Haploskupina N1a1 mezi slovanskými národy
Není lehké najít na grafu mužských haploskupin naší Země haploskupinu N. Je totiž odsunutá na periferii celého systému. Na samotném konci řetězce se nachází společná NO, z které poté vznikli N a O. Skupina O se u Slovanů prakticky nevyskytuje, je rozšířená v Jihovýchodní Asii, hlavně v Číně. Haploskupina N přišla relativně nedávno, na přelomu letopočtů, tj. před 1500 – 2000 roky, do Pobaltska a zařadila se ve formě subkladu N1a1 k jižním Baltům (Litevcům a Lotyšům) a též národům hovořícím jazyky ugrofinské jazykové skupiny, Estoncům a Finům. Jazyky té stejné skupiny mluví i Maďaři ale u nich se haplokupina N téměř nenachází.
Můžeme říci, že tato haploskupina N není Slovanům z pohledu minulosti zrovna vlastní. Získali jsme ji na začátku tzv. našeho letopočtu. Samozřejmě, že se stala plnoprávnou slovanskou haploskupinou už proto, že její nositelé v slovanských krajinách hovoří slovanskými jazyky. Dávné migrace nositelů haploskupiny N ji přinesli přes Sibiř a dále za Ural, přičemž zejména jako subklad N1a1, který vznikl ještě před 102 snipy, resp. 14700 roky v regionu Altaje a možná ještě jižněji v Číně. Pouze před 4000 – 3000 roky přišli na Ruskou nížinu ze západního uralského předhoří a před 2000 – 15000 roky do Pobaltska. To už bylo v mnohém osídlené nositeli haploskupiny R1a, asi i I1.
Takže pásmo slovanských nositelů haploskupiny N1a1 se táhne od Uralu po Pobaltí. Soustřeďuje se na jižní straně Pobaltí, kde snižuje intenzitu směrem k Polsku, Bělorusku, Ukrajině. Mezi jižními Slovany na Balkáně prakticky mizí. Průměry podíl nositelů N1a1 vypadá takto: Rusko 14%, Bělorusko 10%, Ukrajina 6%, Polsko 4%. Dále tento podíl klesá ještě víc: Česko 2,5%, Slovensko 3%, Slovinsko 0%, Bulharsko 0,5%, Srbsko 2,5%, Chorvatsko 0,5%, Bosna-Hercegovina 1%, Makedonie 0,5%, Černá Hora 1,5% a Řecko 0%.
Zařadíme nyní haploskupinu NO, potom N a její subklady (větve) do chronologického rámce. Haploskupina NO vznikla před 287 snip-mutacemi, tj. před 41300 roky. Dále před 250 mutacemi, resp. před 36000 roky vznikla N. Došlo k tomu pravděpodobně v Jihovýchodní Asii. Odtud se postupně nositelé haploskupiny N přesouvali přes Území budoucí Číny na sever k Altaji. Na území Číny byli objevené snip-mutace (u současných Číňanů), jenž vznikli před 152 snipy, resp. 22000 roky; před 120 snipy, 17300 roky (subklad N1a-L729 a před 109 snipy, resp. 15700 roky. Může to svědčit o kořenech haploskupiny N v Číně. Jsou to subklady Z4762, L729, Z1956, které jsou přechodné mezi N a N1a. Haploskupina N se objevuje i na Altaji. Její subklad (F1419), který vznikl před 76 snip-mutacemi nebo před 10900 roky, byl nalezen u současného obyvatele Chakaska (jedna z republik Ruské federace). Další se objevují u Baškirců, obyvatelů republiky Komi, u Mordvínů a Tatarů.
Haploskupina N1a je hojně zastoupená po celé uralské migrační trase a značkuje odchod z Uralu na Ruskou nížinu a dále na západ. Nejvíce jí je u Udmurů (východ evropské části Ruska) 67%, nejméně u Mordvínů (finsko-volžská větev ugrofinské jazykové skupiny) 15%. N1a1-M46 vznikla ještě na jižní Sibiři, jako i její nižší stojící subklady vzdálené o více než 50 snipů (7200 roků) od současnosti. Přesuny na západ přes Ural trvali celé tisíciletí a zanechali charakteristickou stopu v podobě permských jazyků rozšířených v Rusku na území Udmurtska, Republiky Komi a Permského kraje. Jsou to uralské jazyky, jenž jsou součástí ugrofinské větve.
Soudíc podle důležitých rozdílů v obraze mutací haplotypů Finů a jižních Baltů, se tyto národnosti nebo kmeny rozdělili ještě na Uralu minimálně 4000 roků před jejich příchodem do Pobaltí. Zdá se, že se oddělili od subkladu N1a1-L1026, který vznikl před 6200 roky. Finové si zachovali svůj rodný jazyk a přišli na území budoucího Finska nejdřív na začátku tzv. našeho letopočtu. Budoucí Balti, Litevci a Lotyši přišli na svoje území o něco dřív než Fini, na konci minulého letopočtu nebo samém začátku tzv. našeho letopočtu. Během přesunu z Uralu si přisvojili jazyk indoevropský. V současnosti má 40% litevských a lotyšských mužů haploskupinu N1a1 a přesně tolik haploskupinu R1a.
Hlavní pobaltská haploskupina N1a1-L550 vznikla před 20 snipy anebo 2900 roky na začátku 1. tisíciletí před tzv. n.l. Zřejmě na půlcestě mezi Uralem a Pobaltím. Na své cestě se vloudila i k raným Slovanům. V konečném důsledku je haploskupina L550 znakem Baltů a Slovanů v jižním Pobaltsku. Od L550 se oddělil subklad (vzniklý před 2600 roky), který se často objevuje u západních Baltů, Litevců a Poláků. Je to subklad Gediminovců (původně litevská knížecí dynastie). Nositelé haploskupiny N se přesouvali do Evropy z východu. K Baltskému moři přišli před asi 2000 roky jako část skupiny budoucích jižních Baltů a před 2000 – 1500 roky jakou součást budoucích Finů. K jejich dalšímu přesunu na západ došlo ještě později. Na území budoucího Švédska, Norska, Dánska přišla haploskupina N celkem nedávno (z hlediska minulosti). Všechny haplotypy jsou tam buď finské, jižněpobaltské, fakticky baltoslovanské.
Haploskupina N1a1 se v důsledku své migrace do Pobaltí rozdělila na dvě linie. Jednu finskou, jednu uralskou a potom jižněpobaltskou, která je slovanská, ruská (na území Ruska) nebo polská či litevská, lotyšská (na příslušných územích). Haplotypy na těchto územích, resp. haplotypy potomků, jenž pocházejí z těchto území, mají dvě charakteristické zvláštnosti. Uralčani a jižní Balti (v podstatě Slovani) mají v haplotypu pár 9-9 a čtveřici 14-14-15-15. U Finů je tam hlavně 10-10 a 13-13-14-14. Toto jsou velmi viditelné rozdíly.
Společný předek haploskupiny N1a1 žil před přibližně 3200 +- 330 roky. Jde o společného předka zjevně ještě na Uralu nebo se právě začal přesouvat na západ. V tom čase žili v evropské části až po Ural dávní nositelé R1a, který hovořili indoevropskými (árijskými) jazyky. Takže je víc než pravděpodobné, že nikdo migranty haploskupiny N1a1 neasimiloval neboli tam autochtonní (původní). Přišli a přijali jazyky místních obyvatel.
Zdroj:
kniha Původ Slovanů, genealogie DNA (Anatolij Klosov)
