Záhadná bitva

Střetnutí k němuž došlo  v blíže neurčeném čase v samém centru Čech, na pláni zvané příznačně Turské pole, mělo však mnohem větší význam než pouhé vítězství jednoho kmene nad druhým. Bitva z jedné části skutečná, z druhé symbolická se stala konečným zúčtováním jedné epochy. Zlomky hrdinského eposu O Lucké válce, zpívaného bardy na přemyslovském dvoře, zařadil Kosmas do své kroniky a tak je uchoval. I když v dost zkreslené podobě. 

V tomto povídání budeme mluvit o době kolem roku 830.

Kdy my tři se zas sejdem ve vichřici, v hromobití, plískanici? Až ztichne té rvačky jek a ryk, šik jeden až zadáví druhý šik…

Těmito slovy začíná proslulá Shakespearova tragédie Macbeth. Pronášejí je tři čarodějnice, které se slétají na skotském vřesovišti, kde právě zuří krvavá bitva. Stará legenda skotských Keltů, jenž byla předlohou Shakespearovy hry, ukazuje magický rozměr osudového zápasu. Také Germáni věřili v moc čarodějnic, které mohou svými kouzly ovlivnit průběh bitvy. Říkali jim valkýry a představovali si je, jak krouží neviditelné nad bojištěm jako hejno krkavců.

Z příběhu vysvítá, že jednotlivé slovanské rody se postupně sešly ve starodávných ohniscích energie. Jedni obsadili Lúky, bezlesá místa, kde dosud čněly ze země kamenné hroty menhirů a přijali podle nich název Lučané. Jiní obsadili rovněž odlesněnou krajinu mezi posvátnou Perunovou horou Řípem a křížícími se „prahy čtyř světů“ u vltavského brodu. Říkali si Pražané nebo také Boemian. Jméno Češi (Čechové) vzniklo zřejmě až později.

Stoupající napětí mezi těmito dvěma centry se dá vyložit na základě ekonomických vztahů a mocenských ambic ale v pozadí jakoby stálo ještě něco jiného, temného a nezachytitelného. Váhání vůdce Pražanů Maclana (bývá zapsán jako Meclan, Neclan) nebylo, jak se mylně domníval Kosmas, způsobeno zbabělostí ale vědomím toho, k čemu se schyluje. To, že sám nevzal do rukou zbraň, by mohlo naznačovat, že patřil k druidským zasvěcencům. Dále pro tuto domněnku mluví fakt, že k rozhodnému střetnutí bylo zvoleno původní posvátné území Keltů, ležící mezi Libčickým hájem a kopcem Ers. Tato náhorní planina, bezlesá a vystavená slunci byla zaplněna mohylami. Uprostřed roviny se jako ostrov zdvihal malý skalnatý pahorek s hrobem první ze zdejších bójských králů. Bitva na hrobech nám může připadat jako neúcta a rušení klidu mrtvých. Šlo však o výjimečnou akci, o magický souboj různých světů. 

Významnou roli v osudovém konfliktu sehrály čarodějnice obou stran. Ta pražská obětuje osla, kterého nechá rozsekat na tisíce kousků a každý voják pozře jeden malý dílek syrového masa. To zbaví Pražany malomyslnosti. Stejný obřad budou za necelých dvě stě let poté podstupovat česká křesťanská vojska, jenom syrové maso vymění za nekvašený chléb. Žatecká vědma zachraňuje nalezence jménem Straba, když mu v šamanském transu prozradí možnost návratu k jeho mladé ženě, kterou si nedávno přivedl ze země Pražanů. Ovšem nalezenec netuší, že jeho záchrana je osudovou pákou ve velké hře drtivých sil. 

Vojsko Lučanů dorazí na pláň a zjistí, že už je očekáváno. Pražany vede Maclanův vojevůdce Tyr (zřejmě Germán podle jména). Straba se drží rad své macechy. Prvního může, který na něj zaútočí, probodne. Seskočí z koně a mrtvému odřízne uši, pak hrotem meče nakreslí mezi koňskýma nohama ležatý ondřejský kříž, čímž přetne neviditelná pouta, která ochromují ostatní bojovníky. Vyšvihne se zpátky do sedla a uhání pryč. Dbá na to, aby se ani jednou neohlédl i když za svými zády slyší hluk, jekot, hromy, blesky a úpěnlivé volání Strabo, Strabo vrať se. Zchvácen dorazí k domovu a touží obejmout svou ženu, protože pouze myšlenka na ni mu pomáhala přežít tu hrůzu. Jenže šok na něj teprve čeká. Jeho manželka leží na loži s probodnutou hrudí a umírá. Když jí odhrne vlasy, spatří Straba, že má odříznuté uši. 

Strabova žena byla jednou z nejmocnějších čarodějnic Pražanů. Vetřela se mezi Lučany, odkud posílala telepatické zprávy o jejich válečných přípravách. Vědmy Lučanů ovšem signál zachytili a použily Strabu jako návnadu, nástroj odhalení a pomsty. Ovšem Straba nevědomky vykonal ještě jeden úkol. Protnutím prostoru pomocí ležatého kříže způsobil na okamžik zhroucení celého magického pole. Toho využili Lučané, strhli nechráněného Tyra z koně na zem, sesypali se na něj jako vosy a zabili ho. Jako by svou smrt předvídal a požádal vojáky aby ho pohřbili na tomto místě uprostřed Turského pole. Pak se přiřítila větrná smršť a sršící blesky, jenž byly zjevnou manifestací energetické bouře (stalo se tak údajně po otevření hrazení Libčického háje Maclanem). Vlastislav pochopil, že jsou ztraceni. Za pár desítek minut bylo po všem. Nikdo tak neví, kam se poděl kníže Lučanů se svými vojáky. 

Badatelé dokonce odhalili další souvislosti. Ke skutečnému podrobení Lučanů došlo prý až za Přemyslovce Boleslava. Mezi jeho germánskými družiníky byl jako jeden z nejpřednějších jmenován jakýsi Tyr. Právě ten mu pomáhal při vraždění bratra (Václava) a dokonce doporučoval zabít při té příležitosti i matku Drahomíru. Právě toho Tyra pak poslal Boleslav pacifikovat odbojné Lučany. 

Kosmas vědomě předělával minulost, aby ji přizpůsobil potřebám vládnoucího rodu Přemyslovců a zahájil tak velice oblíbenou tradici v našem dějepisectví. Jediné chyby se však dopustil omylem. Nevěděl si rady se záhadným nápisem, kterému v jeho době nikdo nerozuměl. Přesto byl uchován jako něco důležitého. Nápis používal latinských písmen k neumělému zachycené zvukové podoby slovanské řeči a v přepisu zněl takto:

Krok kazi Tetha

lubossa przemysl

nezamysl mnata voj’n nizla

kr’z mys neklan

gostivit

Kosmas si myslel, že je to něco o původu Přemyslovců. Výraz „krok“ se jistě vázal k legendárnímu titulu soudce, Tetín byl starodávným hradištěm, kde býval uctíván jako vládce podsvětí býčí bůh Teutates, Neclan vedl luckou válkou. Kronikář v domnění zajásal, že už je mu to jasné. Je to rodokmen prvních Přemyslovců. Ještě do nedávna (možná dodnes) se žáci základních škol učí nazpaměť pořadí divných jmen: Krok, Kazi, Teta, Libuše, Přemysl, Nezamysl, Manta, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan, Hostivít. Teprve profesor Vladimír Karbusický odhalil, že se nejedná o žádný rodokmen ale rytmizovaný verš, jakýsi manifest, který vyhlásili „Boemané“ před vítěznou bitvou s Franky roku 845.  

Tento manifest vydávaný tak dlouho za přemyslovský rodokmen, zní převeden do dnešního jazyka následovně:

Kroky překaž Theto

raději uvažuj

nezamýšlíme na tebe válku a nic zlého

kříži se neklaníme

hosty vítáme

Boemané tehdy triumfálně obhájili své bohy. Jenže čas šamanů, čarodějnic a posvátných hájů se blížil ke konci. Na Českou kotlinu padl stín kříže. Brzy nastaly velké proměny. Na přelomu 8. a 9. století definitivně končí čas dávné magie a posvátných hájů. Zdánlivě je vše ještě v pořádku. Česká kotlina žije svým relativně poklidným tempem. Ale na obzoru jsou velké změny. Konec rovnováhy mezi obyvateli a nelidmi, konec odvádění beztělců. V Evropě se mění nejen situace politická, válečná a ekonomická ale i rovnováha magických sil. České země se ocitají ve stínu kříže.

Zdroj:

kniha Utajené dějiny Čech I.-II., historie o které nechtějí odborníci slyšet (A. Česal, O. Dvořák, V. Mátl)