Byl počátek civilizace v Sumeru nebo nikoli

Po objevu sumerské civilizace v Mezopotámii v 18. století se věřilo, že zde má svůj počátek zemědělství, všechna řemesla, písmo, veškerá vzdělanost a vědecko-technický pokrok. Podle českého sumerologa J. Klímy (Lidé Mezopotámie, str. 86) vládnoucí vrstvou bylo kněžstvo, jehož nejvyšší představitel zvaný „En“ (=jeden) byl současně světským pracovníkem. Od toho zřejmě pochází i název Sumer, odvozený z pův. tatar. „sóma-ár“ (kněz-panovník). 

Je jen otázkou, zda Sumerové měli vlastní nižší třídu poddaných pro vykonávání prací v zemědělství, řemeslech a písmu. Kdyby tomu tak bylo, pak by domácí obyvatelstvo velmi početné, bylo zcela zbytečné a jen by zatěžovalo státní rozpočet. Totiž teprve moderní archeologie zjišťuje, že dávno před Sumery byla úrodná Mezopotámie osídlena obyvatelstvem, jehož osada Džarmo (=jařmo) v severní Mezopotámii pochází už z doby asi 6800 před tzv. n.l. Jestliže vpád tatarských Sumerů se datuje do doby asi 3500 před tzv. n.l., pak měli Praslované více jak tři tisíce let času, aby se zde zabydleli, celou Mezopotámii obdělali a vybudovali. Takže Sumerové přišli do hotového, měli zde i pracovní potenciál pro stavbu chrámů a měst z řad Neolitiků v postavení poddaných či otroků, aby sami představovali jen nepracující panstvo.

Od domácích si Sumerové vynutili pravidelné dodávky „daní“ v naturáliích. To jim přinášelo bezpracný blahobyt, takže to byl obřad posvátný, pro nějž vybudovali svatostánek zvaný „zikkurat“, do něhož podaní přinášeli „dary“. Tento systém vybírání daní od zotročených Neolitiků napodobovali pak i okolní lovecké kmeny a v tom byli Sumerové opravdu „vynálezci“. Zpočátku okolo výběrčího chrámu vznikali jen „městské“ státy, později stále rozsáhlejší veleříše, čímž se v centrální metropoli hromadilo velké bohatství. 

Domácí zavedli své zvukové slabičné písmo už na počátku neolitu a toto písmo si zajisté přinesli i do Mezopotámie. Jenže v komunikaci s vládnoucím kněžstvem sumerským nemohli tohoto písma užívat. Vyvinuli zvláštní písmo „klínové“. Jak bylo toto klínové písmo koncem 18. století objeveno a západními badateli rozluštěno, o tom pojednává každá publikace o písmu. Nyní nám však půjde jen o to, jaký podíl mají na tomto klínovém písmu domácí písaři neolitičtí, o nichž se v dějinách nemluví. 

Pod troskami nejstaršího Červeného chrámu města Uruku v kulturní vrstvě IV. našli archeologové na 1000 hliněných tabulek z doby okolo 2900 před tzv. n.l. Znaky na těchto tabulkách nejsou ještě znaky písma, jsou to jen obrázky buďto popisného významu, zvané „pictogramy“ (klas=obilí) anebo symbolického významu zvané „ideogramy“ (hvězda=noc nebo bůh). Znaky těchto tzv. „archaických sumerských tabulek“ jsou tohoto druhu:

Pro vyjádření pojmů obrázkem těžko zobrazitelných užívali písaři kombinace dvou a více symbolů spojených v jediný znak asi takto.

Kdo vlastně tyto tabulky psal. Byly sice nalezeny pod troskami chrámu ale neznamená, že je psali kněží. Případ je stejný, jako u hliněných tabulek nalezených na Krétě a v Řecku v palácových archivech. Poddaní byli povinni s dodaným zbožím do chrámu přiložit tabulku se seznamem zboží. 

Když ovšem poplatník tabulku se soupisem zboží odevzdal, pak neměl dokladu o splněné daňové povinnosti a zboží by mohlo být od něj požadováno znovu. Ale i na to bylo v Sumeru pamatováno a zdá se, že je to právě vynálezem Sumerů. Písaři zhotovili pro výběrčí daní z keramiky nebo slonoviny tzv. „pečetidlo“, ploché nebo válečkové. Toto pečetidlo otiskl výběrčí do jiné hliněné tabulky, které si poplatník ponechal u sebe jako doklad. Na každou daňovou akci bylo třeba nového pečetidla, také výběrčích bylo víc, takže pečetidel se našlo v Sumeru velké množství. Kdežto potvrzenky s otištěnými pečetidly poddaní asi po skončení daňové akce zahazovali. 

S praktikou těchto pečetidel srovnejme dnešní „kruhová“ razítka úřední. Jako sumerská pečetidla byla opařena „státním“ znakem výběrčího a popřípadě několika znaky písma písařů, tak je tomu i u moderních úředních razítek, jimiž se potvrzuje zaplacení daní (i když jde spíše o okradení obyvatelstva daného území ale to je jiné téma). Účel je tedy stejný, jen technika je dnes modernější. 

Ale proč písaři neužívali na archaických tabulkách svého slabičného písma, když už toto písmo dávno znali a užívali ve svém lidovém prostředí. Asi proto, že jejich jazyku a písma by sumerští kněží nerozuměli.

Domácí obyvatelstvo mluvilo původně svou praslovanštinou, kdežto sumerské kněžstvo a panstvo svým jazykem tatarkým, takže si navzájem nerozuměli. Tento stav byl natrvalo neudržitelný a časem muselo dojít k jazykovému sjednocení. Podvolit se ovšem museli poddaní Neolitikové, kteří se museli naučit sumersky. Ale že tohoto domácího obyvatelstva bylo velké množství, svým počtem daleko převyšovalo sumerské panstvo a bylo rozptýleno převážně po venkovských osadách, byl to proces dlouhodobý a trval asi tisíc let, od 3500 do 2500 před tzv. n.l. Přičemž mnohé slovní kořeny praslovanské přešly do kněžské sumerštiny, jen byly redukovány na jednoslabičná slova sumerská. Protože Sumerové neměli pro mnohé pojmy zemědělské a řemeslnické svých vlastních názvů.

Jako jinde, tak i v Sumeru zruční písaři archaických tabulek se stali profesionálními chrámovými písaři. Jejich úkolem bylo spisovat chrámovou náboženskou mytologii a státní agendu. K tomu ovšem pouhé ideogramy nestačily a muselo být zavedeno zvukové písmo promlouvající jazykem sumerským. Jenže zvukové znaky mohou být akrofonicky odvozovány pouze z víceslabičných názvů praslovanských a nikoli z jednoslabičných sumerských. Ale co měli písaři dělat, když jejich praslovanština už nejestvovala.

Zaužívané byly jen ideogramy archaických tabulek a písařům nezbylo, než tyto ideogramy ozvučovat jednoslabičnými slovy sumerskými následovně.

Například na archaických tabulkách kresba ryby označovala obecně „rybářství a dodávky ryb“, zatímco poté u zvukového písma pouze slabiku „cha“, jenž znamenala nejen „ryba“ ale také mluvnickou slabiku „cha“. Ta byla použitelná i pro záznam jiných slov, která tuto slabiku obsahují. V tom případě se mohlo upustit od zobrazení „ryby“, aby se z toho stal jen abstraktní klínový znak slabiky „cha“.

Rozsáhlá písařská práce vedla pak písaře k tomu, aby zhotovili razítka znaků, jak je to u dnešního knihtisku. Jenže znaků tohoto písma bylo na 2000 a vyrobit je a v nich se orientovat by bylo obtížné. Ale pomohlo si takto. Vyrobili jedno razítko seříznutím dřívka, tisknoucí klínovou čárku a tím pak složité znaky sestavovali. Vzniklo tedy sumerské písmo „klínové“, jímž byla sepsána rozsáhlá sumerská literatura náboženská, státnická, naučná i básnická. 

Nahromaděné bohatství Sumerů, získané od poddaných, přilákalo pak do Mezopotámie další kořistnické kmeny, s nimiž se Sumerové museli dělit jak o bohatství, tak o otroky i písmo. Tak se toto písmo klínové stalo později rovněž chrámovým písmem akkadským, babylonským, assyrským, perským a chetitským. Pokud bylo v jiných zemích tesáno do kamene nebo psáno barvou na blány, dostávaly znaky i tvary zaoblené. Nicméně i tam bylo uzavřeno za neprodyšné zdi chrámové a zašifrováno do nesrozumitelných znaků, takže se zánikem chrámů zaniklo taktéž. 

V Sumeru opravdu došlo k ozvučení původních ideogramů, čili „od obrázků k písmu“ ale to je pouze specialita sumerská. Zcela jiným postupem a to rovnou ke znakům zvukovým, došli už dávno předtím Praslované a toto lidové písmo všem srozumitelné se stalo základem všech písem světových dodnes.

Zdroj:

kniha O Slovanech úplně jinak (Antonín Horák)