten se nevidí do nejmenší částečky jako celek. Úkolem každého člověka je tedy co nejvíce vyjádřit svůj obraz ve svém životě, aby mohl poznat sám sebe.

Pokud se navíc odvoláme na obraz bukvy Život, Stvořitel se v druhém nejen poznává ale také rozvíjí. Aby však člověk mohl tento úkol splnit, musí si uvědomit sám sebe jako jotu Stvořitele – nekonečnost rovnající se nekonečnosti samotného Boha.

Je-li každý z nás živatma Jsoucna, tj. všeho, pak je náš potenciál nekonečně velký. Proto musíme zvětšit svůj vlastní rozsah prostřednictvím rozšíření vědomí. To především zvětšováním objemu smysluplných pojmů a získáváním schopnosti chápat stále více nových významů.

Rozšířením vědomí se můžeme dostat do kontaktu s různými hypostázemi Stvořitele. Ale k tomu je třeba mít tělo. Ve světě Javi je určujícím faktorem pro vyjádření a projevení podstaty Bytí. Nejvyšší se projevuje v těle. Stejně tak jako je tělo schopno ji pojmout, vyjádřit skrze sebe svůj obraz. 

Proto se každá malá částečka lidského těla musí stát nádobou nekonečna – Jotou, aby mohla tento úkol splnit. Jinými slovy, tělo musí získat nejvyšší status bytí, když každá jeho buňka může co nejúplněji vyjadřovat obraz Boha. Právě gen Stvořitele je nositelem programu změn v naší biologii, který je spojen s růstem síly našeho vědomí. To je jeho hlavní funkce – vytvářet na genetické úrovni optimální podmínky, umožňující tělu transformovat se na cestu k realizaci Boha. Nikoli obecně, ale konkrétně. V souladu s podobností s určitou úrovní vědomí Stvořitele.

Tak se dostáváme k tomu, že bukvice Jen obraz Stvořitele neboli božství vtisknutý do lidské duše a Jota je gen Stvořitele neboli božství přítomný v lidském těle. Společně vyprávějí o tom, jak v sobě člověk shromažďuje duchovní a božský svět, jak se vnitřně i navenek proměňuje na cestě k Nejvyššímu Absolutnu.

Jak jsme již řekli, všechny protiklady v Bukvici jsou vzájemně spojeny. Kdo je schopen vidět všechny bukvice jako soudržnou jednotu zevnitř a kdo si uvědomuje, že právě tato jednota vytváří jednotnou strukturu rozmanitého obrazu světa, ten má jeden z nejdůležitějších klíčů k Jazyku. Proto je třeba si při setkání s nesrovnalostí nebo rozporem uvědomit, že nesouvisí s bukvicí ale s vědomím toho, kdo ji studuje. Bukvice Ota má tedy několik základních významů. Jakýsi vyzařující systém, něco neprozkoumaného, nepoznatelného a také odmítnutí něčeho neznámého ale jestvujícího. Kromě toho můžeme na základě grafiky bukvy Ota vyvodit paralelu s písmenem Jota. Obě mají společný prvek – vertikálu a bukvice Jen a Od, která jsou s ní spojena, se také nacházejí vedle sebe.

Faktem je, že sémantické (významové) pole bukvice Ižeji obsahuje takové významy jako makrokosmos a mikrokosmos. V kontextu našeho tématu můžeme v jiné terminologii říci, že lidstvo odpovídá makrokosmu a mikrokosmos odpovídá každému zástupci lidstva, který je obrazem a podobou makrokosmu. V tomto případě bukva Ižeji v Jota a Ota ukazuje na subjekt, lidskou bytost, zatímco Jen a Od poukazují na procesy odehrávající se v jeho vnitřním světě. Jestliže tedy Jota znamená obrazy Předků vtisknuté do člověka, Ota znamená proces předávání jejich základů, probíhající v jeho nitru.

Nyní to zvažte v kontextu pojmů nepoznatelný a neznámý. Ukazuje se, že mluvíme o předávání nějakého neznámého, tajného dědictví Předků, odehrávající se v nějakém neznámém, neviditelném prostoru v nás. Jinými slovy, jestliže Od mluví o mezigeneračním přenosu informací přímo z Předka na potomka, Ota mluví o transgeneračním přenosu, jenž probíhá nepřímo na úrovni nevědomí Předků. Jaká tajemství žijí v systémech Předků, myslím, že tušíte. Jsou to ti samí kostlivci ve skříni nebo odpad, který není vynesen z domu. Opravdu tam zůstane navždy. Na rozdíl od odpadků v domácnosti, které jsou schované mimo dohled, jsou však rodinná tajemství mnohem toxičtější. Všechno, co se člověk snažil zapomenout, zamlčet, nepochopit a vytěsnit, tvoří takzvané rodové záření šířící se z nevědomí Předků do nevědomí potomků. Nevědomí, jak známo, má rozhodující vliv na vědomí a na skutečnost člověka.

V případě, že se Předek ku příkladu rozhodne mlčet o svém nedůstojném činu, neznamená to, že s ním tento skrytý čin zemře. Jeho tajemství bude zapsáno a uchováváno ve významovém poli jeho dědického systému. Stává se součástí rodového podvědomí, které je společné všem zástupcům daného Rodu. Proto se informace o prohřešku Předka dříve či později projeví v podobě nějakých problémů. Ty se poté zcela nečekaně objeví buď u jeho dětí, nebo u jeho vnuků, pravnuků atd.

Znalost bukvice Ota tedy znamená, že tajemství Předků se zjevují potomkům. Neuskutečněné volby, úkoly nikoli vyřešené, nesplněné lekce, které byli bez pozornosti Předků, stejně jako vše, co není dokončeno nebo skryto, se u potomků projevuje. Ať už v podobě finančního nebo sociálního znevýhodnění, somatických nebo duševních nemocí, tragických nebo předčasných úmrtí, nehod a dalších věcí. Utrpení, traumata, bolest, dramata, nedokončený smutek, nevyplakané slzy, nevyjádřený žal, osobní nebo rodinná tajemství, někdy po staletí nezpracovaná. Zkrátka vše, co předchozí generace nevyřešily, se předává dalším generacím.

Ukazuje se, že to, co je skryto před vědomím a vytěsněno do nevědomí, se musí vrátit buď do těla jako nemoc, nebo do vědomí jako duševní odchylka. Ota tedy nejen poukazuje na důležitost uchovávání minulosti svého Rodu a učí pečlivému přístupu k památce vzdálených i blízkých Předků ale také pomáhá vymanit se z negativního transgeneračního vlivu. Bohužel to mnozí zájemci o Bukvici nevidí a myslí si, že Ota mluví pouze o odmítnutí něčeho cizího, neznámého ale jestvujícího.

Někteří se této bukvice dokonce bojí, protože špatně chápou jeden z jejích významů, totiž: vyzařující systém. Faktem je, že Ota hlásí jakékoli záření, jenž doslova prostupuje vesmírem. Taktéž o zářičích různého původu a výkonu, které mají určitý energeticko-informační dopad. Nejde však o zdroj záření ale o nás. Tato záření a vibrace můžeme vnímat jako negativní jen proto, že jim nejsme schopni odolat, že nejsme připraveni takovou sílu přijmout. 

Pro ty, kdo si to neuvědomují nebo to vědí ale duchovně se nerozvíjejí, se síly nového věku ukáží jako nesnesitelné a dokonce zničující. Nikoli však proto, že by tyto energie byly špatné. Jsou destruktivní pouze pro ty, kteří nejsou připraveni je přijmout. Ale těm představitelům lidstva, kteří převezmou odpovědnost za zničení obecných problémů včetně těch naší Země, kteří obnoví integritu jazykové a biologické matrice vědomí, pomohou nové vibrace vystoupat po žebříčku vývoje. Člověk, osvobozený od tajemství a negativních zkušeností Předků, dostává příležitost žít svůj vlastní život, osud a jít svou vlastní cestou.

Zdroje:

alexfl.ru

zen.yandex.ru