Čas posvátných hájů
Do země poznamenané válkou démonů přicházejí po čase noví mágové, kteří vědí, jak najít ztracenou rovnováhu mezi člověkem, krajinou a paralelními světy. Jejich jméno dobře známe. Říkali si ochránci dubů – druidové. Druidové patří neodmyslitelně ke stále ještě tajemnému národu Keltů. V 5. století před tzv. n.l. dochází v oblasti, kde se dnes stýkají hranice Švýcarska, Francie a Německa, ke společenskému vření. Výsledkem jsou vystěhovalecké vlny Keltů, pod jejichž zbraněmi se po několik století sklání celá Evropa. Pouhá náhoda zabrání tomu, aby zcela dobyli „věčné město“ Řím, vyplení věštírnu v Delfách, proniknou až do Turecka. Jsou to lovci lebek a bezohlední válečníci. Jejich zbraním přeje štěstí. Je to však jen štěstí?
V tomto povídání budeme mluvit o době asi 400 let před tzv. n.l. Kněžskou kastou dávných Keltů jsou zmínění druidové, uznáváni pro sovu moudrost nejen soukmenovci ale dokonce i nepřáteli. Podle skrovných náznaků a útržkovitých zpráv se pravděpodobně přikláněli spíše k původnímu šamanskému chápání krajiny. Návrat ke lesům? podivíte se možná. Vždyť Keltové i přes značnou zálibu v lovu, byli především zemědělci a chovateli dobytka, později i schopnými řemeslníky a obchodníky. Nemohli už žít podle „hlasu krajiny“.
Může to tak být ale druidové našli řadu způsobů, jak neutralizovat energeticky neblahý vliv nelidí. Je nutno si uvědomit, že v případě druidů nešlo o žádné kmenové kouzelníky. Druidové tvořili vlastní organizaci, naprosto nezávislou na kmenovém řízení, válečných vůdcích či vládcích kmenových svazů (jimž nepřesně říkáme králové). Žádný z těchto „králů“ se neopovážil rady moudrého druida neposlechnout.
Snaha druidů důkladně poznat a pochopit mnohotvárný svět démonů přinášela samozřejmě zcela nový přístup k bytostem paralelních světů. Přitom ale nezavrhli nic z toho, na co během dlouhých tisíciletí přišly generace loveckých šamanů či zemědělských mágů a co se ukázalo jako užitečné. Caitlin Matthewsová (odbornice na keltskou mytologii) píše: Keltové se považovali za latentně přítomné ve všech světech v tom smyslu, že navazovali důvěrný vztah s každou jednotlivou částí svého vesmíru. Měli za to, že je snadné pohybovat se i mezi různými úrovněmi paralelních světů. Tvrdili, že světy leží jeden na druhém a jejich těsný dotyk byl příčinou zvláštních „rituálů smíření“, kterými byli děti chráněny před náhodným zablouděním do nadpřirozeného světa.
Na dalekou cestu se keltští bojovníci vybavují kouzelnými předměty ale mezi nejdůležitější magické bojové prostředky patřil meč a torques. Meč dostává v keltském pojetí svoje jméno a tím i duši, navíc je velice těsně spojen se svým majitelem. Pokud není zlomen nebo jinak poškozen, není radno tuto zbraň majiteli ukrást, dokáže se totiž mstít. Na konci bojovníkova života je meč buďto pohřben se svým majitelem, darován příbuznému či příteli nebo v případě těch magicky nejúčinnějších mečů – odevzdán vyšší bytosti, jenž ho smrtelníkovi věnovala.
Zatímco meč je útočnou zbraní, torques, známý keltský nákrčník, je ochrannou – chrání krk a hlavu bojovníka před útokem démona účinněji než to dokázaly náhrdelníky ze zubů a mušliček na hrdlech pravěkých lovců. Je totiž vyroben z kovových slitin a v kontaktu s vyzařovanou tělesnou energií nositele vytváří elektrostaticky nabité pole, které odpuzuje negativní energie.
Druidové, kteří k nám přišli s bójskou výpravou ponechali ochranné kameny, vztyčené neolitickými zemědělci na původních místech. Dělali to tak v Bretani, i v dnešní Anglii a Irsku. Je jisté, že některé menhiry dokonce uctívali a využívali jich jako akumulátorů energie a astronomických pozorovatelen ale sami nové „obranné linie“ nebudovali. Důkladným studiem zvyklostí démonů přišli na lepší možnost. Pro démony vyhradili část původního, neporušeného a nedotknutelného lesa. Lesa hájeného a zajistili jim v něm relativně příjemné a nikým nerušené podmínky. Proto byl vstup do posvátného háje pro obyčejného člena obce tabu a vstoupit směl opravdu jen za mimořádných okolností, z vážných důvodů a za přítomnosti druida. Posvátné háje, sídlo duchů či bohů, můžeme označit jako „rezervace“, do nichž byli „internováni“ zpacifikovaní nelidé. Druidové dělali v těchto hájích jakési správce, dohlíželi na to, aby démoni opět „nezvlčeli“.
Keltsky se taková místa nazývala „nemeton“. Je možné, že jsou od nich odvozeny názvy mnohých našich obcí jako Nemětice, Nemějice, Neumětely. U většiny z nich archeologové skutečně našli pozůstatky posvátných okrsků, často ohraničených čtyřúhelníkovým valem a příkopem. Jindy je obepínal jen dřevěný plot. Stromy v háji bývali prastaré a nikdo se jich nesměl pod trestem smrti dotknout. Především se jednalo o duby. V jejich stínu se skrývala studánka nebo pramen, často také přístřešek s dřevěným nebo kamenným idolem a obětní kámen, na kterém druidové spalovali dary.
Například u obce Nemějice, nedaleko města Tábor, se na vrcholu nápadného kopce Burkováku našly zbytky nemetonu a v něm spousta předmětů z pálené hlíny. Mnohé mají tvar podobný cívkám na nitě, ozubená kolečka, tak přesná, jako by vypadla z nějakých hodin či stroje, kruhovité prstence, hranolovité tyčinky, torza koníčků a lidských těl. Vše opatřené otvorem pro zavěšení. Bezpochyby šlo o nějaký způsob komunikace s duchy, s démony, s tajemnými obyvateli posvátných hájů.
Ostatně právě ona zubatá kola, považovaná archeology za zpodobnění slunce, by mohla být symbolem podsvětního mlýna. Podle Keltů bohové podsvětí sídlí v podzemní kruhové pevnosti, která se neustále rychle otáčí kolem osy, vtahuje mrtvé do hlubin a nový život vyvrhuje k povrchu. Zdá se, že druidové dokázali navázat kontakt s informačním polem podsvětí a alespoň některým nelidem dokonce znovuotevřeli vchody do jejich tajemných říší. Kontaktní místa byl na vrcholech posvátných hor. V keltštině se podobná místa nazývala sidhe, což se dá také přeložit jako čarovný kopec. Prostí lidé se jich velice obávali, tvrdili, že jsou to stále otevřené, neviditelné pasti, v nichž mohou uvíznout ti, jež nejsou dostatečně obezřetní.
Zde možná můžeme hledat i odpověď na dosud nerozluštěnou hádanku jménem Obří hrad. Leží na Šumavě, nedaleko Kašperských hor. Hrad to není určitě. Je nejlépe opevněný z nejméně dostupné strany nad příkrým srázem, naopak jeho hradby protínající rovinatý hřbet jsou spíš symbolické. Leží daleko od tehdejších osad a stezek. Proč je ale v nadmořské výšce o 400 metrů větší než je běžné osídlení. Tradované pověsti mluví o tom, že zde kdysi žili podivní obři, kteří se chovali k okolnímu obyvatelstvu podivně.
Keltům se tedy za pomoci druidů podařilo nastolit novou „rovnováhu krajiny“. Zkrocení zlí démoni zůstali uzavřeni v rezervacích posvátných hájů a přátelské bytosti jiných světů vládly svým „dutým kopcům“ a spolupracovaly s lidmi. Nějakou dobu toto uspořádání fungovalo. Země prospívala, počet obyvatel vzrůstal, keltské obyvatelstvo postupně obsazuje i původně prokleté okrsky jihozápadních Čech, objevují se první předchůdci měst – opida, rozloha obdělávané půdy se utěšeně rozšiřuje. Jenže pak dochází k pohromě, která nesouvisí ani tak s magií ale se smůlou minulosti. Keltové se dostávají do mocenských kleští . Z jihu postupují Římané, ze severu Germáni. Keltové za krvavých bojů ustupují. Utéci není kam. Snaží se tedy využít služeb démonů, kterým strhnou magická pouta. Jestvují o tom písemné i archeologické doklady. V nárazníkových oblastech se opět probouzí kult lidských obětí.
A výsledek? Jeho ozvěny dodnes nacházíme v bájích a pohádkách. Osvobozený démon odnese to nejcennější, co hrdina má a zmizí kdovíkde. Každopádně v kdysi magicky klidných místech začíná být nebezpečno. Torques, podobně jako spirálu či tzv. keltské bludiště, nosí najednou kdekdo. Ale ani to už nepomáhá. Keltská kultura před začátkem tzv. našeho letopočtu v Čechách zaniká.
Zdroj:
kniha Utajené dějiny Čech I.-II., historie o které nechtějí odborníci slyšet (A. Česal, O. Dvořák, V. Mátl)
