Itálie villanovská
Podle starších dějin to vypadá tak, jakoby v Itálii byli pouze Římané, před nimi Etruskové a před Etrusky jen liduprázdná pustina. Původní osídlení Itálie odhaluje teprve moderní archeologie. V zájmu o Etrusky byl průzkum zahájen už v 10. století ale v plné míře se rozvinul až v 18. století založením Etruské akademie. Při výkopech v osadě Villa Nova u Boloně v 80. letech minulého století objevili archeologové prvky vyspělé kultury, kterou podle nálezové obce nazvali villanovskou. Tato ovšem nepatřila Etruskům, jak se mnozí dodnes domnívají. Pochází totiž z doby předetruské. Další průzkumy ukázaly, že byla od nejdávnějších dob rozložena po celé Itálii a bylo možné vysledovat i její tisíciletý vývoj.
V Itálii má tato villanovská kultura počátky někdy koncem 6. tisíciletí před tzv. n.l. Teprve v první čtvrtině posledního tisíciletí před tzv. n.l. do ní vnikli Etruskové. Je tedy zřejmé, že původní villanovské obyvatelstvo rozvíjelo svou vlastní všestrannou kulturu už 5000 let před vpádem Etrusků.
Při zajištěné obživě zemědělstvím se rozšiřovalo, celou Itálii zabydlelo, obdělalo a vybudovalo. Když už úrodná povodí řek a nížiny při hustém osídlení nestačily, byly osídlovány i méně úrodné kopce a pohoří. Zpracování vlny vedlo k rozvoji tkalcovství, ze zemin vyráběna keramika, z vápencových Apenin páleno vápno pro stavebnictví. Z lesů obráběno dřevo na nábytek a stavbu lodí, ze sopečných rud taveny kovy. S narůstající hustotou obyvatelstva docházelo ke specializaci na řemeslníky a výrobce nejrůznějšího zboží, což vedlo k rozvoji obchodu a vývozu do jiných zemí. Kromě námořního obchodu po celém Středozemním moři byly villanovské keramické výrobky a dokonalé bronzové mísy a vázy vyváženy do celé Evropy. Několik jich dokonce vlastní i pražské Národní muzeum.
Tvrdí-li Werner Keller v knize „Etruskové“, že z doby předetruské nebyl nalezen jediný nápis, pak se mýlí. Bylo jich sice nalezeno málo, což má příčinu v tom, že z počátku bylo k písmu užíváno organických materiálů, jenž se časem rozpadly. Proto se v Itálii nezachovaly žádné památky psané původním písmem slabičným, ty se zachovaly pouze v egejské oblasti psané do hlíny. Ale i z pozdějších hláskových nápisů se zachovaly jen ojedinělé, ryté do keramiky a do kovu nebo tesané do kamene. Proto jich je rovněž málo. I těch několik dochovaných nápisů z doby villanovské stačí k tomu, abychom zjistili, že stejně jako v oblasti egejské jsou praslovanské. Tedy, původní obyvatelstvo italské bylo národnosti slovanské.
Sám název této země Italia je původu praslovanského, odvozený od starého slovesa „tálijá“ (tavit a slévat kovy), dodnes srbochorvatsky „táliti“ téhož významu. Ke slovesu předsazená stará předpona „i“ (za naše české „vy“), takže dohromady „I-tálijá“, označuje zemi „vy-tavování“ kovů. Nejstarší villanovské nápisy psané už hláskovým písmem pocházejí z první poloviny 2. tisíciletí před tzv. n.l. Kdežto první řecké texty Homérových děl až z 8. století před tzv. n.l., skoro o tisíc let později, pak nemůže italické písmo pocházet z řeckého ale pravý opak je skutečností.
Tato popelnice s nápisem byla nalezena u města Este nedaleko Padovy v pádské nížině. Výrazně hůlkový charakter znaků dovoluje datovat památku do poloviny 2. tisíciletí před tzv. n.l., soudě tak i podle velmi archaického nápisového jazyka. Nápis čteme takto.
ž-járik – od základu „jár“ (žár), srbochorvatsky „jára“ (žár-oheň), s předponou „ž-“ označuje název nádoby na popel pohřbu žehem, čili „popelnici“
sěno – srbochorvatsky „sjena“ (stinná síň, útulek, úschova), staročesky „siěň (útulek), odtud italské město „Siena“ (hřbitov jako útulek zemřelých)
Několika prostými slovy vyjadřuje pisatel úctu a něhu k zemřelé osobě, snad ženě. Jeho projev je lidový, nekultovní a nepatetický, ještě plně mírový, bez náznaku cizích okupantů. Památka dokumentuje kulturu „popelnicových polí“ s žárovým pohřbíváním, rozloženou v neolitu po téměř celé Evropě včetně Itálie.
U osady Nova nedaleko městečka Rocchetta asi 50 km severně od Říma byl v 18. století nalezen tento podlouhlý hraniční kámen s původním nápisem, na dolním konci uražený.
Nápis je levoběžný, písmo ještě zcela hůlkové, což by ukazovalo na druhou polovinu 2. tisíciletí před tzv. n.l. a plynulý text rozdělíme na slova následovně.
měza – 4. pád od všeslovanského „meza“ mezi poli
němúnji – rozkazovací 5. pád slovesa, odtud srbochorvatsky „múnja“ (blesk-změna)
Užívání kamenných mezníků, jenž oddělovaly stabilně výměru polí, aby si je sousedé nezaorávali, patřilo k běžným praxím zemědělců od neolitu dodnes. Většinou byly ovšem bez zápisů, neboť každý rolník věděl čemu slouží. V tomto případě však došlo zřejmě chamtivým sousedem k častému posouvání meze, proto ten varující a důrazný nápis.
Uprostřed starého Říma pod kapitolským vrškem byl v hloubce země nalezen tento talíř z černé kouřové keramiky, tzv. bucchero.
Levoběžný plynulý nápis rozdělíme na slova.
Text sice varuje majitele před rozbitím talíře, přesto byl vyhozen a rozbit ale nápis zůstává dobře čitelný a srozumitelný.
U osady Palestriny v blízkosti Říma byla v minulém století nalezena tato zdobná bronzová spona k dámským šatům, nyní uložena v muzeu Villa Giulia v Římě.
Nejprve se mylně pokoušeli přeložit tento nápis pomocí latiny. Jenže v 7. století před tzv. n.l. nejestvovala latina, první latinské texty pochází až z poloviny 3. století před tzv. n.l. Podle stavu písma a jazyka bude památka mnohem starší než ze 7. století. Text je opět praslovanský a čteme jej takto.
Volně přeloženo: na mne se už nezaměřuj, avšak já vím, to mi věř, že máš jiného.
Pisatel byl do dívky zamilovaný až po uši, viděl asi dívku s jiným a má podezření, že je to jeho sok. Sděluje dívce, aby s ním už nepočítala a přece jí daruje tuto zdobnou sponu v naději na usmíření. Byl to zřejmě mladý zlatník a šperkař. Text dokonce rýmuje básnicky „měř-věř“. Je to typická vlastnost mladých zamilovaných Slovanů a jejich morálky na rozdíl od Etrusků a Římanů, kteří si ženy násilím přivlastňovali. Takové starosti mohl mít mladík v době úplně svobody, kdy je ještě netrápili Etruskové ani Římané.
Zdroj:
kniha O Slovanech úplně jinak (Antonín Horák)
