Kdo jsou Skýti
Skýti patří mezi nejstarší Slaviano-Árijské Rody Rasy. Toto slovo není ruské, ale starořecké (dříve ze staroruštiny). Samotní Skýtové sebe nazývali podle totemového (kmenů, rodů) symbolu jednoho nebo jiného Rodu – Skoloty, Saky, Gety, Anty, Massagety atd. Všichni si však zároveň uvědomovali, že jsou Jedna Rasa. Kmeny Skýtů obsadily území od Přibaltické oblasti do Zabajkalska.
Samotné slovo Skýti pochází ze staroruštiny – „Skivy“ (Skity- Kočovníci). Z tohoto pocházejí slova: Скитание (fon.: Skitanie – Putování), Скитаться (zabloudit), Скитальцы (Tuláci). Kolem 3. tisíciletí před tzv. n.l. je možné připsat legendu o prarodiči Skýtů-Skolotů králi Targitaeovi. Tak toto časové období bylo poznamenáno rozšířením Sloviano-Skolotů a Árijů-Rusů po celé střední Evropě a Asii (v archeologii to je kultura Kulatých Amfor). Na konci eneolitu se ukázaly podobné legendy o Velkém Telgetae mezi daleko vzdálenými potomky: v Indii, v Íránu, v současném Řecku, v Slovenské lesostepi a v Trácii. Legendární Targitai se stal prarodičem zobecněného Roda všech Sloviano-Skýtů. Měl tři syny: Lipoksaia, Arpoksaia a nejmladšího Koloksaia. Jak vzpomíná dávný letopis: „Všichni jako celek mají jméno – Skoloti, Skýty je nazývali Heléni.
Skýtové, kolem roku 2350 před tzv. n.l., vtrhli do Malé Asie a poté do Palestiny, Íránu a Mezopotámie a téměř 1500 let vybírali daň od místních kmenů. Pouze Akkadskému králi Ninovi se v roce 2054 před tzv. n.l. podařilo zastavit postup Skýtů na jih Mezopotámie, ale jejich vliv měl však stále váhu mezi místními králi, kteří byli mezi sebou nepřáteli a přitahovali Skýty k jejich vzájemným konfliktům.
V Zakavkazsku Skýti vytvářejí svůj vlastní stát – Mitanii, jenž sousedí na západě se státem Chetitů a na jihovýchodě s Babylonií. V polovině 15. století před tzv. n.l. byli nepřátelé Skýtů v Malé Asii a na blízkém východě pouze Chetiti a Egypťané. Vládci Mitanie neustále podporovali své síly v Palestině. Postavily se proti Egyptu, ale na východě rozšířili svůj vliv až ke břehům Eufratu. Egyptští faraoni tomuto nemohli odolat. A v roce 1422 před tzv. n.l. faraon Thutmose IV. byl přinucen uzavřít mír s Mitananským králem Artadamem I., odevzdaje mu země v severní Sýrii, což umožnilo Mitanskému státu se dostat ke Středozemnímu moři.
Království Mitanie bojovalo ve spojenectví s Rusénou (Arsava) proti Chetitům a Egypťanům, ale tato konfrontace vyšla s různým výsledkem. Postupně Egypťané a Semitské kmeny vytlačili Árijce z Kanánu. Během následujících 200 let byli Raséni nuceni se přestěhovat na Krétu, na Apeniny a na jižní pobřeží Středozemního moře (kde v 9. století před tzv. n.l. postavili město Kartágo). Jejich účastí, na řeckých ostrovech, vznikla tak zvaná „Minojská kultura“.
Zároveň, ve stejném období, v Řecku začali dominovat Achájci, kteří se snažili sjednotit všechny Helény pod jejich vedením a od tohoto okamžiku začal vzestup Mykénské civilizace. Po usazení se v oblasti s dávnými kulturními tradicemi se stali sousedy civilizací Kréty, Arsavy a Chetitského království, Achájci byli pod jejich plným vlivem. Půjčili si plánování budov ve formě megaronu, a své linkované písmo dostali od „Minojské kultury“ (Rasénů z ostrova Kréta), přizpůsobujíc jejich linkované písmo potřebám řeckého jazyka (1400 – 1200 před tzv. n.l.). Starořecké Mykénské umění, v určitých příznacích, navazovalo Krétské tradici. Ale toto není překvapující, protože právě Achájci se stali dědici „Minojské kultury“, do roku 1400 před tzv. n.l., obsazením téměř všech ostrovů v Egejském moři, kde se aktivně věnovali pirátství.
Mezitím Raséni-Arsavi s podporou Skýtů z Mitanie rozbíjejí Chetitský stát, o čemž se píše v Egyptských zdrojích. Tak v roce 1383 před tzv. n.l. faraon Amenhotep III. žádá krále Arsavy (Rusenie) Tarkhunoradose, aby mu dal za manželku svou dceru, na což král Arsavy odpověděl souhlasem. Chtěl ale potvrdit žádost faraona písemně, poslal mu zprávu v Chetitském jazyce. Král Arsavy zároveň ve svém dopise faraónovi mluví o vítězství nad Chetitským králem a zpustošení jejich hlavního města Hatusa. V odpovědi, kterou napsal faraon králi Arsavy bylo potvrzeno jeho právo na vládu v Malé Asii. Všechny státy Hatti (Rusenii) byly opět sjednoceny do jediné Středomořské Rusi.
Zároveň, ve zničené Arsávii, státě Chetitů, se projevuje mladý 25letý velitel Suppilulium (1380 – 1340 před tzv. n.l.), který dokázal vyhnat kmeny Kasků (Kimerinců) do hor Černomoří, díky čemuž získal v národě autoritu. Chetiti, kteří se ocitli v kruhu nepřátel, se nechystali vzdát, ale mladý král Tudhalya III. nemohl kvůli svému věku shromáždit národ a vést ho. Udělal to energický Suppilulium, který postupně převzal moc ve státě do svých rukou velice úspěšné válce. Nejdříve na západě s Arsavou (Rusenií), pak na jihovýchodě se Skytským státem Mitanie, prorazíc na jih, do Sýrie a Palestiny, vedl politický boj jak uvnitř státu, tak i za jeho hranicemi. V roce 1345 před tzv. n.l. došlo v Chetitském státě k převratu, králem se stal Suppilulium I., jenž zabil mladého Tudhalia III.
Po změně vlády se politika Chetitské državy stala ještě více agresivnější. Suppilulium začal vytlačovat své sousedy, a vedl aktivnější válku i s Arsavou a Mitanií. Toto využili Achájci, kteří založili své kolonie podél Středozemního a Černomořského pobřeží Malé Asie a vytvořili předmostí pro budoucí výpady na východě. Mezitím v severní Africe, v roce 1353 před tzv. n.l., nastoupil na Egyptský trůn 21letý faraon Amenhotep IV. (Achnaton). Desátý faraon XVIII. dynastie, druhý syn Amenhotepa III., při kterém se výrazně rozšířily hranice Egypta, jehož matkou byla královna Teie. Nastoupil k moci, mladý faraon se stal tvrdým reformátorem, který vyhnal žrece a zavřel všechny chrámy, mimo jediného. Amenhotep prohlásil boha slunce „Atona“ (Ra) za jediného boha Egypta a sebe začal nazývat Achnaton (příjemný Atonovi).
Po osmi letech své vlády faraón na severu od Théb postavil nové hlavní město – Achetaton, ve kterém mohlo žít až 100 tisíc obyvatel. Spolu s Achnatonem byla vždy jeho manželka a sestra Nefertiti. Faraonova manželka se ještě nikdy předtím neúčastnila záležitostí státu. Inspirátorem těchto náboženských ideí mladého faraona byl významný poradce Achnatonova otce – Volchv Haru. Ten se ještě za vlády faraona Amenhotepa III. snažil prorazit zeď tradic.
A všechno toto se stalo proto, aby se zbavili nepříjemného poručnictví Egyptských žreců. Během 17 let své vlády reformační faraon převrátil stát naruby. Achnatona nenáviděli všichni. Obyčejný národ, i otroci, ale zejména žreci a šlechtici, kteří již začali připravovat převrat. V této atmosféře palácových intrik vyrůstal Tutanchamon, syn Achnatona, od druhé manželky Kii. Na severu ve stejném období stále více narůstal vliv Chetitského státu pod vedením mazaného a energického krále Suppilula I., který již vyhnal na východě Skýtů z Mitanie, na západě umírnil Arsavu a z Tróje udělal vazala.
V roce 1342 před tzv. n.l. Chetitská država zvýšila svůj tlak na státy podléhající Egyptu a Palestině, organizujíc tam povstání. Vládce města Bibla, král Rib-Addi žádá o pomoc faraóna: „Mnozí lidé ve městě mě milují, až na několik rebelů. Pokud by mi pán poslal oddíl lukostřelců, město se by vrátilo pod vládu pána. Nechť neopustí faraon město v bídě…“. Ale faraon Achnaton byl zaneprázdněn reformami a nepřipisoval náležitý význam stonání svých spojenců v Asii.
Mezitím, v roce 1341 před tzv. n.l., se vzbouřenci Byblosu a blízkých měst zmocnili moci v Palestině, skládajíc přísahu věrnosti Chetitskému králi Suppiluliovi I. Tak bez jediné bitvy Chetiti dobili celý stát Kanaán. V té době se připravoval převrat i v Egyptě. Amenhotep IV. (Achnaton) předvídal připravované spiknutí ve státě, které připravovala vojenská elita a žřeci Egypta. Pokusil se s tím bojovat, avšak nákaza zrady a vlastizrady pronikla příliš hluboko.
Vidíc, že ve svém státě se nemá téměř na koho spolehnout, poslal v roce 1338 před tzv. n.l. svého nejlepšího a nejvěrnějšího velitele Senucheta s vybranou desetitisícovou armádou na sever, ke břehům řeky Ra, k vládcům spřízněné Severní Impérie o pomoc. Ve svém poselství Rusam-Asam podrobně hovořil o probíhajících událostech v Egyptě. O válkách ve středomoří, i o událostech na Sinaji (kde se odklidili židé, krmení žrecem Amona, s cílem vytvořit nový národ, s jehož pomocí Mágové, nebo spíše kouzelníci Seta – boha pouště, smrti a ničení, plánují se chopit moci nad celou Zeměkoulí).
Senuchet se dostal do Severní Skýtské Impérie, ale už v té době byl v Egyptě zabit faraon Achnaton. Vezmeme-li v úvahu, tak říkajíc fakt, Senuchet splnil svou misi pouze částečně. Varoval vládce Rusů-Asů před očekávaným nebezpečím, které představují žřeci Egypta a židovský národ, kteří nestihli vytvořit armádu pro svého vládce. Berouce v úvahu, že se vláda v Egyptě změnila, Senuchetova armáda téměř zcela upřednostnila setrvání v jižní Skýtii, usadili se v oblasti Donu, a řeku Don začali nazývat po svém – Tana (na počest svého noma Tana). Přesto, vidící do daleké budoucnosti Achnaton dokázal varovat své Severní příbuzné a ti, počínaje 12. stoletím před tzv. n.l. nepouštěli cizince na země Skýtie velmi dlouho.
Skýti jako první začali používat železo a to jak v každodenním životě, tak při výrobě zbraní a brnění. Přibližně na začátku 1. tisíciletí před tzv. n.l. dominovaly v téměř celé Euroasii Skýtské kmeny. Zároveň, ve stejném období se v Číně zformovala silná a agresivní říše Čžou (Zhou), jejíž bojovníci začali vytlačovat své sousedy. Kočovné kmeny Hunů, smíchané s autochtonním obyvatelstvem začaly postupovat na sever, utlačujíc další kmeny, zejména Skýty. Skýtové se zase stáhli do stepí a střední Asie vybudujíc si na dolním toku řeky Murgab velké osady se silnými citadelami. Vytvořili velké zavlažovací systémy, řemesla a po celé střední Asii rozšiřovali železné zbraně a domácí potřeby.
V malé Asii, po Trojských válkách, na troskách království Arsavy (Rusenie) a Chetitského království vzniklo několik nových států. V Kanáně panovali Filištíni, kteří osídlovali pobřežní pás středozemního moře od Gazy po hranice dnešního Tel Avivu. Rovněž kousek dále na sever, u Dory, kde měli pod svou kontrolou obchodní cesty z Egypta do Sýrie. Filištíni byli neustále v nepřátelství se svými sousedy, zejména s židy, kteří byli v té době jedním z nejlepších mořeplavců. A Veneti-Anti, kteří opustili malou Asii na sever, se usadili v černomořské oblasti mezi Dunajem a Dněprem. Vytvořili silný Antský kmenový svaz, který dostal od řeckých historiků pojmenování Skýti-Borysfeniti (severní). To znamená Borusi-Severní, kteří se následně stali základem státu Ruskolaň, Ruský kaganát a Kyjevská Rus.
V oblasti severního Černého moře, došlo v období roku asi 900 až 750 před tzv. n.l. ke konfrontaci mezi Kimmeriany a Skýty-Skoloty. V důsledku boje o dominantní státní vliv na Ruské nížině získali Skýti převahu a vyhnali Kimmery na jih a na západ. Ti, zpoza Kavkazu, vtrhli do malé Asie a napadli Urartu a Frygii.
V roce 718 před tzv. n.l. Kimmerovci napadli království Urartu. Král Rusa I. v čele mocné armády se snažil odolávat armádě Kimmerů, ale mocná jízda nepřítele smetla pěchotu a vozy krále Urartovců. Kimmerovci dobili nejen Urartu, ale i celé jižní pobřeží černého moře, porazili Chetity v oblasti dnešního Sinopu. Obsazení výše popsaných území probíhalo v průběhu deseti let, poté bylo prohlášeno nové království – Gimir.
Roku 676 před tzv. n.l. Kimmerijci spolu s najatými vojsky Urartu konečně zničili Frýgii. Válka trvala tři roky, poté se Frygie stala součástí království Gimir (Kimmerijské království). Frygijský král Midas (stejný z řecké mitologie), jenž nesnesl ostudu porážky, se pokusil otrávit. Jelikož ale několik let užíval protijedy, organismus už na jedy nereagoval, pak přikázal svému tělesnému strážci Keltovi aby ho probodl. Po rozbití Frygijského království přešli Kimmerijci z Gimeru přes Bospor ke svým spolubojovníkům Treramům (Tráckým Kimmerijcům) a uzavřel s nimi vojenské spojenectví. Po něm začali společně napadat Řecké města.
V této době část Skýtských kmenů, od Donu, procházejících přes Derbentský průchod, obsadili území dnešního Ázerbájdžánu a o rok později zaútočili na Midiu. Nešlo o žádné speciální vojenské akce. V Midii vládli Assyrští chráněnci, proto se po prvních útocích Skýtů obyvatelstvo Midie vzbouřilo a raději se stali poddanými Skýtie. Po zmocnění se východního Zakavkazska a části Assyrských zemí, založili Skýti království Iškuz. O rok později začal král Iškuzu Išpakaj ve spojenectví s Midiany válku proti Assýrii, ale v jedné z bitev Išpakaj zahynul.
Jeho zástupcem se stal syn Prototius, který pokračoval v otcovo díle. Přesto, díky dobré diplomacii a rozvědky, Assyrský král Assarhadon dokázal zastavit postup Skýtské armády a uzavřít mír s Prototiem. Kromě všeho zpečetil spojenectví Skýtů s Assyrií sňatkem, když vdal za Prototia svou dceru, přestože ztratil Midii.
Po odražení Kimmerijců došlo na téměř deset let v Malé Asii k relativnímu klidu. V roce 655 před tzv. n.l. v ústí řeky Gipanis (Bug) Skoloti s pomocí Milesovců (Řeků) postavili město Olbia (Miletopolis). Olbia měla předměstí, tržiště, palác Skýtského krále Skulise, také byla ve městě tělocvična, sklad obilí, bazar, obchody, rybí trh a loděnici. Skýtové vedli obchod z obilím přes Olbii mající rozsáhlé vazby s řeckými městy až po Sicílii.
Zdroj:
vk.com/id510552269?w=wall510552269_4958
