Hlas krajiny
Ještě před nedávnem (mnozí dodnes) se smáli tomu, že naši předkové viděli v každé studánce, skále duchy, přírodní bytosti, démony, skřítky, konali různé obřady a vyhýbali se prokletým místům. Jenže v posledních letech se ukazuje, že řada těchto záležitostí má racionální jádro, jehož kořeny můžeme hledat daleko v minulosti. V tomto povídání budeme mluvit o době cca před 30 000 lety.
Pokud si dokážeme představit dění okolo sebe v geologických měřítkách, čeká možná někoho překvapení. Krajina se skutečně chová jako živý organismus. Její části nejen umírají ale i se rodí a vyvíjejí. Energetické toky se mění, mění se „hlas“, či tón, kterým k nám krajina promlouvá. Čím víc o ní víme, tím víc se blížíme představám našich předků. Tady přestává jít o neživý objekt zkoumání. Stojíme před energeticky a biologicky složitou bytostí, která jako by měla do jisté míry svoji vlastní vůli, svoje vlastní pravidla a jazyk.
Člověk, který se usídlil v České kotlině, ke svému životu potřeboval víc než např. liška. Příroda ho nevybavila drápy, tesáky ani teplým kožichem. Neuměl utéct šelmám, jako je třeba vlk, ani nedokázal vyvinout takovou rychlost, aby uštval obyčejného zajíce nebo srnu. Musel proto využívat dary přírody (dřevo, kámen apod.). Nikoli však každý kámen či dřevo bylo vhodné. Člověk musel chtě nechtě krajinu poznat, sžít se s ní. Poznávat zákonitosti, kterými se krajina řídí. Pokud to nedokázal, zemřel. Nenašel vodu, vhodné suroviny pro své nástroje a zbraně, nedokázal si postavit přístřešek na zimu apod.
Obešel se bez kalendáře, sama příroda mu řekla, jaké je období, co je potřeba udělat. Podívejte se ku příkladu na australské domorodce. Tam, kde většina „moderních Evropanů“ dokáže nezemřít pouhých pár dní, dokázali domorodci žít celá tisíciletí. Protože dokážou naslouchat hlasu krajiny, který už nikdo z „civilizovaných“ lidí neslyší. Jejich „báchorky“ o duších předků, které chodí radit buď jim samotným nebo alespoň jejich šamanům, se dnešním lidem zdají směšné. Ale proč a jakým způsobem dokážou předávat zprávy na obrovské vzdálenosti bez použití materiálního média? My takovým jevům říkáme telepatie a raději se tváříme (moderní většina), že nejestvují.
Protože dnes jen velice těžko můžeme detailně dešifrovat techniku a smysl jednotlivých pravěkých rituálů, budeme vycházet ze zkušeností dnešních moderních šamanů. Základem šamanské práce je umění dostat se do tzv. změněného stavu vědomí. Základem činnosti mozku (během změněného stavu vědomí) jsou mikroelektrické impulzy probíhající mezi nervovými buňkami. Jednotlivé mikrovlny se skládají ve výsledný obraz. Zajímavé je, že podle celkové charakteristiky činnosti mozku (relaxace, meditace) jsou výsledkem určité hladiny tohoto vědomí. V současné době jsou doložené čtyři – alfa, beta ,delta a theta. Především poslední z nich odpovídá změněnému stavu vědomí, tedy činnosti mozku, kdesi mezi bdělým vědomím a spánkem. Stručně řečeno – v tomto režimu mozek pracuje ale neruší ho běžné vnější podněty zprostředkovávané pěti základními smysly. Jedinci ve změněném stavu vědomí dokážou mnohem intenzivněji vnímat hlas krajiny.
Jenže hlas krajiny nestačí pouze poslouchat, měli bychom mu i rozumět. Tady je další kámen úrazu. Pro spoustu informací, které hlas krajiny nese, nejestvují v lidské řeči dnes výrazy. Tady si naše vědomí ruku v ruce s nevědomím vypomáhá zpravidla obrazy a symboly. Stopy po dávných šamanských praktikách máme před očima po celém světě. Jsou to skalní malby a rytiny. Většina obrazů považovaných za primitivní zobrazení návštěvníků z hvězd, jsou ve skutečnosti záznamy vizí, součást jakési „šamanské obrazové encyklopedie“. Při porovnání s kresbami a malbami současných etnik, u nichž je šamanská tradice dosud živá, zjišťujeme, že se jedná o obrazy silových zvířat, strážců prahu, bytostí z „horního“ či „dolního“ světa. Nebo i tzv. fosfenů, řady stojících či tančících světel, která se pravidelně zjevují v určitém stadiu šamanské cesty na vlnách theta.
Většina kultur přiznává písmu prvotně magický rituální charakter, až v druhé řadě bylo užíváno ke světským účelům. Jedním z nejstarších piktografických záznamů jsou jeskynní malby staré 25 000 let, vytvořené pravěkými lovci. Jedná se o nejjednodušší typ obrázkového písma (mamut je mamut, lovec je lovec apod.). Pravěkým malbám je přisuzován i magický charakter. Mohly mít význam ochranný, bránit lovce před nebezpečím či měly zajistit hojnost úlovku. Posun zaznamenáváme ve střední době kamenné (9000 až 5000 let před tzv. n.l.), kdy se objevují vedle dříve převážně jednobarevných kreseb kresby vícebarevné, zachycující člověka i zvíře v klidu.
Pravěká krajina nebo přesněji řečeno její „duch“, nedávala nic zadarmo. Pravěcí obyvatelé ji museli respektovat. Pokud vybili všechnu zvěř nebo zkonzumovali všechny jedlé rostliny, byli ohroženi smrtí hladem. Proto jestvovalo tolik „tabu“, nejrůznějších zákazů. Ani mnohdy podivné slavnosti a rituály nebyly beze smyslu. Citlivějším jedincům umožnili alespoň částečně napojení na „hlas krajiny“, ostatní pak učily pokoře k Matce Krajině a k respektování jejich „mluvčí“. Pokud se zkušený šaman napojil na frekvenci „hlasu krajiny“, dokázal pak s velkou pravděpodobností zjistit, kde se nachází voda, jedlé rostliny, lovná zvěř a podobně. Přidáme-li k tomu, že se podobně může napojit i na hlas těla nemocného člověka, provést diagnózu a určit způsob léčby, není divu, že se šamani těšili mezi svými soukmenovci veliké vážnosti.
Šamani měli i další úkol, o kterém se moc nemluví, protože se zdá racionálnímu člověku dnešní doby nepochopitelný. Čistili území kmene na duchovní, chcete-li astrální úrovni. Kromě hmotného těla jestvuje „cosi“ (duše), která po smrti člověka opouští náš svět a míří „kamsi“ – můžeme říci „do světla“. Problémy mohou nastat, když ke smrti dojde náhle nebo se jedná o člověka, který je silně vázán na náš svět. Může to být vztah k partnerovi, dětem, majetku, místu a podobně. V prvním případě duše neví co dál a vegetuje na místě svého pozemského zájmu. A už tu máme různá strašidla, duchy, zjevní atd. Jestvuje pro ně i souhrnný název – beztělci. Právě tyto beztělce, kteří by jinak soukmenovcům činili potíže, odvádí správný šaman do světla.
Obraz pradávného života v České kotlině se tedy před námi začíná pozvolna vyjasňovat. Nacházíme se desítky tisíc let před tzv. naším letopočtem. Krajina mění svou tvář díky ledovým a meziledovým dobám. V čele skupin lidí stojí nejschopnější organizátor, zatímco strategická rozhodnutí na základě porady s duchem krajiny činí šaman. Ten navíc léčí a dohlíží na to, aby se po okolí nepotulovali zlí duchové a beztělci. Mimochodem první doložená chata šamana na území českém pochází z období 30 000 let před tzv. naším letopočtem.
Pravěký člověk v lese nelovil sám. Teď nemáme na mysli nebezpečné šelmy ale tvory nadané stejnou nebo vyšší inteligencí než člověk. U všech kmenů žijících dosud v Americe, Africe, Asii a Austrálii na úrovni pravěkých sběračů a lovců nacházíme stejný strach z démonů, mnohotvárných a různě nazývaných bytostí, které ovládají určité oblasti v krajině. Zajímavou zkušenost z malajské džungle popsal Jaroslav Mareš. Domorodci se tam velice obávají tvorů z hlubin pralesa, jimž říkají besové. Také Slované se měli na pozoru před běsy. Podobnost názvu užívaného v tak navzájem odlehlých končinách je až zarážející. Výraz „běsnit“ zůstalo v češtině dodnes jako synonymum pro krajní zuřivost.
John A. Wheeler, profesor Princetonské univerzity, v roce 1957 matematicky dokázal, že jestvuje řada mnohorozměrných, paralelních světů. Do jiných dimenzí nelze za běžných podmínek proniknout. Lze však zachytit jejich energetické vyzařování. Při střetu informačních polí různých světů může někdy dojít ke stavu, kdy částice vyrovnáváním vlivu přitažlivých a odstředivých sil zaujmou rovnovážnou polohu. Vytvoří osově souměrnou geometrickou strukturu a „zamrznou“ v ní. Vznikne nová, hmotná realita. Pravěký šaman ale asi i prostý člen kmene dokázal vycítit síly, vznikající ze střetu jeho životní energie s energií jiných světů. Pohyb zachycený na okraji zorného pole, intenzivní pocit, že je pozorován, děsivé zvuky nepatřící do důvěrně známé škály hlasů lesa, pohyb předmětů v rozporu s běžnými fyzikálními zákony, podivná mlha atd.
Podívejme se ještě na Moravu. Zde před 25 000 roky vrcholila lovecká civilizace. Při zkoumání jejich osady nedaleko Dolních Věstonic objevili archeologové zajímavou věc. Světově proslulá je tzv. Věstonická venuše, prý symbol plodnosti a matriarchátu. Jenže stovky podobných sošek roztroušených po celé Evropě nejsou zřejmě důkazem nějakého kultu a uctívání. Měly mnohem praktičtější smysl. Chránit ženy v průběhu porodu. Soška ve tvaru těhotné ženy měla zmást démona, jenž číhá, aby vstoupil do novorozence. Pokud se šamanovi podařilo démona obelstít a podstrčit mu „těhotnou“ figurku, bylo vyhráno.
Sami vidíte, že život pravěkého člověka měl řadu důležitých aspektů, o nichž archeologové a profesoři mlčí. Pohled našich prapředků byl totiž podstatně odlišný od našeho rádoby civilizovaného. Právě on (tento pohled) pomohl lidem v pravěku přežít úspěšně celá dlouhá tisíciletí nikoliv v boji ale v souladu s přírodou, krajinou a v podstatě i nelidmi. Přišel pak ale nečekaný zvrat?
Zdroj:
kniha Utajené dějiny Čech I.-II., historie o které nechtějí odborníci slyšet (A. Česal, O. Dvořák, V. Mátl)
