Přátelé démonů
Řešení patové situace ve válce neolitických zemědělců s nelidmi nakonec přichází zvenčí. Od východu se valí další vlna přistěhovalců, která zprvu vypadá jako zhouba ale nakonec ukáže cestu k nové prosperitě. Ovšem cestu, jenž vztahy mezi lidmi a nelidmi ještě víc zkomplikovala.
Jedná se o dobu cca 2700 let před tzv. n.l. Nové národy během krátké doby zaplaví střed Evropy. Zanechávají po sobě jen hroby – žádné osady. Jsou to totiž kočovníci žijící ve stanech, pastevci putující se stády dobytka. Do pohybu je zřejmě uvedla změna podnebí a vysychání asijských stepí. Hledají nová pastviště a velice se jim zamlouvají oblasti, které už přičinlivý zemědělci zbavili lesa. Zákonitě dochází ke konfliktům, zemědělci budují opevněné osady na výšinách a zuřivě se brání.
Pastevci našli svůj osobitý a účinný způsob ochrany proti nelidem. Nepotřebovali chránit nějaké území ale sebe a svá stáda na pochodu. Přitom neměli čas naslouchat hlasu krajiny, která jim, příchozím ze stepí, byla svými lesy právě tak cizí jako kdysi neolitickým rolníkům. Objevili však něco skvělého. Tajemství kovové spirály, jež v sobě indukuje náboj a vytváří ochranné pole.
Žilky a plíšky čisté mědi a zlata, nalézané v horninách jim svou barvou připomínaly ztuhlou sluneční záři. Kov v barvě Slunce měl zahánět zlověstnou tmu ve stínu hlubokých pralesů. Cín a stříbro byly naproti tomu zhmotnělými paprsky Měsíce ale ukázalo se, že jsou proti některým druhům démonů ještě účinnější. Ve snaze vytvrdit roztepaný měkký kov v ohni, podobně jako keramiku, přišli pastevci na to, že žárem se stává ještě tvárnějším a za vyšších teplot dokonce taje. Při pokusu spojit ochranné síly slunečního a měsíčního kovu do skutečně mocného amuletu byla o pár století později objevena nová tvrdá slitina, bronz, ze které se daly vyrábět pevné a ostré nástroje i zbraně. Původně čistě magický materiál tak našel i své praktické využití.
Mnohem problematičtější bylo uchránění stád. Obojky s hřeby nebo cinkajícími zvonci, rohy obtáčené měděným drátem, jarní prohánění dobytka ohnivou stěnou. Tyto folklorní zvyky poukazují na dávné způsoby ochrany stád. Tento boj nebyl dostatečně účinný. Dobytkáři přišli na geniálnější řešení. Udělali „vlka pastýřem“. Vytipovali si toho nejmocnějšího a nejnebezpečnějšího „bludného démona“ a nabídli mu energetickou potravu. Vznikla osobitá symbióza. Ochranná skupina nelidí konzumovala předkládané oběti. Sála výtrysky unikající životní síly při umírání podřezávaných dobytčat, sytila se energií rozkládající se krve a tuku spalovaného na obětním ohni. Takto pravidelně krmení démoni chránili stádo proti konkurenci ostatních návštěvníků odjinud.
Archeologové označují nové příchozí jako „lidi se šňůrovou keramikou“. Hrda vyráběných nádob totiž před vypalováním omotávali provazem, svazovali je. A právě v této kultuře se objevuje poprvé zvláštní ozdoba z měděného drátu – záušnice. Měla nejdřív neuzavřeného kruhu se zobáčkovitě zahnutým koncem, později se prosadila podoba písmene „S“. Jak název napovídá, nenosila se jako náušnice v propíchnutém uchu ale zachycovala se na čelenku nebo vplétala do vlasů tak, aby volně visela nad spánky nebo za uchem. Nošení záušnic se velmi rychle rozšířilo po celé Evropě a vydrželo dva tisíce let. Ještě ve velkomoravských hrobech patří záušnice k oblíbeným šperkům.
Šlo o mocný ochranný prostředek proti „kletbě a posedlosti zlým duchem“. Její umístění poblíž spánkové oblasti může přenášet přes lebeční kost rezonanční kmity do oblasti středního ucha, kde máme sídlo orientačního systému.
Ještě tajemněji než kultura se šňůrovou keramikou působí „lukostřelci se zvoncovými poháry“, také pastevečtí kočovníci, kteří přišli podél Dunaje ze Španělska a snad dokonce z Afriky. Někteří badatelé se domnívají, že ještě tehdy byly kontinenty v oblasti Gibraltaru propojeny. Tito noví kočovníci mají antropologické rysy zcela odlišné od ostatního evropského obyvatelstva, zejména nezvykle krátkou a úzkou lebku. Šlo snad o legendární bojovníky s rudohnědou pletí, zmiňované v některých bájích? To už se dnes z koster nedozvíme.
Ochranné metody pastevců se ukázaly natolik účinné, že jich začali využívat i pěstitelé obilí. Ostatně archeologie dokazuje, že oba uvedené kočovné národy (ještě několik dalších) se na českém území v průběhu staletí smísily s usedlými zemědělci a vytvořili jednotnou kulturu, jenž známe jako únětickou.
Únětice jsou dnes nenápadná obec v širokém údolí potoka blízko Roztok u Prahy. Právě tady však byly před sto lety objeveny fascinující stopy vyspělé řemeslné výroby, základy dlouhých dřevěných chat a racionálně budovaná pohřebiště. Tvoří je pravidelné řady hrobů oddělných uličkami. Všichni mrtví leží na pravém boku v pokrčené poloze, jako by spali, hlavou k jihu a tváří k vycházejícímu slunci. Z všeho přímo čiší jakási vášeň pro systematické a racionální uspořádání věci i světa. Od té doby archeologové objevili na našem území více než 150 podobných sídlišť. Nálezce od samého začátku fascinovala spousta cenných předmětů ze všech koutů dávného světa. Jantar z Pobaltí a od Severního moře, severské dýky z jemně štípaného pazourku, skleněné perly z Egypta, Sýrie a Mezopotámie, nejrůznější lastury mořských měkkýšů, zlaté šperky. Především spousta nástrojů a zbraní z toho nejkvalitnějšího tvrdého bronzu.
Od údolí Únětického potoka směrem ku Praze se táhne výrazný skalní hřeben nazývaný Kozí hřbety. Tam byla ve skalní puklině objevena pozoruhodná sbírka bronzových dýk, zdobených zlatem, jantarem a jemně rytými bohatými ornamenty. Kdosi z pravěké únětické osady je sem ukryl a už nikdy nevyzvedl. Náhoda? Nezdá se. Řada nálezů po celém našem území dokazuje, že zakopávání „kovových pokladů“ se stalo pro bronzové a později i železné civilizace přímo jakousi mánií. Jaké důvody se za tímto zdánlivě nelogickým chováním skrývaly.
V podstatě můžeme tyto depoty (doslova „uloženosti“) rozdělit do tří skupin. V jedné, zahrabané přímo pod podlahou chat, jsou jednoznačně cennosti, ukrývané v dobách nebezpečí před nájezdníky. Druhý případ se týká tajných skrýší a překladišť kupců, pro něž je typické uložiště mimo trvale osídlené území, především na březích řek, které byli v pravěku významnými obchodními tepnami země. Třetí skupině depotů, která nás nejvíce zajímá se říká votivní, česky řečeno, jednalo se o oběti bohům, duchům, démonům.
Nacházíme je na lokalitách vskutku příznačných. V bažinách, pramenech, na dně jezer a tůní, ve skalních puklinách a hlubokých roklích. Většinou tedy tam, kde předměty nebylo nutno zakopávat, kde je země (či voda) sama před očima shromážděných pozřela. Nešlo však o místa vybraná náhodně ale taková, která ležela v průsečících geomantických linií, v branách paralelních světů. Měl i zde kov působit jako pečeť, blokující nelidem vstup do našeho světa? Možná. Důležitější však bylo naplňování smlouvy s bytostmi „spodního světa“. Měď, cín, zlato a stříbro byly kováním, tavením, sycením energií mágů i životní energií těch, kdo je nosili na těle v podobě šperků, jehlic, či používali jako zbraní a nástrojů, přetvořeny v novou, vyšší kvalitu. Část této kvality vraceli lidé zpět gnómům, bytostem existenčně spjatým právě s kovy a nerosty.
Když se nachýlil čas únětické kultury, objevili se v Čechách noví osadníci. Nejprve na jihu a jihozápadě kočovní pastevci, později na severu usedlí zemědělci. Hra s „kamarády démony“ zjevně získala na obrátkách. Dokládají to pohřební zvyklosti těchto tolik odlišných skupin obyvatelstva. Zemědělci brání „zneužití“ svých mrtvých spálením tělesných pozůstatků zemřelých a uložením popela do uren. Odtud jsou proto známi jako lidi lužických popelnicových polí. Pastevci na jihu naopak prohlubují tradice spojenectví s nejsilnějším „sousedem odjinud“. Své mrtvé (alespoň ty význačnější) chrání navršením mohyly nad hrobem, praktikují hlídání nebožtíka za pomoci hořících ohňů a co je nejdramatičtější změnou, svým ochráncům jako první u nás nabízejí cenu nejvyšší, lidskou oběť. Jaké tím způsobí problémy sobě i svým nástupcům, nedomysleli.
Zdroj:
kniha Utajené dějiny Čech I.-II., historie o které nechtějí odborníci slyšet (A. Česal, O. Dvořák, V. Mátl)
