Zobrazování a vnímání Reálnosti

Co je to Reálnost – je to opakování Alnosti, tj. vícevrstevný, vícestrukturovaný, mnohotvárný, vícerozměrný svět. Alnost je vícerozměrný řád, v němž se může zhmotnit myšlenka člověka. V něm dostává význam, míru váhy, objemu, hmotnosti a tak dále, tj. je zabudována. 

Reálnost je však pro každého člověka jiná a každý ji vnímá po svém. Někdo například nevnímá červenou barvu, někdo zelenou, někdo vidí vše v černobílém spektru. Je to pro ně něco jako jejich vlastní zobrazení reálnosti. Řekněme, že posuzovat s takovým člověkem barvu třešní je velmi obtížné. Protože stejná třešeň může mít bílé květy, může být se žlutavým nádechem, s červenavým, s růžovým, tedy různé barvy a odstíny. On uvidí jen černé listy a například bílý květ. Takže o barvách se s ním nelze přít. 

Tj. jsme obklopeni vším, co můžeme nazvat vnímanou skutečností. Zde je člověk („č“ (kruh uprostřed) na obr. 1 nebo na obr. 30) a vnímá okolní svět z různých úhlů na vzdálenost 226 kilometrů. To je hranice zřetelnosti lidského pohledu, určitý okruh člověčenského vnímání. Dále oči člověka, tj. jak vidí, tak vše zobrazuje.

Máme zde lidský mozek (obr. 2 nebo 31), oko v mozku, v pletenci dává impulsy, paprsek jde, dosáhne nějaké překážky, odrazí se, opět informace jde do sítnice a mozek ji zpracuje. Mozek tak získává údaje o okolním světě. Všimněte si však, že informace můžeme číst nejen z prostorového systému. Při pohledu na stejnou televizní obrazovku a princip, řekněme, prostorového zkracování. Zde zkracuji prostor (obr. 30 modrou barvou). Toto je televizní obrazovka. Zde lidský pohled dosáhne určitého bodu a tímto bodem je monitor nebo televizní obrazovka, kde oko nevnímá skutečnost, ale osvětlené plochy luminoforu působením paprsků elektronického „děla“. Když se díváme na monitor nebo televizní obrazovku, nevidíme jen skvrny, vidíme nějakou dějovost, hloubku projekce. 

Tj. na dvourozměrné ploše monitoru jsou jako obvykle 3 paprsky: červený, zelený, modrý, tedy RGB. Ale když sledujeme film nebo zprávy, vidíme dějovost, tj. jakoby prohloubení projekce. To však není skutečná reálnost. Je to také zobrazení nějaké reálnosti na dvourozměrné projekci.

Pokud je plátno jako v kině se stereofonním obrazem, když sedíme v desáté řadě, vidíme, řekněme, hrozny visící nad pátou řadou. Také to vnímáme jako reálnost, ale reálnost je v tu chvíli iluzorní. Tam si stačí nasadit brýle a, signál přicházející do jednoho oka jde do druhého oka se zpožděním 3 milisekundy. Proto v 70.-80. letech, když se objevily barevné televizory, si filmoví amatéři vyrobili polarizační brýle, neboli červeno-modrý filtr, blok – zpoždění signálu. A ukázalo se, že když se díváte na plochou obrazovku a vidíte, když lyžaři skáčou z můstku, máte takový pocit, že lyžař vyletěl přímo z televizní obrazovky. Nebo je polarizace obrácená. Co tím chci říct? Že pro náš pohled je celý okolní svět trojrozměrnou obrazovkou, která ho obklopuje v podobě koule. V nichž jsou jasně vyznačeny určité priority, tj. priorita hmotnosti, priorita masy.

Můžete dát člověku obyčejný klacek a říct mu, že váží tunu. A dotyčný nebude schopen obyčejný dřevěný klacek odtrhnout od povrchu. Protože jeho mozek bude tuto řečenou tunu vnímat jako reálnost. 

Podle všech fyzikálních a chemických zákonů molekulární vazby, tedy na buněčné úrovni, nedovolí hustšímu předmětu jen tak vniknout (do člověčenského těla). Pokud je předmět ještě hustší, řekněme kulka nebo nůž, může tkáně jednoduše roztrhat. Tady se vytvoří vibrační tok, měkké tkáně se roztrhnou, proniknou, odnesou bolák nebo nádor a tkáně se opraví. Je to, jako když vidíme obraz ve vodě a vložíme do něj ruku, ruku vyjmeme a na vodě vidíme kruhy a molekuly vody. Člověk tedy vše vnímá jen tak, jak je jeho vědomí, podvědomí připraveno tuto reálnost vnímat.

Tj. všimněte si, že vnímání jednoho člověka je všeobjímající, plnohodnotné (na obr. 1 nebo na obr. 30 velký kruh v lila (fialové) barvě), druhý člověk má takové vnímání (modré okraje na obr. 1), někdo má jiné vnímání (červené okraje na obr. 1) – užší spektrum. A proto, když jeden člověk s takovým spektrem vnímání (modrá barva) a druhá s jiným spektrem (červená barva), která z nich vnímá okolní reálnost podrobněji?

Představme si, že dva lidé, jeden s takovým vnímáním (modré hranice) a druhý s takovým vnímáním (červené hranice), stojí a dívají se na nějaký objekt, řekněme na strom. A jeden z nich řekne: – nad stromem svítí koule, ale není to Měsíc….. A druhý odpoví: – Jaká koule? Jaký měsíc? – Nic tam není. Všimněte si, že vnímání závisí nejen na člověku samotném, ale také na systému jeho výchovy, systému vzdělávání a systému obrazotvornosti.

Tento systém současného vzdělávání (pokračující z dob minulých) má za cíl – zúžit vnímání člověka, nikoliv na takové (červené hranice obr. 1 nebo obr. 30), ale na takové (karmínové hranice). – Úzká pravidla, úzké vnímání, nějaké specifické priority, stereotypy, dogmata, postuláty atd.

Géniové od narození, malé děti, ale i normální člověkové, jenž nemají zavázané oči, vnímají ucelenější obraz (modré hranice). Ale pak tito lidé (červené hranice), kteří se cítí být ve vnímání výše než obyčejný člověk (karmínové hranice), začnou tyto zóny (modré hranice) odmítat, říkají: – To tak nemůže být, nikdy. No, kdo si přizná, že nevidí širší spektrum? Co tedy říct o těch, kteří vidí celý rozsah vnímání (celý kruh ve fialové barvě)? Pro takové jestvovalo po celou dobu jen jedno – skřipec a oheň.

Nikoho nikdy nenapadlo, že každý člověk poznává svět kolem sebe, ať už v mezích, které si sám stanoví, nebo v mezích, které mu byly stanoveny. Pokud má nastavené rámce a vidí-li něco, co tyto rámce přesahuje, začne o všem pochybovat: – Buď je špatně, nebo mi něco neříkají, nebo nemám v pořádku mozek. Ale druhý systém říká: – Ano, asi to nemáš v hlavě v pořádku. Protože je mnohem snazší prohlásit člověka za blázna a uzavřít ho před touto společností (karmínové hranice na obr. 1), která nic nepotřebuje, úzký koridor vnímání: sytý, žije klidně a nic jiného nepotřebuje. Ano, televizní přijímač. Televizor je jedním z případů zúžení hranic.

I zde musí být určitý energetický systém (hnědý ovál na obr. 30), který tyto paprsky řídí, aby se mohly projevit. V televizoru nebo monitoru se tento systém nazývá „vychylující systém kineskopu nebo monitoru“, tj. tam, kde světelné vibrace energetických toků vychylují paprsky z „děla“ z přímky a ty vypisují řádky buď po řádcích, nebo po čarách. Tj. paprsky, působí na lidské oko, přičemž se zapisují nejen na obrazovku, ale i na sítnici (obr. 31).

Tj. vytvoření holografické televize, které bylo plánováno v 70. a 80. letech, vytvoření světa okolní reálnosti, tj. až do bodu, kdy je interaktivní televize holografická. Člověk, který sleduje nějaký pořad, se ho sám účastní, tj. je pro něj vytvořena tzv. virtuální reálnost.

Vzhledem k tomu, že se odráží na zornici a mozek to vše vnímá jako reálnost, znamená to, že toto okolí je také jakousi projekcí systému, který nás obklopuje. Například stejné helmy pro virtuální hry nebo monitory, jenž se přikládají na oči, a projekce jde přímo na sítnici a člověk, jako by byl uvnitř. Tj. pokud sleduje zprávy, je uvnitř těchto událostí, pokud hru – je uvnitř hry, tj. v tzv. virtuálním světě.

Paprsek vytváří projekci na sítnici a my dostáváme co? Jinou reálnost. Když si člověk sundá tuto virtuální helmu, virtuální počítačové brýle, je v jedné reálnosti, když si je nasadí, je v jiné. Ale ta je barevnější a spousta lidí co? Odejdou, tj. začnou si plést reálnost s tou, ve které se právě nacházejí.

Proto se nám, kteří se v tomto okamžiku nacházíme v této reálnosti, zdají všechny ostatní imaginární, falešné, vyvolané. Když však usínáte, dostáváte se do Alnosti a tato reálnost, v níž se nacházíte, se vám zdá iluzorní, vymyšlená, nikoli skutečná. Proč? Protože je chudá na obrazy, chudá na barvy, chudá na jazyk.

Zdroj:

telegra.ph/YU-31-11-08