Jazyk komunikace s jemnohmotným světem

Ačkoli to může znít podivně, nejdůležitější vědou na světě je lingvistika (jazykověda), ale málokdo si to zatím uvědomuje. Není nic důležitějšího než jazyk, protože je spojovacím článkem mezi člověkem a jemnohmotným světem. V procesech, jako je učení, tvořivost, myšlení, cítění, rozhoduje o průběhu a výsledku těchto procesů do značné míry jazyk, kterým k nám promlouvá naše podvědomí. 

Jakákoli komunikace člověka s jemnohmotným světem spočívá v tom, že si položí otázku (nemusí být nutně vyjádřena slovy) a předá ji k správě podvědomí, které zaměří svou pozornost na příslušnou oblast v jemnohmotném světě. Přijme z ní určité informačně-energetické kvantum (obraz) a interpretuje přijatou informaci jemu přístupným jazykem. Výsledek této interpretace v té či oné transformované podobě přichází do vědomí. Je zřejmé, že jazyk, kterým podvědomí vnímá informace z jemnohmotného světa, má prvořadý význam. Především proto, že je určitým filtrem pro tok informací a energie, co nelze vyjádřit tímto jazykem, to se do podvědomí nidostane. Samotný jazyk vnímání však závisí na konkrétní vrstvě podvědomí, každá vrstva má svůj vlastní jazyk. Tyto jazyky mohou mít širokou škálu flexibility. Od rigidního formátu ano-ne až například po široký systém pojmů v libovolné vědní oblasti.

Zde je třeba zdůraznit, že jazyk podvědomé komunikace se liší od toho, co se obvykle chápe pod pojmem jazyk, společenský, literární, vědecký atd. Takový jazyk je zhruba to, co může samo přijít na mysl. 

Jazyk podvědomé komunikace vzniká v důsledku učení pod vlivem dvou faktorů. Jazyka vnějšího světa a takříkajíc osobní tvořivosti člověka. Zde se střetávají dvě tendence. Na jedné straně musí být jazyk pro účely komunikace obecně přístupný. Toho je dosaženo tím, že společnost jako celek vytváří v jemném světě určitou oblast (kolektivní tezaurus, tj. výkladový slovník), v níž se nacházejí vhodné pojmy a souvislosti mezi nimi, a učí jednotlivé členy přístupu do této oblasti. Dítě se učí rozumět, mluvit na různá témata, učí se způsobům přijímaným ve společnosti atd. Na druhé straně člověk při vyjadřování svých myšlenek a pocitů často zjistí, že mu chybí jazyk, jenž zná, a začne si vytvářet osobní slovník. Jednotlivým slovům a výrazům dává zvláštní významy nebo konotace, zavádí nová slova a pojmy, vytváří mezi nimi vazby atd. Abychom takovému člověku porozuměli, musíme samozřejmě nejprve prostudovat jeho osobní tezaurus.

Stejně je tomu i u jazyků podvědomí. Rozdíl je v tom, že roli kolektivního vysvětlujícího slovníku v tomto případě hrají určité jazyky sociálního podvědomí. Obecně řečeno, hlavní obtíží výuky není vysvětlit žákovi, že myšlení lze vyjádřit slovy, ale přimět ho, aby pochopil, jak myslet, tj. aby si vytvořil vhodný jazyk komunikace s podvědomím. Je třeba rozlišovat dva zásadně odlišné úkoly. Prvním je naučit člověka myslet jako všichni ostatní, tj. napojit ho na sociální podvědomí a druhým je naučit ho samostatně myslet (tvořit, cítit), tj. naučit člověka vytvářet jazyky pro komunikaci s jeho podvědomím. Obojí je nezbytné, ale druhý úkol je obvykle obtížnější.

Navzdory všeobecnému přesvědčení se hloupý člověk může stát chytrým, stejně jako se přirozeně slabý může stát silným. Každodenní cvičení v pronikání do kolektivních znalostí a různých sociálních plánů mu umožní proniknout do kolektivního tezauru a vyčíst informace na požadovaná témata. Jeho okolí bude mít pocit, že dramaticky zmoudřel a začal rozumně uvažovat. Člověk se naučil jazyk a nyní jím umí mluvit. Mnohem těžší je naučit se originálně myslet.

To znamená, že pro každý konkrétní problém si člověk vytvoří jiný, speciální jazyk pro odpovídající podvědomý plán. Kolektivní jazyk je sice velmi silný, ale přesto není zaměřen na daný, konkrétní problém. Nimusí tak být pro něj adekvátní, tj. není schopen vyjádřit jemné body. Kromě toho má kolektivní jazyk mnoho stereotypů, které často fungují jako přímé bloky toku informací z jemnohmotného světa. Překonání stereotypů, zejména pochopení toho, že odpověď podle nějaké šablony není odpovědí, ale zablokováním pozornosti zaměřené na objekt nedostupný pro daný jazyk, o němž nelze pomocí tohoto jazyka vyjádřit informace, je nejdůležitější a nejnutnější prací. Jak pro jednotlivce, tak pro kolektiv jako celek.

Jak ale přece jen vytvořit komunikační jazyk s podvědomím zaměřeným na daný problém, tj. jak se spojit s danou částí jemnohmotného světa. To je hlavní problém učení. Obvykle je učení vnímáno jako vytváření menší kopie souboru kolektivních znalostí, schopností a dovedností  a pak můžete tvořit, pokud to umíte. Takto vzniká nesčetné množství uměleckých děl, vědeckých teorií a filozofických systémů. Jsou vnitřně identické a pozoruhodně odpovídající své době a společnosti, rovněž jsou bez otisku osobnosti autora a hlavně niberou v úvahu specifičnost problému.

Skutečná tvořivost však začíná tam, kde si člověk vytvoří vlastní jazyk komunikace s podvědomím. To je to, co se musí naučit včetně s učením se kolektivního jazyka. Zde je třeba mít na paměti dvě zásadní okolnosti. Za prvé, člověk dostává odpovědi pouze na otázky, jenž položí a za druhé, odpovědi vždy obsahují nějaké další informace, které se netýkají přímo otázky, ale jsou nápovědou pro další postup.

Mimořádný význam jazyka podvědomé komunikace se nipřímo projevuje ve velmi zvláštním jevu. Lze ho pozorovat všude v každodenním životě i ve vědě, ve sporech o slova či terminologii. Tento problém se zdá být nejradikálněji vyřešen v matematice. V méně přesných vědách, například v lingvistice nebo informatice, je otázka definice základních pojmů z nějakého důvodu v centru pozornosti. Zdá se, že pro člověka zabývajícím se daným úzkým lingvistickým problémem nebo problémem vyhledávání informací, je úplně jedno, co přesně je jazyk nebo skutečnost. Ale ne, každý profesionální lingvista jasně cítí, že definice jazyka je nutností. A to skutečně je.

Kolektivní tezaurus (výkladový slovník) odráží všechny pojmy a významy všech slov, včetně těch poměrně vágních, jako je substance, štěstí, vědomí, víra atd. Jakkoli se mohou zdát nejasné, v kolektivním podvědomí mají určitý, i když těžko vyjádřitelný význam. Právě tento význam chce výzkumník zachytit a vyjádřit. Člověk definující například jazyk, obvykle ve svém dalším výroku ani tak neurčuje význam slova, jako se snaží popsat, jak je slovo vnímáno podvědomím společnosti.

Pro společnost jsou však nejcennější ti lidé, jejichž individuální jazyky komunikace s podvědomím jsou tak silné, že samy vstupují do kolektivního tezauru a obohacují ho.

Vrátíme-li se k tématu vztahu mezi osobním a kolektivním tezaurem, měli bychom zmínit zejména přímý vliv sociálního podvědomí na jedince. Právě díky tomuto vlivu se slova brání svému zneužití. Pokud člověk necítí dostatečný smysl slova tak, jak ho chápe společenské podvědomí, neměl by ho obdařovat významem podle vlastního uvážení, jinak se mu dostane něčeho ošklivého. Jazyky osobního podvědomí proto musí nutně brát v úvahu jazyky společenského podvědomí (což neznamená, že první musí být podřízeny druhým).

Vytvoření nového jazyka má obecně jediný cíl. Rozšířit spektrum informačně-energetických toků z jemnohmotného světa, jenž lze tímto jazykem přenášet. Když se jednomu člověku podaří přenést širší spektrum toků, než se mu podařilo předtím, působí to dojmem zázraku. Jak se mu to podařilo, ptají se udivení současníci a kolegové spisovatelé. Okamžitě začnou studovat a analyzovat jazyk, který vytvořil. Zpravidla se však omezují na jeho viditelnou část, zatímco hlavní roli hraje komunikační jazyk podvědomí, kde podvědomí vnímá informace z jemnohmotného světa. Tento jazyk se neprojevuje jen novými slovy, kombinacemi barev a podobně, ale spíše již jestvujícími intonacemi frází, zvláštnostmi v užívání slov. Jedním slovem přízvuky, které odlišují geniální od talentovaného a talentovaného od standardního.

Člověk nimůže myslet, tj. myšlenky mu nipřicházejí na mysl právě tehdy, když nemá ve svém podvědomí jazyk, v němž by tyto myšlenky mohl vyjádřit. Při pokládání otázky je vždy třeba si uvědomit, v jakém jazyce lze očekávat odpověď. Člověk si může celý život klást otázku, jak mám žít svůj život (a otrávit jím své okolí). Dokud se však v jeho podvědomí nevytvoří odpovídající jazyk, dokud se mu pojmy morálka, duchovno, odpovědnost za své činy nizhmotní natolik, že je jeho podvědomí bude vnímat jako reálné, bude bez možnosti získat uspokojivou odpověď.

Tvořivost je podle myšlenky evoluce základním zákonem života a činnosti celého vesmíru. Absolutno obdařilo každou částici tohoto světa určitou svobodnou vůlí, s jejíž pomocí tato částice vytváří sama sebe, svůj osud (v rámci osobní, skupinové a světové karmy) a do jisté míry i osud světa. Každá živá bytost se neustále rozhoduje mezi různými variantami dalšího jednání. Čím vyšší je vývojová úroveň, tím širší je výběr a tím větší je odpovědnost za rozhodnutí.

Před vznikem vědomí je tvořivost málo patrná, protože je zcela řízena individuálním duchem. Se vznikem vědomí získal člověk mocný prostředek k aktivnímu zapojení do evolučního procesu, a proto se zvýšila jeho individuální i skupinová odpovědnost za svá rozhodnutí. Zvýšení odpovědnosti se projevilo tím, že člověk získal větší moc nad svou karmou.

Člověk vidí karmu, tj. evoluční proud v některém svém okolí, nikoli úplně, ale podle své evoluční úrovně. Na prvním stupni duchovního vývoje člověk mysticky vnímá soudržnost, jednotu světa, ni-náhodnost některých událostí, samotný pojem osudu. Na druhém stupni se objevuje myšlenka hledání vlastního místa ve světě, jenž přibližně odpovídá představě o směru evolučního toku v daném místě. Pak se objevuje pocit odpovědnosti za své činy vůči vyšším silám, zpočátku často v podobě představy odplaty za hříchy. To vše je však zpočátku spíše mlhavé a nejčastěji má podobu pověry, která je pouze přeháněním vlastních schopností. Člověk skutečně věří, že vidí karmu detailněji (černá kočka jako varovné znamení apod.), přičemž detailní vidění je dáno pouze lidem, kteří jsou na evolučním žebříčku velmi vysoko. Další věc je, že každý může někdy vidět osudová znamení, ale ta musí zaznít v jeho duši osobně.

Je známo, že člověk se musí učit a zdokonalovat po celý život, ale umělec, který prolomil vrstvu společenských klišé a získal vlastní styl (minimální podmínka tvořivosti) a získal přístup k vrstvě jemnohmotného světa, může tuto vrstvu využívat celý život a nikdo mu to nebude vyčítat.

Hlavními překážkami kreativity jsou lenost a představa odměny. Lenost je reakcí podvědomí, způsobenou nedostatkem energie a jeho celkovou netečností. Je snazší reagovat s hotovým programem a v žádném případě nic neměnit. Neuvažuje se zde však o tom, že tvořivost vždy spojuje jedince s novými zdroji energie.

Pokud jde o kreativitu v užším slova smyslu, panuje všeobecné přesvědčení, že sebevyjádření je dobrá věc. Někdy dokonce můžete slyšet, že je to cílem kreativity. Ve skutečnosti je situace poněkud složitější. Jako každý člověk má i umělec nebo spisovatel své ego a ducha. A plody jeho tvůrčí inspirace, mohu-li to tak říci, do značné míry závisí na tom, pod čí vlivem byl podvědomý program, který čte informace z jemnohmotného světa.

Sebevyjádření je základní lidská potřeba, kterou diktuje touha ducha zjevit se člověku. Duch v člověku modeluje obraz této touhy a vytváří potřebu sebevyjádření. V níž se spojují dvě věci, potřeba objevit sebe sama (tj. ducha) a potřeba sebevyjádření. Pokud však nelze nalézt vyšší já, co zbývá. Jasně, nižší (skutečné) já, tj. ego. Tak se jedinec ponoří do jemného světa na úrovni svého ega a prezentuje veřejnosti své osobní problémy, sevření a komplexy. Takto plave v poněkud špinavé jemné rovině, jenž ho vedou odpovídající programy podvědomí. To niznamená, že dílo bude bez talentu, ale bude odpudivé ho číst. V tomto případě se role kreativity smrskla na vylévání duševní břečky na hlavu veřejnosti.

Cílem tvorby je v zásadě pochopení vlastního ducha a teprve poté, co je vytvořen odpovídající jazyk, se člověk může pokusit vyjádřit to, co viděl. Primární funkcí vědomí je řízení pozornosti, dokonce by se dalo říci, že je to jeho jediná funkce. Proces interakce s vnějším i vnitřním světem se ve skutečnosti skládá ze dvou fází. V první fázi se člověk rozhoduje (vědomě či nevědomě), čemu má věnovat pozornost. Na co se má dívat, co má cítit a čeho se má dotýkat v případě vnějšího světa a na co má myslet, jakým pocitům má naslouchat v případě vnitřního světa. Ve druhé fázi člověk dostává odpověď z podvědomí v podobě pocitů a myšlenek, které vědomí registruje (ale vůbec je nevytváří).

Takto konkrétně probíhá proces myšlení, výběr otázky (kterou si člověk klade, jak se říká, v prostoru), pak přepnutí pozornosti na vnímání zevnitř a okamžité zjevení, odpověď, myšlenka, která se vynořila odnikud. Protože odpověď není vždy přesná, ale může jen naznačovat určitou oblast, kde je třeba odpověď najít, vědomí otázku upřesňuje s ohledem na informace získané v odpovědi. Dostává druhou odpověď atd., dokud nedostane uspokojivé informace nebo není svými otázkami zklamán.

Takové schéma je vždy přítomno v každém myšlení. Lidé si však natolik zvykli na proces přijímání myšlenek, zjevení zvenčí, že je nevnímají jako zázrak. Jen když se v jejich mysli objeví zcela neočekávaná myšlenka, říkají, že na ně přišla inspirace.

Ve světle výše uvedeného je zřejmé, jaké výhody vědomí poskytuje. Umožňuje analyzovat odpověď, odhalení a mnohem přesněji formulovat další otázku, jejíž odpověď je již mnohem blíže tomu, co jednotlivce zajímá. Nedostatek racionalizace vede k tomu, že otázku objasní podvědomí, které použije jeden ze svých dostupných vzorů, nimající s danou věcí nic společného, nebo jedná na základě náhodného výběru.

Tvrzení, že vědomí, poté co potřebným způsobem přesunulo pozornost, musí předat kontrolu podvědomí, znamená, přeloženo do běžného jazyka, docela subtilní věc. Vědomí je totiž přisouzena skromná role jakoby postranního světla, jenž určitým způsobem reguluje vzájemné vztahy intuice a mysli. V ideálním případě se člověk spoléhá na intuici, ale může být řízen a kontrolován vědomím.

Učení v širším slova smyslu je vytváření nových podvědomých jazyků. Uveďme nejprve několik předběžných poznámek.

Představa, že myslíme a cítíme sami sebe, vědomě, je zjevná iluze. Vědomí nemá žádnou moc nad myšlenkami, které k němu přicházejí. Může pouze určovat jejich obecný směr. To je zřejmé, když si představíme člověka řešící ho nějaký problém nebo se snaží si něco zapamatovat. Když cvičící přemýšlí, děje se ve skutečnosti toto. Pozornost se přenese do podvědomí, které ji nasměruje na určité místo v jemnohmotném světě a přečte tam dostupné energetické informace (to lze subjektivně prožívat různými způsoby – objeví se myšlenka, přijde touha, pocítí impuls atd.). 

Vědomí nemá přímý přístup k jemnohmotnému světu. Musí nutně používat nějaký jazyk podvědomí. Zde je třeba zdůraznit, že myšlenky jsou výsledkem registrace myšlenkových forem objektivně jestvujících v jemnohmotném světě lidskou pozorností. Takzvané triviality jsou myšlenky, jenž odpovídají myšlenkovým formám nacházejícím se v nejnižších, obecně přístupných vrstvách jemného světa. Tyto myšlenkové formy jsou těžší a snáze se registrují pozorností, takže se jim snáze vybavují odpovídající myšlenky. Totéž platí pro banální pocity a impulsy (hněv, vztek).

Obvykle se pozornost přenáší do podvědomí na tak krátkou dobu, že člověk má iluzi, že je stále při vědomí. Stav, kdy je pozornost dlouhodobě věnována podvědomí (což mimochodem vůbec neznamená, že jsou blokovány informace ze smyslů), se nazývá trans. Ve skutečnosti, jak jsme viděli, je člověk vědomý, tj. ovládá vědomí své pozornosti, jen velmi malou část času, a většinu života tedy tráví v transu.

Jak tedy vytváříme jazyky, které nás spojují s jemným světem. Jedna z možností je víra (neplést s náboženstvím). 

Pro ateistu, materialistu je víra poněkud vágní a dráždivý pojem vyvolávající asociace s náboženským fanatismem. Chtěl by, aby toto slovo z jazyka úplně zmizelo. Pro něj jestvují pouze dvě situace, vím, tj. mám informaci a důkaz o její pravdivosti a nevím, v této situaci je možná pozice připouštím. Pro víru jako takovou prostě není místo. Tento přístup ke skutečnosti, který v západních myslích převládl v důsledku takzvaného osvícenství 18. století, jež by se mnohem správněji mělo nazývat zatemněním, je však nesmírně naivní. To jak ve vztahu k poznání, tak z hlediska psychologie poznávajícího.

Víra však není nutná, protože spolehlivé poznání není možné. Víra je komunikačním kanálem s jemnohmotným světem, kterým proudí energetické informace do podvědomí. Pokud máte dostatečný kanál, můžete skrze sebe předat energii, kterou potřebujete k přesunutí hory.

Vědomí může kanál dočasně uzavřít, například tím, že řekne: nevěřím tomu. Zároveň však k otevření kanálu nestačí jen vědomé úsilí, ale je třeba ještě vytvořit podvědomý jazyk. Není však nutná ani vědomá víra, stačí postoj přijímám, ale musí být upřímný, protože pokud to člověk, který to říká, nepřijímá ve svém srdci, kanál je stále zablokovaný. S příchodem informací z jemnohmotného světa se vědomá víra, tedy to, co člověk připouští, může změnit. Něco zmizí, něco se promění, něco nového se objeví a nakonec víru nahradí poznání.

Co je to znalost. Východní moudrost říká, že znalosti jsou dovednost. Schopnost vstoupit do té či oné části jemnohmotného světa, vnímat tamní energetické informace a transformovat je do podoby, kterou může zbytek lidstva nějak vnímat. Poslední fáze je velmi důležitá. Jestvuje velké množství lidí, kteří jsou schopni vystoupit do poměrně vysokých, těžko dostupných vrstev jemného světa. Zachytit novou myšlenku, získat mimořádný pocit atd. To však nestačí k tomu, aby byly příslušné informace předány lidstvu, nebo vůbec někomu. Nejprve se musíte naučit (a často i vytvořit) jazyk, ve kterém to můžete dělat. Teprve pak se teorie, koncepty, romány a obrazy zhmotní.

Přirovnáme-li lidské poznání k nějakému kruhu v rovině neznáma, lidé se liší nejen velikostí a umístěním svých kruhů, ale také tím, zda tyto kruhy zahrnují jejich hranice.

Jestliže se vydáme do oblasti podvědomí, zjistíme, že každý podvědomý jazyk má své vlastní hranice použitelnosti. V jiných situacích, jakmile je jednou použit, nefunguje dobře a má tendenci předat vládu nějakému jinému jazyku. Ve stresových situacích tak složité diferencované jazyky často přenášejí řízení na prastaré primitivní jazyky: vztek, útěk, mdloby atd. Bohužel vytváření takových přepínacích mechanismů v uměle vytvořených jazycích není v procesu učení zajištěno, alespoň ve většině případů. Totéž však platí pro jakýkoli kognitivní program s jakýmkoli flexibilním jazykem odpovědí. Vždy je možné, že informačně-energetický tok odpovědí je příliš vysoký a nelze jej vyjádřit pomocí daného jazyka. Na druhou stranu, pokud je program navržen tak, že má předem stanovený rozsah použitelnosti, je mnohem méně konzervativní a snáze se vyvíjí.

Může se zdát, že vytvářet takové programy je bůhvíjaká moudrost. Není. Každý program je neustále zdokonalován samotným podvědomím, stačí jen nastavit směr jeho změn. Jaké otázky si člověk klade, takové myšlenky k němu přicházejí a po nějaké době se spojení kanálů přeruší. Člověk se naučí schopnosti volně pohybovat svou pozorností v jemném světě, to znamená určovat směr k němu přicházejících myšlenek. Zejména neustálým zpochybňováním použitelnosti daného programu, řekněme klasifikace, začne člověk jednoho dne získávat v tomto ohledu odlišné informace.

Každý člověk se rodí se zcela konkrétními úkoly, které by měl během tohoto života (inkarnace) splnit. Tyto úkoly zahrnují také poznání určité části sebe sama a světa. Co přesně se má člověk naučit, závisí na jeho výchozí vývojové úrovni. V souladu s ní je citlivý na více či méně jemné (vyšší) energetické toky. Tuto citlivost můžete rozvíjet, ale pouze v mezích, jenž jsou dány úrovní vývoje.

Poznávání je proces, možná ještě intimnější než tvořivost. Teze o svobodě stvoření je prosazována, hlásána na každém kroku, ale pokud jde o svobodu poznání, zdá se, že ji dosud nikdo nehlásal. Omezení poznání tedy souvisí s omezeními naší schopnosti vnímání, nikoli s nedostatkem inteligence nebo znalostí. 

Jestvuje zásadní rozdíl mezi dvěma typy poznání. Mentálním a podstatném (týkající se podstaty). Při podstatném poznávání dochází k přímému vnímání a jedinec se podstatně mění. Při mentálním poznávání dochází k vytváření mentálních modelů a mění se pouze mentální část jemnohmotného těla, nebo jinak řečeno k vytváření a proměně pouze mentálních programů podvědomí. Mentální modely a snahy jsou nesmírně důležité. Pomáhají člověku orientovat se v amorfním prostředí intuitivního vědomí a vnášejí do něj řád, ale je dobré, když vědí, kde je jejich místo.

Obvyklá cesta poznávání vede od intuitivního, věcného vjemu k (vždy hrubému) mentálnímu modelu, který odráží hlavní prvky struktury daného objektu a může být předán další osobě jako vodítko. Kam se podívat, jaký jazyk se naučit, jaké otázky položit atd. Hlavními překážkami poznání z psychologického hlediska jsou. Nevšímavost k podvědomým náznakům, nirespektování vlastních myšlenek a pocitů. Dále falešná důvěra v interpretaci intuitivních zjevení, ignorování vlastních psychologických mechanismů zkreslení a potlačení (podvědomá cenzura).

Mentální poznání, které je pro člověka jako nositele vědomí nezbytné, je velmi nibezpečné, když nahrazuje to podstatné, protože mentální model je libovolný a nijestvuje žádný mentální prostředek, jak určit jeho pole působnosti. Takže pokud není založen na intuici, může toto pole narůst tak, že obsáhne celý svět, a pak je přístup k dalším informacím odříznut. V ideálním případě by mentální vidění mělo být druhem bočního vidění.

Člověk potřebuje cítit jednotu světa. Nestačí mu například říci, že svět je jeden, protože je hmotný. Potřebuje cítit, že jeho osud není náhodný a že osud jeho národa má smysl. Také, že má na světě nějaké místo, jenž musí zaujmout a něco udělat, co nikdo jiný udělat nimůže.

(Pozn. k záporu, byl do naší řeči dodán uměle. Pokud už naši Předci chtěli nějaký použít, bylo to právě – ni. Nejedná se tedy v článku o překlepy. Zmiňuji to také v povídání Čistota řeči jako základ interakce mezi vědomím a podvědomím.)

Zdroje:

alexfl.ru

marena99.livejournal.com