Judaizace a zánik Chazarska
Pro lepší pochopení tohoto tématu si uvedeme ještě následující podrobnosti. V roce 650 tzv. n.l. se Ruskolaň vnitřně konsolidovala. V souvislosti s tím, že převážnou část jejího obyvatelstva tvořili Chazaři, změnil se i název krajiny, která se od té doby začala nazývat Chazarsko. Rozprostíralo se od Volhy na východě po Dněstr.
O pár roků později. Rozsáhlá a úspěšná byla výprava, jenž podnikl arabský vojvůdce Mervan a nejenže dokázal porazit chazarské vojsko na Kavkaze v roce 737, dostal se až k Donu. Během tohoto tažení Arabové zajali asi 20 tisíc Rusů „Sakalibů“, převážně děti a ženy. To svědčí o tom, že většinu obyvatelstva Chazarska v tom čase tvořili Rusové a nikoli Turkotataři. Právě vojáci z Chazarska a Rassenie zastavili mohutný útok Arabů na severu a nepřipustili nový semitský vpád.
Agrese Arabů sjednotila Rassenii, Chazarsko, Bulharsko a Romeu. Spojeným úsilím uštědřili Arabům porážku. Družiny Chazarska se dokonce zúčastnili na vzdálených výpravách proti Arabům. V roce 746 spojenecké chazarsko-romejské vojsko uskutečnilo námořní tažení na ostrov Cyprus a vybojovalo ho od Arabů. Vojáci Chazarska připlavali po moři z Krymu, v romejských kronikách jsou vzpomínáni jako Rusové. Koncem 7. století tzv. n.l. rusko-árijské (slovansko-árijské) národy znovuobnovili region svého výskytu od Dalekého východu po Labe na západě, včetně Balkánu.
Teď už se vrhneme přímo na věc. K změně podstaty nejvyšší státní moci došlo v souvislosti s vytvořením mocné judské občiny v Chazarsku – etnicky cizí pro rusko-árijskou společnost. Geneze vzniku judské občiny v Chazarsku je následovná. Židi, jenž se vrátili z Babylonu do Palestiny, nenašli společnou řeč se zdejším obyvatelstvem židovského náboženství (Samaritány), ani s potomky starodávných Hanaanianů (Féničanů), kteří žili v Galilei, ani s Araby (Ydumejci), kteří se přistěhovali z Napaty a usadili se na území Filištínů v okolí Gazy.
Všechny tyto národy měli semitský, nikoli árijský původ. Proto všichni ti, kteří považují Galilejce J. Krista za člověka árijského původu se hluboko mýlí. Během povstání Makovejů v roce 166 před tzv. n.l. pociťovali židi velký nedostatek lidí. Tehdy, opírajíc se o příslušnost Galilejčanů a Ydumejců k „šedému“ (semitskému) druhu, vymysleli tezi o tom, že tyto národy byli v daleké minulosti též židi ale na rozdíl od Samaritánů, ztratili svojí víru během vlády Selevkidů. Podobný přístup jim umožnil obrátit oba národy na judaismus a dosáhnout, aby se zapojili do války proti Makedoncům.
Zástupci podrobených národů se považovali za židy druhé třídy. Přirozeně, podrobení dosáhnuté podvodem a nerovnoprávnost vyvolali opačnou reakci ze strany podmaněných národů, která často přinášela krveprolévání. Ydumejci se chopili moci v Palestině a vyhnali Hasmonejce. Ydumea a Galilea se stali oblastmi nezávislými od Judei.
V Judei se situace vyvíjela odlišně. Vláda Herodese Velkého se udržovala v Judei díky podpoře Římanů. Obával se dokonce vlastních dětí, protože je porodila matka židovka. Právě tyto nesmiřitelní židi byli iniciátory nového náboženského systému, který měl vyprovokovat židy na boj proti Římu. Tak vzniklo křesťanství. Z toho je zřejmé, že křesťanství je učení opozitním judaismu jenom co se týká formy ale nikoli podstaty. Avšak kázání J. Krista nedosáhla cíl. Hlavní masa národa ho nepodpořila, včetně části židovských duchovních. V důsledku toho J. Krista ukřižovali.
Po tomto nesmiřitelní židi zorganizovali oddíly Sikarijů (nosičů dýk) a rozpoutali proti Římanům válku. Skončilo to tak, že Římani dvakrát brutálně zúčtovali se židi – v roce 70 a 132 tzv. n.l. Po těchto pohromách se Palestina téměř vylidnila a osídlili ji Arabové. Některým se však podařilo utéct. Po určitém čase se zjistilo, že ve velkých městech Římské říše, v oázách Arábie, Egypta, na Krétě, v přikaspických regionech Ruskolaně se židovské obyvatelstvo rozrostlo. Zvlášť hodně jich žilo v řeckých koloniích.
Přerod Partského knížectví na Irán s vládou šáha se přitom uskutečnil pod bezprostředním vlivem židů. V Iránu ale o několik století vznikla mnohem ostřejší situace než v Palestině. V roce 491 tzv. n.l. přišla neúroda, sucho, útok kobylek. Šáh Kavad nechal otevřít státní sýpky s obilím ale nepomohlo to situaci. Jeden z velmožů šáha Mazdak informovaný židy, předložil svůj plán. Byl toho názoru, že je třeba zavést rovnost a vyrovnání statků (zkonfiskovat majetek bohatým a rozdělit mezi chudé).
Šáh souhlasil. Ale protože nikdo nechtěl svojí jmění dát, vypukl teror vůči nespokojeným. Občanská válka trvala víc jak 35 roků. Až v roce 529 car Hosroi porazil Mazdakity. Mazdaka oběsili a spojence, které zajali, zakopali do země zaživa.
Je třeba vzít do úvahy, že v prostředí židů vždy jestvovali silné vyrovnávací tendence. Díky tomu se symbolicky rozdělili na dvě části: na talmudisty, kteří hlásali tradiční systém vztahů a kabalisty, jenž preferovali vyvážené vztahy ve společnosti. Právě židi kabalisti poradili Kazdakovi nutnost zavedení takových vztahů, sledujíc v první řadě vlastní cíle a snahu zmocnit se majetku bohatých Íránců.
Romea též pomohla přestěhování židů do Chazarska. Po vítězství nad Araby v roce 723 tzv. n.l., kterých židi často podporovali, imperátor Byzancie Lev III. Sýrský vydal nařízení o násilném křestu židů, kteří žili na území říše. To razantně stimulovalo emigraci židů – talmudistů do Chazarska. Pronásledování v letech 786 – 809 ji ještě znásobilo.
Židi mysleli hlavně na sebe a svoje blaho, nikoli na válku s Araby. Využili pohostinnost Rusů (Chazarů) a rychle si osvojili „přikarpatské Holandsko“. V období roků 718 – 800 tzv. n.l. se neustále upevňovala judská občina v Chazarsku. Právě o obchod Rusové zvláštní zájem nejevili. Zaobírali se rybolovem, zemědělstvím, řemesly, dobytkářstvím.
Díky obchodu s hedvábím z Číny a kožešinami z Biarmie judští obchodní lichváři (rachdoniti) zanedlouho nashromáždili velké bohatství. Protože války s Araby si vyžadovali značné finanční prostředky, židi – rachdoniti začali častěji půjčovat peníze hlavnímu stanu velkého knížete Chazarska. Dislokace hlavního stanu velkého knížete v Atile ulehčila židům – rachdonitům úlohu izolace hlavního stanu od větší části vojska. Kromě financí do této operace zapojili i ženy a osobní vztahy.
Osobní vztahy napomohli formování instituce „tovarišů Velkého knížete“, kteří postupně vyměnili kruh hlav rodů a volchvů. Tento kruh zůstal se starším vojskem v Gele. Vznik instituce „tovarišů Velkého knížete“ ulehčilo židům – rachdonitům navázání příbuzenských vztahů s hlavním stanem knížete. Postupně začali hrát hlavní úlohu v radě instituce tovarišů. Takže využívajíc finanční páky, ženy a radu instituce, židi – rachdoniti proměnili nejvyšší moc Chazarska za zařadili ji do judské občiny.
Od té doby mohli rozvíjet nový ziskový průmysl, obchod s otroky. Na území Chazarska bylo možné získat otroky jen v prostřední mnohopočetných národů Rusů. V uskutečnění jejich (židů – rachdonitů) plánu bránilo starší vojsko. Došlo ke konfliktu, který se řešil zbraněmi. Starší vojsko se odčlenilo od nejvyšší moci přibližně roku 780 tzv. n.l., kvůli tomu, že hlavní stan Velkého knížete se dostal do úplně závislosti na židech – rachdonitech.
Pod vedením hlavního stanu Velkého knížete zůstali jen Chazaři, kontrolovaní židy. Všichni ostatní se od něj odčlenili. Tak došlo k oddělení západní a severní části od Chazarska. Netřeba se divit tomu, že židi – rachdoniti se chopili moci v Chazarsku.
Starší vojsko s hlavním stanem v Gele se opět nazvalo Rusy, protože Chazary si podrobili židi. Po odloučení staršího vojska Rusů, měli židi – rachdoniti ruce rozvázané. Příliš ale nespoléhali na svoje síly a proto podplatili Uhry – Maďary, kteří ustupovali před útoky polního vojska Rassenie a poštvali je proti Rusům.
Rusové nutně potřebovali najít spojence v zájmu rozšíření svého vlivu na území krajiny. Okolo roku 790 tzv. n.l. vojsko Rusů pod velením knížete Bravlina dobylo Krym včetně Chersonézu. Vyšlo ale najevo, že nezaútočilo na židy ale na Řeky.
Odtržení od Chazarska donutilo starší vojsko obnovit staré hlavní město Gela, které nazvali Nové město. Situace staršího vojska se zhoršovala, avšak zmírňoval ji fakt, že Maďaři byli nespokojený s lakomstvím židů – rachdonitů. Ti málo platili otrokům a navíc se obávali samostatně čelit staršímu vojsku.
Kromě toho bylo zřejmé, že chazarské vojsko na čele s Velkým knížetem nemělo žádnou chuť bojovat se starším vojskem. To vše urychlilo rozuzlení. V letech 800 – 803 vlivný žid Abdiáš s pomocí podplacených „tovarišů Velkého knížete“ zorganizoval převrat. Zlikvidoval instituci Velkého knížete. Rabínský judaismus se stal státním náboženstvím Chazarska. Abdiáš si přisvojil titul bek a postavil se na čelo výkonné moci. Začal se rovněž intenzivně připravovat na válku se starším vojskem.
Zformoval nájemné vojsko z Arabů a uzavřel dohodu s Pečenehy, které též vytlačovalo polní vojsko Rassenie. Poté rozpoutal válku s Rusy a Maďary, aby je zlikvidoval. Konflikt Chazarska a jeho spojenců Pečenehů trval se starším vojskem a Maďary trval do roku 812 tzv. n.l. Po intrikách Romejské říše, starší vojsko oslabilo. Poměr sil se tak změnil ve prospěch judského Chazarska a Pečenehů.
Do roku 820 tzv. n.l. starší vojsko a Maďaři opustili donské území, nedokázali již čelit tlaku. Donské stepi dobyli Pečenehové a Chazarsko, Gelu (Nové město) zachvátili arabští žoldnéři a zničili ho do základů. Na Donu, ale už na jiném místě židi s pomocí mistrů z Romey vybudovali základnu – pevnost Sarkel.
Pod útoky judského Chazarska, Pečenehů, za aktivní pomoci Romejské říše, jako i po zradě potomků Antů, Ruskolaň byla definitivně zničená. Změna moci v Chazarsku zapříčinila nový rozkol etnického pole Rusů a Árijců. Právě tyto události pomohli židům – rachdonitům vyslat mnohé uherské národy na západ proti staršímu vojsku a později i proti Kyjevské Rusi. Všichni v rukách židů – rachdonitů, včetně Arabů, byli zbraněmi v organizaci obchodu s otroky – Rusy.
Uhři a Bulhaři, kteří se podrobili judskému Chazarsku, opět narušili jednotné etnické pole Rusů a Árijců a odčlenili západní Rusy od východních na víc jak 250 roků. V průběhu tohoto období se západní Rusové dostali pod vliv křesťanství, které udělalo vše pro to, aby přestali považovat své východní bratry za příbuzné. Krátké obnovení tohoto vztahu za čas vlády knížete Svatoslava už nedokázalo oživit někdejší jednotu.
Zdroj:
Bystvor kniha 2 (Svetozár)
