Technika písma v době neolitu
Když neolitičtí Praslované zavedli v Orientu užívání písma, zdobili jím své domácnosti. Protože jiného materiálu neměli, sloužila jim k tomu tkanina, na niž znaky písma kreslili hlinkou nebo znaky řezané z větví keřů a stromů na ně přišívali. Nakonec se dostali až do Evropy, kde byl v neolitu a dodnes je hojný strom buk, jehož koncové větvičky jim poskytovali ideální materiál pro rodící se znaky písma hláskového.
Tyto bukové větvičky rostou totiž v jedné horizontální rovině, jsou bohatě rozvětvené, rovné a hladké. Takže dávaly bohaté možnosti výběru pro tvary znaků písma. Přišité pak na bílou plochu plátna z ní plasticky vystupovaly, nápisy mohly být i úhledné a zdobné. Užívání bukových větví dalo pak názvy písma v evropských jazycích, převzatých od praslovanských nositelů písma následovně.
Praslovanský název celého závěsného nápisu na plátně byl původně odvozen od slovesa „hárajá“ (hromadit-sestavovat) a s předponou „ku-“ dal:
V praslovanských domácnostech tyto kuhárice nejenže byly jedinou výzdobou stěn ale vypovídali také o moudrosti nebo humoru uživatelů domácnosti pro pobavení návštěv. Časem se však zaprášili a ušpinily, s přišitými větvemi se těžko prali, takže se přešlo k nápisům vyšívaným, které ve starších domácnostech najdeme dodnes.
Podobně tomu bylo u Praslovanů v Orientu, kde měl závěsný nápis starší praslovanský název, převzatý do jiných jazyků takto.
Zatímco slabičné znaky kreslené na listy rostlin nebo ryté do měkké hlíny, mohly zobrazovat předměty i složitých a zaoblených tvarů, to už potom bukové větvičky nedovolovaly. Bukové koncové větvičky rostou pouze rovné a nemají tvarů zaoblených. Takže při zavádění evropského písma hláskového, jenž má menší počet základních znaků, musely být za znaky písma vybírány jen předměty maximálně jednoduchých tvarů.
Takových předmětů je ovšem malý výběr, aby odpovídaly příslušné hlásce. Takže pro některé znaky musely být voleny i předměty zaoblených tvarů, avšak ve znaku zobrazeny hranatými tvary takto.
Tím dostalo nejstarší hláskové písmo vyloženě „hůlkový“ charakter, který toto písmo zachovávalo dlouho. Jen pomalu a postupně, když pak bylo ryto do keramiky nebo tesáno do kamene se přecházelo u některých znaků k tvarům zaobleným. Podle toho odhadujeme zhruba stáří památky, pokud není přesnějšího datování. Z tohoto počátečního období znaků pouze hůlkových pochází i památka následující.
Tato měděná nádoba byla v roce 1838 vykopána u osady Lavis v zimmbertalském údolí jižních Tyrol. Památku chovalo berlínské muzeum až do druhé světové války ale dobře nezaopatřena zanikla. Po tyrolské nádobě zůstal jen tento grafický přepis jejího nápisu.
První řádek textu byl umístěn na uchu nádoby, zbývající text ve dvou řádcích po obvodu vyduté pokličky nádoby. Ač písmo není zde řezáno z větví, nýbrž vyryto do plátků měkkého olova přinýtovaných dodatečně na měděnou nádobu, přesto linie znaků zachovávají „hůlkový“ charakter bukových větviček a podle toho lze soudit, že památka pochází z poloviny 2. tisíciletí před tzv. n.l.
Nápis bývá mylně považován za „etruský“. Avšak výrazně hůlkový charakter písma i jiné indicie svědčí o době dávno předetruské a památku lze zařadit spíš do počínající doby „keltské“. Nápisový jazyk není ale ani etruský, ani keltský, patří domácím praslovanským obyvatelům krajiny.
Slovník:
Lávisě – 2. pád od jména nákolní osady „Laví s“ (lavice, lávka nad vodou), podobně tehdejší slovanská osada na moravsko-rakouské hranici dnes „Laa an der Thaia“ z původního „Lava na Dyji“
ščělíj – dnes „čelný“ či „náčelník“ asi keltský
bučinúčíj – dnes moravsky „s-počinúci“ (lehnout, spát), zde ve významu v dativu „usnoucí-zemřelé hlavě)
hjávě – doklad starého názvu „hlava“, zde v dativu „hlavě“
věl-chánu – dativ od „věl-chán“ (velký chán)
na víj-nu . s vynechaným krátkým „-a-„, zde 4. pád od „víjana“ (víno) od slovesa „víjá´s“ (vine se)
tíri náchě – číslovka „tíri“ = tři a „nácha“ = obětina
Je skoro neuvěřitelné, že tomuto nápisu snad 3000 let starému tak dokonale dodnes rozumíme. Rovněž název této osady „Lavis“ platí i nyní, osad tohoto jména je v Tyrolích a Švýcarsku celá řada. Označovaly původně nákolní osady zde hojné, později přestěhované na přilehlé svahy. Od těchto osad se liší četné osady s názvem Ládí´s (za-ledňující se) od základu „lád“ (led). Tyto osady leží naopak na vysokých kopcích v zimě za-ledněných.
Uvedenou obětní nádobu s nápisem spolu s dalšími bez nápisů našli rakouští archeologové v osadě Lavis ležící ve svahu nad údolní rovinou Zimmbertal. Prozkoumali taktéž tuto údolní rovinu a zjistili, že je vlastně vyschlým dnem původního jezera, nad jehož hladinou byla kdysi nákolní osada – a odtud tedy její jméno „Láví´s“. Časem obrana těchto osad stavěných nad hladinou jezer, ztratila význam a přestěhovaly se na přilehlé suché stráně a tak i tato osada.
Stojí za povšimnutí, že pod nákolními osadami alpských jezer, k nimž patřila vlastně i osada Lavís, byla v roce 1854 poprvé objevena po celé dějiny utajovaná kultura neolitická, jenž tam byla krystalicky čistá a nesmíšená. V této ryzí podobě se tam uchovala díky vysokohorskému prostředí pro lovecké kmeny nepřístupnému. A že její nositelé byli národnosti slovanské, dokládá právě praslovanský původní nápis zde uvedený. Obyvatelé těchto krajin si svou slovanskou národnost uchovali zřejmě až do 7. století tzv. n.l., kdy tyto krajiny patřili ke slovanské veleříši Sámově. Po likvidaci této říše byly alpské krajiny v 8. století přidělené Germánům a Frankům, jižní Tyroly k Itálii až po první světové válce, takže slovanština tam vymizela.
V městečku Landecku v samotné špici Rakouska pod Alpami stojí starý hrad dávno vypálený a neobývaný. Nedávno byl obnoven a v něm umístěny památky bydlení dávných venkovanů a horalů. Jizba s pecí a černou kuchyní, lidové obrázky na skle, zdobené dětské kolébky, cepy máselnice, řešeta, opálky, chomouty atd. Návštěvnice z Moravy vykřikla: „Vždyť to samé máme u našich staříčků“. Pochopitelně, protože jsou to památky po Praslovanech, kteří tam bydlí dodnes, jenže mluví německy.
Praslovanský jazyk tam sice vymizel ale zůstává povaha i zvyky tamních obyvatel i v současnosti. Skromné zemědělství, řemesla, chovný dobytek, mléčné výrobky, tkalcovství, keramika, rodinné domky. Dále lidový folklór, kroje, tance, písně, fujary, cimbály, trubky, housle, veselé texty a melodie písní apod. Vše stejné jako u Slovanů.
Zdroj:
kniha O Slovanech úplně jinak (Antonín Horák)
