Jak byli vychováváni kozáci

Po pokřesťanštění Rusi, se volchvové, žreci a vojáci-strážci chrámů sdružovali do tajných spolků a v místech vzdálených od velkých měst začali vytvářet Seče. Na ostrovech na pobřeží Dněpru, Bugu a Dněstru, v Karpatech a četných lesích Rusi zakládali volchvové školy bojového zocelení a výcviku, v nichž se cesta bojovníka k výšinám dokonalosti opírala o Rodnou Víru (předkřesťanskou), odvěké zvyky a obřady.

Nyní se mezi současnými kozáky z nějakého důvodu málo mluví o takovém fenoménu, jako jsou kozáci-charakterníci. Tedy o lidech, kteří znají tajemství přístupu k přírodním „silám-energiím“. A kteří byli ve starých pramenech nazýváni bojovníky „Chariji“ nebo „charakterníky“ (tj. spojovali v sobě kvality vojáka a volchva).

V tomto článku se podíváme, jak s pomocí zapomenutých védských znalostí Našich Předků byli vychováváni bojovníci kozáci-charakterníci. Věřilo se, že budoucí charakterník musí mít profesionální dědičnost a že přenos síly na něj pochází od 7. pokolení (a musí znát své předky až do devátého pokolení). Příprava bojovníka-charakterníka začínala jeho rituálním početím, které zohledňovalo: příznivou dobu, místo (vybíralo se „místo síly“), ljubost mezi otcem a matkou, matka měla být před svatbou panna atd.

Po narození chlapce dostalo dítě třetí den od rodičů jméno a o jeho výchovu se postarala kozácká rodina. Všechny děti byly od nejútlejšího věku vychovávány v lásce k Prvopočáteční Víře a Předkům. Seznámení dítěte s obrazovými symboly jejich Víry začalo již v kojeneckém věku pozorováním oberegů a ornamentů vyobrazených na hračkách. Seznamování dětí s původní Vírou Předků probíhalo ve věku 3 až 7 let, protože v tomto věku mají všechny děti Slovansko-Árijských Rodů velmi silně rozvinuté společné myšlení. Proto se výchova právě v této době prováděla pomocí speciálních her-systémů, které mění strukturu mozku, a to bylo nutné provést včas.

Proto se od 4-6 let dítě pomocí her nenápadně (v žádném případě není možné psychiku přetěžovat) učilo umění vnímat informace ve změněných stavech vědomí. Což umožňovalo včas zasahovat do formující se struktury mozku a měnit ji v průběhu času, jakoby provádět umělý vývoj. Nedodržení stanovených termínů informační výchovy vede k tomu, že formování těchto schopností u dospělého člověka není vždy možné, a pokud je možné, trvá několik desítek let a nezaručuje dosažení ani průměrné úrovně výuky – charakterníka.

Připomeňme si lidový epos o Razinovi: „U řeky Don, pětatřicet verst od Azovského moře, žil v jedné vesnici donský kozák, narodil se mu syn a on ho vychovával jen do šesti let a zahynul se svou ženou v potyčce s azovskými (kubáňskými) kozáky. Azovský ataman si ho vzal k sobě domů, byl to pětadevadesátiletý stařec ze starého rodu charakterníků. Přijal sirotka místo svého dítěte, začal ho vychovávat a učit řemeslu, řekl mu, aby šel do tří zemí, ale neřekl mu, aby šel do čtvrté“.

Pro děti byly vymyšleny zábavné formy her v reálném životě, kde se snažily být jako dospělí. I tyto hry byly zaměřeny na rozvoj fantazie a aktivaci pravé mozkové hemisféry. Proto děti mohly svobodně vidět a vnímat nejen náš Svět Javi, ale mohly vidět a komunikovat i s Navnými bytostmi. 

Od šesti let byly chlapcům organizovány polovojenské hry. Od 7-9 let se děti učily základům víry, gramotnosti, počítání, psaní a přírodovědy. Výchovu prováděli především otcové a ve většině případů dědečkové.

Když mu bylo 12 let, a v eposu o Razinovi je uvedeno 9 let, byl proveden Obřad Jmenořečení: „Uplynul čas a atamana napadlo pojmenovat sirotka, shromáždil kozáky, aby obřad provedli.“ Při tomto obřadu byla smyta dětská jména (obřad se konal v tekoucí vodě) a místo dětských jmen byla dána dvě jména dospělých. Jedno z nich společné, pod kterým kozáka všichni znali (jméno Duše), a druhé tajné (jméno jeho vyššího „já“, Ducha), to bylo drženo v hluboké tajnosti a neznali ho ani otec a matka.

Věřilo se, že vyšší „já“ sídlí v srdci člověka, a to v jeho pravé části, a vědomí Duše a těla se nachází v hlavě (levá a pravá hemisféra). Zde bylo hlavním úkolem při výchově charakterníka probudit Vyšší vědomí srdce. A tak po Obřadu Jmenořečení začínali s profesionální přípravou kozáka, která začínala tréninkem jeho pohledu.

Výsledkem takového výcviku by mělo být zvládnutí schopnosti vyzařovat sílu očima, například pohledem pohnout předmětem nebo přeříznout nit. Pak jeho učitel, obvykle vlastní dědeček, předvedl kozákovi produkci představivosti všemi smysly. Zraková představivost, sluchová představivost, hmatová, chuťová atd. V průběhu výuky pak byla budoucímu charakterníkovi vštěpována vlastnost „používat sílu jen k dobrému“. Dále se kozák učil cítit proud síly v různých částech těla: v rukou, nohou, hlavě atd.

Takové tréninky se obvykle prováděly nalačno, protože půst prudce zvyšuje celkovou citlivost organismu. Lidské tělo je schopno přijímat informace jak z vnějšího, tak z vnitřního prostředí. Příjem a zpracování informací provádí nervová soustava prostřednictvím procesu vnímání podráždění receptory, z nichž signál putuje do mozku po nervových vláknech. Všechna vlákna míchy se kříží v oblasti hrudníku, a proto pravá polovina mozku ovládá levou polovinu těla a naopak.

Dále se u válečníka-charakterníka vyvinulo prudké zvýšení celkové citlivosti na jakékoliv podprahové podněty ve všech smyslových orgánech. Je třeba si uvědomit, že člověk vnímá téměř všechny informace, ale uvědomuje si a využívá jen velmi malé množství z nich, které mají jeho smyslové orgány k dispozici. Zbytek informací se ztrácí v hlubinách podvědomí nebo může být vnímán jako intuice. Informace se do mozku dostávají dvěma způsoby. 

Osud tohoto informačního podráždění, které překonalo práh receptoru a dostalo se do mozku, čelí druhému prahu – prahu mozku. To znamená, že do vědomí se dostanou pouze ty informační podněty, které svou velikostí nebo počtem podnětů překonají fyziologický práh mozku. Ostatní jsou fixovány na úrovni nevědomí. Druhý způsob předávání informací do mozku je mimosmyslový. To je mimo receptor, kdy se informace dostává přímo do informačních struktur mozku.

Když je přijata pólová nebo vlnová informace, vstoupí do mozku a obejde vědomí přímo z podvědomí, je nasměrována do sluchového orgánu (tak vzniká jasnoslyšení) nebo do zrakového orgánu (jasnovidectví). V těchto variantách se spouští obrácené informačně-biologické spojení. To znamená, že pokud při přímém spojení jde signál z receptorů smyslového orgánu do mozku, pak při zpětném spojení jdou nervové impulsy z mozku do receptorů, podráždí je a vytvoří vizuální obraz nebo zvuk.

V důsledku těchto tréninků získal charakterník schopnost jasno vidět a jasno slyšet na mentální obrazovce zvukové obrazy požadovaných informací. Dále se u kozáků rozvinula až k jasnému pocitu schopnost rozlišovat „sílu“ dlaní a konečky prstů. Nakonec bylo dosaženo schopnosti působit silou na velké vzdálenosti na lidi, předměty a přírodní jevy. Charakterník musel být schopen přijímat sílu jak ze „země“, tak z „nebes“.

Jedním z nejdůležitějších způsobů tréninku byl obyčejný spánek, protože v něm se zvyšuje citlivost mozku a některých receptorů na vnímání vnějších a vnitřních informací, včetně slabovlnných a podprahových informací. Protože ve fyziologických mechanismech přirozeného spánku jestvují pasivní a aktivní fáze spánku, mnohoobrazné umělé sny, nebo jak se říká „transy“, se také dělí na pasivní – hypnózu, a její opak – „aktivní trans“, nebo jak jej nazývali kozáci, stav „Chara“ (Cha – pozitivní Ra – světlo, tj. pozitivní osvícení).

Stav „Chara“ místo pasivní inhibice a ospalosti (jako v hypnóze) způsobuje okamžitou aktivaci většiny psychofyziologických mechanismů. Na rozdíl od hypnózy může být technika vlastního ponoření do ní okamžitá. Právě této schopnosti okamžitého přechodu do nejvyššího stavu osvícení musel mladý kozák dosáhnout. Počáteční přechod od osobnosti duše dominantní v běžném stavu vědomí k vyšší úrovni osobnosti svého ducha (vyšší „já“) prováděl učedník s pomocí mentora a nazýval se „spojení charakterníka s nebesy.“

Na začátku byla pozornost cvičence maximálně soustředěna na něco, obvykle na srdce, co mělo přitáhnout mysl (protože srdce je sídlem duchovního vědomí, proto se „Mysl“ soustředí na srdce). Pak se pozornost rozptýlila, v důsledku čehož se vědomí duše jakoby rozpouští.

Zůstává pouze vědomí těla (fáze běžné hypnózy, kdy „já“ duše odchází a tělo „důvěřivého bratříčka“ lze indoktrinovat různými postoji). Technika je dobrá: pro léčbu, pro zpestření, zombifikaci atd. Ale bojovník-charakterník potřebuje něco jiného, takže proces pokračuje. Pak dochází k zastavení myšlenkových procesů i vnímání vnějšího a vnitřního prostředí. Poté se okamžitě vypnou všechny emoční duševní procesy. V tomto okamžiku následuje přesun vědomí studenta na jinou, vyšší úroveň jeho „já“, do níž se spojí „já“ jeho Duše a těla (dojde k syntéze). Nyní je „já“ žáka posíleno, mozek je zapnut a vědomí začíná fungovat v novém režimu, ale na jiné úrovni. Tak je dosaženo počátečního vstupu do stavu „Chara“. V budoucnu do něj žák vstupuje samostatně a okamžitě, přičemž k tomuto účelu používá tajné jméno svého vyššího „já“.

Zkušenost s tréninkem vstupu do stavu „Chara“ vám umožní získat schopnost okamžitě vstoupit do tohoto stavu v jakékoliv poloze těla, při jakémkoliv obtížném pohybu, při jakékoliv práci. Je možné být ve stavu „Chara“ při vykonávání různé práce vůbec. V takovém případě se prudce zvyšují profesionální vlastnosti kozáka-charakterníka. Vnímání vnějšího prostředí je neustálým tokem intuitivního nadvědomí. Vnitřní a vnější prostředí je vnímáno přímo, nejestvuje žádná kontrola a analýza. Všechny duševní procesy, které se obvykle nazývají vědomé, jsou zpracovávány okamžitě.

Všechna výše zmíněná nabytí moci prováděli cvičenci ve věku od 12 do 21 let a poté již probíhal závěrečný obřad iniciace na válečníky-charakterníky. Na začátku poslal volchv vědomí mladých kozáků do světa Navi a provedl nad nimi zvláštní obřad vstupu do jiného světa. Kozáci byly položeni na zem na záda a nikdo s nimi nemusel mluvit, kromě volchva. Poté, co zasvěcenci komunikovali s Hrdiny Praščury, se jejich vědomí vrátilo do světa Navi. Nad obětním ohněm byly posvěceny oberegy a zbraně bojovníků. Poté museli budoucí charakterníci podstoupit čtyři zkoušky.

Volchv je jednoho po druhém zvedl ze země a přivedl je k „ohnivé řece“ – ploše ze žhavého uhlí široké 5-6 metrů. Bylo třeba ji překonat nepříliš rychlým krokem. Druhá zkouška spočívala v tom, že se budoucí charakterník musel se zavázanýma očima dostat k dubu nebo rodinnému sloupu (s využitím jasnovidění).

Třetí test měl prověřit inteligenci bojovníka a jeho schopnost řešit složité problémy. Konečně při poslední zkoušce musel charakterník po určitou dobu unikat před pronásledovateli, skrýt se v lese nebo ve vysoké trávě a pak se proplížit přes stráže k posvátnému dubu. Teprve po všech těchto zkouškách mohl být člověk považován za skutečného bojovníka Peruna, kozáka-charakterníka.

Po zkouškách se konala slavnost, při níž se vzpomínalo na všechny kozáky padlé v bojích. Dále byl novopečený kozák-charakterník povinen sám udržovat svou sílu a schopnosti. Bylo také nutné denně pečovat o svůj mozek, tj. setrvat alespoň hodinu ve stavu Chara. Celoživotní charakterník věnoval denně alespoň 4-6 hodin odbornému specializovanému výcviku.

Zdroj:

vk.com/izdatelstvo_rodovich