Ján Kollár a jeho život
Básník, spisovatel, doktor filosofie, profesor slavistické starovědy na Císařovo Králově Univerzitě vídeňské, rytíř řádu Františka Josefa. Také čestný člen společnosti českého musea, člen společnosti nauk v Praze a Krakově, čestný člen společnosti pro dějiny a starožitnosti jihoslavjanské v Záhřebu, srbské slovesnosti v Bělehradě, společnosti pro dějiny a starožitnosti pomořanské v Štětíně, společnosti pro dějiny a starožitnosti ruské v Moskvě a v neposlední řadě společnosti přátel dějin i starožitností v Oděse.
Ján Kollár se narodil v městečku Mošovce 29. července 1793, zemřel 24. ledna 1852. Na jeho pomník napsali:
Živ jsa v srdci celý národ nosil, zemřev žije v srdci celého národa.
Svou mladost popisuje sám ve svých pamětích, kde hovoří o rodičích, výchově domácí a školské. Jeho otec Matej Kollár byl váženým měšťanem, rychtářem a notářem městečka. Matka Katarina Drozd z Jahodnika při Martine pocházela ze slovutné rodiny, zabývající se mimo jiné i prodejem olejíčků. Tito tzv. olejkáři chodili nejprve po okolí, potom vždy dále až naposledy za hranice vlasti do Moravy, Česka, Haliče, Polska, Německa, Holandska a Ruska. Tento obchod byl výnosný. Olejkářství ale pomalu přestávalo, neboť vlády zakazovaly kupčení s léky.
Významní lidé mají zvláštních rodičů. Otec Kollárův, jak sám o něm píše, byl muž rozumu bystrého, neúnavné pracovitosti, vážený rádce mnohých. Všechna domácí výchova směřovala k tomu, aby děti způsobné byli k podpoře rodičů, když by nemohli pracovat. Matka byla tichá laskavá duše, která musela častokrát chránit děti před prchlivostí otcovou a přitom sama snášet mnohé útržky a následky náruživosti manželovo. Takoví rodiče přísně ale dobře vychovávaly svoje dítka.
Z pomezí učitelů, jenž učili Kollára, chválil si on nejvíc jistého Šuleka. Vlídný a znamenitý učitel, milovník česko-slovenského písemnictví, dal do ruky Kollárovi mnohé užitečné knihy a vzbudil v něm velký zájem. Mladý Ján byl tak uchvácený knihami, že i místo do školy, utíkal za matkou aby se tím dostal ke knihám po kterých toužil. Na Kalniku a v Jahodniku do těch časů prosil o knihy, dokud mu je nepůjčili a celý šťastný je domů donesl.
I tehdy to bylo tak, jako vidíme dnes, že lidé raději tíhnou k tomu co je dále od nich a tím, co je blízko, opovrhují. Týká se to např. i řečí cizích. Nechci říci, že se nemáme učit cizí řeči ale nechvástejme se tím a nepotupujme svou vlastní řeč. Od Jána Kollára:
Nechte cizích, mluvte vlastní řečí,
Sláva Slavům sloutí Slovany;
Ujměte se o ní snažnou péči:
Nechte cizích, mluvte vlastní řečí;
Ona libým zvukem mnohé předčí,
V ní jsou duše otců schovány;
Nechte cizích, mluvte vlastní řečí;
Sláva Slavům sloutí Slovany
Nejen ke knihám i k druhým věcem měl živého ducha ukazující náklonost. Miloval holuby, byl obratný a smělý lezec na vysoké stromy a pravý samouk řezbářství, kromě toho byl velkým přítelem přírody, dostal se i k rolnictví. Co se mu v tomto stavu zošklivilo, byla panština, ukrutnosti panské na ubohém, poddaném lidu.
Kollárovo otec chtěl zadržet schopného chlapce doma při hospodářství anebo dát na řemeslo. Ale protože sám chodil do škol, dopřál i synovi. 15-ročný syn, jenž si oblíbil učení a vědy, nechtěl ani slyšet, že by měl přestat chodit školy. Otec ho nutil vybrat si povolání, darmo prosila matka, darmo prosili příbuzní, nedal se. Až když syn definitivně dal najevo, že od školy neustoupí, vyšel z trpělivosti jeho otec a vyhnal mladého Kollára z domu s tím, ať už se mu na oči neukazuje.
Kam se ale obrátit. Naštěstí mu pomohl bratranec, díky kterému se dostal k Adamu Burjanovi, učiteli, jenž si ho vzal s sebou na výpomoc. U tohoto laskavého muže se Kollár hodně naučil. Dostal se poté do Bystrice, kde mohl za hospodu a večeři vyučovat děti Burjanovo.
Kollár podobný žíznivému člověku u studničky, chytil se celou svou myslí do učení, oblíbil si tzv. klasiky, např. latinské spisovatele, protože v té době to bylo znakem nejvyšší vzdělanosti. V Bystrici se bavil do roku 1812, odnesl si odtud to nejlepší svědectví školské, chtějíc se na podzim do Prešporku učit na kněze. I příbuzní mu pomohli se tam nakonec dostat. Jeho mysl se však začala čistit, od lásky k latině přecházel k lásce ke své řeči a svému lidu a to tím více, čím víc viděl, že je opuštěný, obtočený jinými národy.
V Prešporku se bavil tři roky. Ani zdaleka nebyl tak spokojený jako v Bystrici, ani lidé, ani způsob učení nebyl takový. Živnost i tu si zaopatřoval učením dětí po měšťanských a panských domech, později svěřená mu byla správa sirotčince. Nezapomínal ani na sebe, čím spokojenější byl se školským učením, tím víc se učil soukromě, kde jen mohl. Rostlinstvo, hvězdářství, počtovědu, hudbu, ba i tanec aby nabyl pružnost a mrštnost těla. Aby mohl číst spisy učených a slavných mužů cizích národů, učil se francouzsky, anglicky, italsky, nejhůře mu šla maďarština, kterou nikdy plynně nehovořil. Znechutili mu ji maďarští žáci, jenž opovrhovali vším, co bylo slovenské.
Poté, co se seznámil s Srbem Živkovičem, začal se od něj učit i srbštině a staroslavianštině a vedený jakýmsi přirozeným pudem se stále více klonil k němu než k nějakému Němci nebo Maďarovi. Vždy větší měrou rozpaloval se duch Kollárovo ke Slavjanům, třebaže, jak to tvrdí jeho přítel Palacký, nebylo to na něm moc znát.
Roku 1815 znamenitě složil kněžskou zkoušku a odešel z Prešporku. Toužil navštívit vysoké školy v Německu ale k tomu byly potřebné peníze. Nezbylo mu nic jiného než jít vyučovat děti majetných rodičů. Přijal pozvání do rodiny nejbohatšího měšťana. Našel tu přítele, který měl vliv na jeho budoucí život a smýšlení, byl to Samuel Rožnay, milovník česko-slovenské literatury a řeči. Měl mnoho česko-slovenských a jinoslavjanských knih, bez pochyby byl i první mezi Slováky, který se staral i o jiné nářečí slavjanské, jmenovitě ruské a polské.
Druhý, jenž ovlivňoval Kollára byl Adam Lovich, farář bystrický, při mnohých těžkostech svůj národ milující, vážný, smělého ducha muž. Jistým přičiněním Rožnayho stalo se, že Kollár začal se pilně a důkladně věnovat učením se řeči slovenské z mluvnice a slovníku. V tomto čase začal psát i česko-slovensky, nejprve překládal z francouzštiny, polštiny. Začal připravovat látku ke slabikáři a čítance školské, kterou později i vydal. Skládal do téže čítanky modlitby a písně pro mládež.
Roku 1817 šel na vysoké školy do německého města Jena. Mezitím se v Praze také seznámil s učencem českým Jungmannem. V městě Jena potkal Kollár rovněž známost z Mošoviec, kozáckého hejtmana Ivana Danilova a Kollár měl ve starém pánovi hotového učitele ruštiny. Na takovéto vysoké škole, kam se Ján dostal, se učí budoucí knězi, lékaři, přírodovědci, profesoři, hvězdáři, filosofové, bylo svobodno každému žákovi učit se, chodit poslouchat ke kterému chtěl profesorovi.
Zprvu nevěděl čeho se chytit, běhal od přednášky k přednášce, chtěl se vše naučit ale viděl, že se to nedá. Ustálil si tedy pořádek učení, krom kněžského, učil se i tzv. filosofii, potom zkoumání řeči, dějiny, rostlinopis, nerostopis a státní vědy. Tu seznámil se s slavným spisovatelem Goethem, který si oblíbil jeho překlady slovenských písní a začal je sbírat. Co ale mělo pro Kollára největším význam bylo, že tady byl na staroslovanské půdě se slovanským předtím, teď už poněmčeným obyvatelstvem. Staré dějiny a vzpomínky, knihy dávných spisovatelů, jména měst, dědin, řek, vrchů, rodin, vše mu svědčilo, že tu býval slovanský lid.
V zármutku nad vyhlazením tolika plemen slovanských našel útěchu v soucitu mnohých šlechetných lidí. Patřil k nim i profesor Friess, pocházející z české krve, i když už byl poněmčený. Zvláště ale našel Kollár jednu upřímnou láskou oddanou mu duši, dceru faráře Schmiedta, Vilheminu. On ji převzal dle slavjanského způsobu Minou. Tato láska přivedla ho k básnění, v básních svých, které později vydal pod jménem „Slávy Dcera“.
Koncem března 1819 s rozervaným srdcem opustil Kollár Jenu i svou lásku Mínu. Na svých cestách narážel na památky v již poněmčených slavjanských krajích, jako Braniborsko, Sasko, Pomořansko až k Baltickému moři. Zašel až na ostrov Rujanu, kde na Arkoně, na samotném břehu mořském, stál kdysi chrám slavjanského boha Svantovíta.
Když už byl u hrobů zašel až do Holandska k jednomu slavjanskému, kde v městečku Narden u Amsterdamu odpočívá slavný vychovatel Jan Ámos Komenský. Cestoval pak přes Německo až do Prahy, kde se sešel s prvním buditelem Čechů, Dobrovským. Přes Vídeň se poté vracel do Prešporku a padnul do náruče svého přítele Palackého.
Kollár navrátil se do své vlasti, ke svému budoucímu stavu dokonale připravený, láskou k opuštěnému lidu hořící muž. Prvním dílem Kollárovým v Pešti byla slovenská škola roku 1820. Aby v této škole bylo z čeho učit vydal už v Bystrici započatý Slabikář pro dítky a Čítanku pro slovenské školy, první slovenská kniha tohoto způsobu, začal učit Slováky podle abecedy.
V roce 1821 vyšly jeho básně v Praze a 1824 už zmiňovaná sbírka básní „Slávy Dcera“. K dosavadním nepřátelům Kollárovým, Němcům, připojili si jiní, krutější Maďaři, kterým se nelíbilo všeslavjanské smýšlení Kollárovo. Právě Kollár hodil ostrý kámen mezi potlačovatele Slavjanstva a protože jich bylo hodně, ozval se velký jekot.
Neminulo 7 let a vyšlo druhé, úplné vydání pod názvem „Slávy Dcera“, lyricko-epická báseň v pěti Zpěvech od Jána Kollára. Poněvadž ve velké básni této přicházejí mnohé dosud neslyšené jména lidí, míst, novoodkryté děje, požádali přátelé a čtenáři Kollára, aby vysvětlil, co znamenají (všechna ta jména, místa, události). Tím vznikla další kniha „Výklad čili přímětky a vysvětlivky ke Slávy Dceře“, vyšla spolu s dalším vydáním Slávy Dcery roku 1832. Když u Slávy Dcery obdivujeme cit a lásku k Slavjanstvu, u výkladu k ní se ukazuje velká práce, učenost, kterou sesbíral všechny ty vysvětlení po starých a nových latinských, německých, českých, polských, ruských knihách a dějepisech. Kde nestačil dějepis, pomohl vlastní důvtip, hlavně při určování staroslavjanských, němčinou pokažených jmen.
Jako přípravu k výkladu můžeme považovat jeho roku 1830 vydaný spis „Rozpravy o jménách, počátkách a starožitnostech národu slavského a jeho kmenů.
Tak se zdálo, jakoby z rozličných stran se mělo ulevit Kollárovi. Po dlouhých natahovačkách před církevními a světskými vrchnostmi přišla věc slovenského sboru před samotného panovníka Františka Josefa I., jenž spravedlivě rozhodl v roce 1833 ve prospěch Slováků. Aby slovenský sbor ve všem měl rovnost s německým, aby měli řádně voleného faráře jako Němci, nikoli jen kaplana, a také k tomu patřila účast Slováků na společných istinách a zakladinách. Však skutečnost byla taková, že roky uběhly a nic se nedělo. Mezitím Němci a Maďaři pronásledovali jednotlivé členy slovenské církve, kde mohli.
Ve složitých časech Kollára se mohla konečně zahojit velká rána na jeho srdci. Roku 1834 se prostřednictvím jistého Blázyho, dozvěděl o své, za mrtvou považovanou Míně. O rok později šel do Německa a poněvadž se smrtí její matky zmizela překážka v manželství, dovedl si Mínu domů.
Velkého hluku nadělal spis jeho vydaný v roce 1837 „O literární vzájemnosti Slovanů“. Ním obrátil na sebe pozornost celé vzdělané Evropy zároveň ale popudil proti sobě nepřátele Slavjanstva, jmenovitě Němců a Maďarů. A co chtěl Kollár spisem říci? Upozornit na to, že když Němci, Italové při své tehdejší státní rozdrobenosti můžou mít jednu řeč, kterou se dorozumívají, proč by Slavjani nemohli sbližovat se aspoň vzájemným sdělováním svých hlavních spisů. Proč by každý vzdělaný Slavjan neměl rozumět hlavní řeči slavjanské. Kollár chtěl svým spisem spojovat nikoli krajiny ale rozumy a srdce a ve své vzájemnosti pověděl to samé, v této znělce:
Dne 13., 14. a 15. března 1838 rozvodnil se tak hodně Dunaj, že v Pešti bylo 2281 domů rozbořeno, 827 poškozeno a asi 200 lidí usmrceno. Výkřik bolesti rozlehl se po celé krajině, kdo mohl pomáhal. Peníze, jídlo, přicházeli jako pomoc pro poškozené, výživy zbavených. Na jedné lodi od Prešporku připluli dva mládenci a dovezli s sebou 100 kusů chleba a množství sýra. V novinách se strhl křik, nadávání proti dárcům, rozdělovatelům a obdarovaným. Proč? Tito žáci byli ze Slovenska. Přinesli dar od slovenské studující mládeže pro své rodáky slavjanské a toto byl velký přestupek, který odnesl i rozdělovatel darů Kollár.
Ještě o jednom spise Kollárovo je třeba se zmínit, jenž je důkazem jeho velké učenosti. Jeho přítel Pavel J. Šafárik vydal v těch časech knihu, kterou nazval „Slovanskými Starožitnostmi“. Záleželo mu na tom, zda jsou jeho výzkumy pravé a oslovil proto i Kollára, aby upozornil na chyby. Udělal to nejdříve ve spisech Šafárika, potom začal sám rozjímat o původu jména Slav, Slavjan, o příbuzných řečech apod. Napsal o tom celou knihu, jenž vyšla 1839 v Pešti pod názvem „Slávy Bohyně“. V ní ukazuje na velkou příbuznost řeči slavjanské se staroindickou (sanskrit) a spolu i na příbuznost obyčejů slavjanských a indických.
Poněvadž jen zemani měli právo na sněmu zasedat, maďarština jimi podporovaná se vtiskla do sněmy a správy krajiny, pomalu do škol a už roku 1840 rozkázané bylo vést matriku v maďarštině. Ruku v ruce s ním šlo hanobení, utiskování, pronásledování nemaďarských řečí a nejblíže po ruce byla slovenština.
Když Kollár přišel Zálanské stolice, rozkopávali tam právě pozůstatky staroslavjanského hradu, kde před příchodem Maďarů sídlilo slovenské kníže Privina. Snažil se zachránit, co se dalo ale marně. Musel i tady přejít přes pohřebiště slavjanské ale přišel mezi lidi do Chorvatska, kde ho přijali s otevřenou náručí. Z Triestu se přeplavil do Benátek, kde se těšil krásy uměleckých děl města postaveného na vodě. Svůj pobyt v Itálii využil i k tomu, že zde sbíral materiál pro svoje poslední dílo Staroitalia Slavjanská.
Kollár se vrátil domů, našel tu něco nového ale i něco, co mohlo způsobit nový nepokoj. Připojil se aktivitě Slováků, kteří chtěli jít až před panovnický trůn do Vídně. Poslal tak do Prešporku svoje Myšlenky k rekursu Slavjanů uherských. Myšlenky Kollárovo o vyslanstvu všech slavjanských národů se nevydařila.
Maďarští páni uměli udělat z bílého černé a z černého bílé a vše zůstalo, jak bylo, jen s tím rozdílem, že proti zasílatelům stížností se začala naháněčka a pronásledování. Protože se vědělo, že Kollár v tom měl účast a byl na blízku, vyvíjelo se proti němu nejvíce hněvu. Často Kollára navštěvovali maďarští magnáti, dokazujíc k němu úctu se sliby, že se postarají o bídný stav lidu slovenského. Zůstalo opět jen u slov. Boj o slovenštinu se točil hlavně okolo Kollára, na něho odvolávali se i Češi.
Už je čas blížit se ke konci, nejsou zde však vzpomenuté všechny boje, spisy a činy. Připomeňme si ještě poslední roky tohoto vzdělaného muže. Kvůli oddychu od práce a nasbírání nových zkušeností pustil se Kollár se svou ženou a dcerkou Ludmilou na cestu do Švýcarska a Itálie. Cestoval přes Vídeň, Horní Rakousko, Solnohrad, Tyrolsko a k Bodenskému jezeru do města Kostnice poohlédnout se po tomto památném místě. V průběhu cesty přes Švýcarsko dostal list od arcikněžny Marie Dorothey, což byl projev blahosklonnosti ke Kollárovi.
Prošel přes Alpy do Itálie, do měst Turín, Janov. Měl přístup do chrámů, paláců, sbírek obrazů, knih apod. Zjistil, že i v Římě nakládá se Slavjany stejně jako jinde. Kromě pár rukopisů a jednoho nápisu, nenašel nic slavjanského. Vrací se tedy domů.
Uprostřed práce a utrpení, přiblížil se věčně památný rok 1848, plný radostných a bolestných vzpomínek. Maďaři chtěli úplnou svobodu jen pro sebe, kdo se opovážil říct něco o Slovácích, byl chycený a vězněný. Kollár byl v ohrožení, obyvatelé Pešti se snažili jak mohli, aby ho chránili. Každý den byl ve větším nebezpečí. Kollár zůstal v Pešti, kde ho chytili a uvěznili, potom byl císařským vojskem osvobozený.
Hned na to dostal od vídeňské vlády pozvání, aby jako důvěrník slovenského národa předložil, co by se dalo udělat pro Slováky. Ve Vídni vypracoval čtyři památné spisy, co by měla vláda udělat za Slováky, v politickém, církevním, školském ohledu, aby před přehmaty Maďarů chráněni byli. Započalo se to ale zůstalo to tak, že kromě vládních „Slovenských Novin“ a výměny některých předních Slováků do úřadů, se neudělalo pro Slováky nic.
Přímo pro Jána Kollára vykonané bylo to, že ho jmenovali za profesora slavjanských řečí a starožitností ve vídeňských školách. Zde měl pokojnější časy a více přátel se kterými pracoval slovem i perem za svůj národ. Síly jeho tělesné byli už zlomené a vypracoval svůj poslední spis Staroitalia Slavjanská, která vyšla po jeho smrti.
Zásluhy jeho o vědu byli uznané panovníkem samotným, který mu udělil rytířský řád Františka Josefa a mnoho učených společností jmenovalo ho za svého člena. Po krátké nemoci zemřel 24. ledna 1852, v nedožitých 60 letech, pochovaný ve Vídni.
Zdroj:
Životopis Jána Kollára (Miloslav Bohutiensky)
