Jména, příjmení a jejich význam

Jméno vlastní. Člověk ho dostává při příchodu na svět. Je v něm ukryto jeho poslání ale jen ta část, která je veřejně viditelná a sdílená. Jméno určuje člověka. Aby člověk poznal sám sebe, potřebuje poznat svoje jméno. Zjistit, jestli je s ním v souznění nebo v rozporu. Pokud ve sporu otázka zní – proč. Jedním z důvodů může být, že člověku patřilo jiné jméno, než jaké dostal. Proč dostal jiné, než jaké očekávali. Vše má svůj smysl, bez náhody. 

Dalším důvodem může být něco z dávna s tímto jménem-slovem spojené, co člověk na podvědomé úrovni odmítá, tudíž odmítá i jméno. Důvody mohou být i jiné. Je potřeba, aby si každý procítil, zdali je se svým jménem spokojen, zdali s ním souzní. Jedině v souznění je jméno člověku oporou a vůdcem na cestě ke splnění osobního poslání, která tu máme všichni. Jména napoví, o jaké poslání jde, porozumí-li člověk jeho sdělení. Stejné či podobné poslání nese více lidí, proto nesou i stejná či podobná jména. 

Toto jméno je veřejné, představujeme se jim ostatním. Různé zkracování, zdrobňování a komolení mu bere sílu. Totéž se děje i při skloňování. Například u pátého pádu – oslovujeme, voláme koho, co – je na konci většinou „o“, „u“ nebo „e“. „E“ uzemňuje, „u“ přibližuje a „o“ připojuje k informační poli. To může člověka posilovat nebo oslabovat. Sami si prociťte či namalujte, k jakému informačnímu poli jste připojeni. Jak se jeví a jaké ve skutečnosti je. Je vám příjemné být k němu připojeni?

Jméno křestní. To člověk dostává jako druhé nebo třetí při křesťanském křtu a váže ho k danému společenství, církvi. Zajímavé je, že se všude (na dok-ladech apod.) uvádí křestní jméno a nikoli vlastní. 

Jméno osobní. Nebo rovněž tajné se dávalo při obřadu menorečenia – jméno-řečení. Dnes toto jméno přijde k člověku probuzenému, vědomému samo. Může se mu zdát ve snu, může přijít při vhledu, člověk může „zničehonic“ vědět. Že je to ono, bude vědět vždy, je to ohromně silný prožitek prozření. Toto jméno je jedinečné v celém Vesmíru, něco jako otisk palce či oční sken. Může to být jedno slovo, ale též více slov. Vyjadřuje, čím člověk prošel ale zejména kam došel. Jméno odpovídá dané úrovni člověka. Pokud člověk zůstává v dané rovině, i jméno zůstává. Posune-li se kamkoli, jméno se mění, protože zahrne i daný posun. V dnešní době se může změnit i vícekrát u člověků, jenž kráčí cestou probuzení. 

Jméno je tajné a měl by ho znát jen člověk sám a ještě jej i skrýt ve své mysli. Jméno mu dává sílu, jeho poznání je velkým krokem k sebepoznání. Je uni-versální, to znamená jedinečné, jedno jméno patří jen jedné bytosti. Proto je přesně určující. Pozná-li někdo tajné jméno kohokoli, má nad ním – skrz toto jméno – moc, moc bez omezení. Jak se získanou mocí naloží, je jen na něm. Člověk z vlivu této moci dostane jedině vlastním posunem, což mu pozmění jméno a dotyčný nad ním moc ztrácí. 

Proto je lépe, že toto tajné jméno zůstává skryto do té doby, než člověk získá sílu jej chránit, schovat a zaštítit. Sami si přeberte, jestli je za námi doba zrad, podrazů a udavačství a jestli je bezpečné toto jméno sdělovat veřejně.

Příjmení. Obecně stojí při jméně. Je to upřesnění jména předchozího pro veřejné použití. Jeho původ může být rozličný, u některých příjmení jasný, u jiných pro nás skrytý, nebo jsou ztracené některé původní významy slov, z nichž vzniklo. Dáme si pár příkladů, v nichž jména i příjmení jsou smyšlená. 

Tonda Sedlák. Tonda, který? Ten sedlák na kopci. Tonda Brodský – ten od brodu. Tonda Zedníček – zdrobnělina použita jako malý, méně šikovný přidavač. Podobně Kováříček, Kadleček, Sedláček apod.

Příjmení, ať už vzniklo z čehokoli a jakkoli, se dědí přes mužské potomky, tzv. po meči a tvoří linii hluboko do minulosti. Díky tomu se nám uchovala slova, která by jinak byla již dávno zapomenutá, zaměněná a ztracená. Díky příjmením jsou původní nebo jen zčásti změněná. Např. příjmení Tyl/Tylová dodnes u nás nosí více než tisíc lidí. Nejznámějším v minulosti byl Josef Kajetán Tyl, český dramatik, režisér, herec, překladatel, divadelní kritik, spisovatel a novinář. Z popisu jeho činnosti vyplývá, že jej živilo zejména „slovo“. Najednou se přede mnou vynořil význam slova „tyl“.

Tyl = slovo ve staré naší  řeči. „Tyl“ bylo zaměněno za „slovo“, které jako výraz málo vyjadřuje původní význam. Spíše předurčuje dnešní použití – slovo – lov vol. Oproti tomu „tyl“ je blízké slovu „týl“. Nikoli náhodou. Centrum porozumění řeči je umístěno v zadní části spánkového laloku – týlu. Řeč – jazyk – tyla je skladba slov – tyl. A je tu jasná spojitost. Dříve děti spojitosti měly přímo před očima, než byla řeč – tyla – natolik změněna, že přestala být vypovídající. 

Proč si dal někdo takovou práci, aby změnil řeč. Je těžko uvěřitelné, že by to byl jen vývoj. I když, kdo ví. 

Rodina – Naši – byla vždy důležitým a zejména přirozeným uspořádáním. Máma, táta a děti. Dnes je moderní žít „na hromádce“ či „na psí knížku“. Pod vlivem bezhraničnosti a někdy i vzpoury proti úřednímu souhlasu. Nač „glejt“, papír, formuláře a poplatku tzv. státu. K čemu proslovy od lidí, jenž vidí novomanžele poprvé a naposled. 

Dříve se oddávala žena muži a muž ženě za přítomnosti příslušníků obou rodů, našich. Později se do toho začala míchat církev pod heslem „co bůh jednou spojí, nikdo nerozpojí“, následně převzal roli tzv. stát. Možná, že  i toto lidé podvědomě cítí a i proto odmítají manželství jako přežitou instituci. Lepší volbou jim je volný vztah. I přesto, že mají spolu děti. Tím jsou sami proti sobě. Aniž si uvědomují, podporují rozpad. Rodina mívala společné příjmení, příjmení může. 

V den svatby probíhaly obyčeje, jež odpoutávaly ženu od původního rodu a umožňovaly vstoupit do rodu svého muže. Opouštěla příjmení otcovo, přijímala mužovo. Se změnou příjmení opouštěla záštitu svého rodu a přijímala štít rodu manžela za svůj. Štít, jejž tvořili předkové – Naši – žijící i ti, kteří již odešli do jiných světů. tato záštita je dodnes uschována v příponě žen – „ová“, kde „o“ znamená informační pole rodu a „vá“ ochranu rodu. Zároveň s informačním polem a ochranou rodu přejímala i jeho karmu. 

Každé jméno, tedy i příjmení, má svou sílu. Nad rodinou nesoucí stejné jméno se klene štít, silný či slabší ale společný o nějž společně pečují a zpevňují jej. 

Ženský tvar příjmení. Potíže nastávají při rozdílnosti příjmení. Zůstane-li ženě rodné, táhne ji to i po sňatku do rodného hnízda a vzor má ve svém otci, kterého více či méně dává manželovi příkladem. Ponechá-li si obě příjmení, táhne ji to pak stejně do jejího rodu. Pokud je mužovo příjmení ve tvaru, jenž brání přidání přípony „ová“ např. „Mladý“ a žena jméno přijme v podobě „Mladá“, cítí se rodem odstrčena, bez přijetí ochrany – štítu. S matkou muže má obtíže a přes snahu manžela ji vyhovět má žena pocit opuštěnosti a samoty. 

Samostatné kapitoly jsou s příjmeními rozvedených žen. Vrací-li se žena po rozvodu k příjmení svých rodičů, přijímá zpět ochranu svého rodu, do něhož přišla. Dává tím najevo i to, že si ještě v rodu potřebuje odžít nějaké zkušenosti, aby mohla dospět. Navíc odlišné příjmení od dětí, kterým zůstává příjmení manžela, ji od nich odpojuje. 

Pokud má žena vdané či dospělé dcery, může v případě nového manžela s klidem přijmout jeho jméno. Přes společné příjmení k nim proudí ochrana jak od matky, tak otce ale i od rodu bývalého manžela do svatby. Jinak je to s matkami synů. Matky synů jsou matkami rodu a předávají své vědění i sílu svým snachám. Na bedrech matky rodu leží váha karmy rodu, jenž se posledních několik generací kupila neb ztratila dovednost a schopnost čištění. 

Nese-li syn jméno rodu, z něhož jeho matka odešla, tíha karmy spočine na jeho manželce. Nyní je příznivý čas k pochopení a znovunastolení rovnováhy ženských a mužských sil. Počátek je v přijímání sebe, pochopení důležitosti celistvé rodiny pod společným jménem, přenechání mužského světa mužům a oživení ženství v každé ženě. 

Zdroj:

kniha Ozvěny věků (Věra Ovečková)