Kde je pravlast Slovanů
Pod Slovany v kontextu jejich původu budeme chápat ty současné a jejich předky, u kterých v chromozomu Y došlo k stejným mutacím jako u současných Slovanů. To znamená, že ti dávní lidé byli přímý předkové dnešních Slovanů. Tu hned zaniká otázka, od čeho se máme odrazit, kde je ta hranice, která zdánlivě dělí současné Slovany od jejich předků. Kdo může hranici stanovit a říct, že od určité doby začínají Slovani a do té doby to byli jejich přímý předkové. A ti lidé před nimi nebyli jejich předkové? Kdo to tedy byl.
Tím vstupujeme do konfliktní zóny zástupců různých vědních disciplín. Každá má svojí vlastní metodologii, kritéria, školy, lídry svých škol. Lingvisti tvrdí, že Slované se objevili tehdy, když se objevila skupina slovanských jazyků. Toto je lingvistické kritérium. Však samotní lingvisti se rozcházejí v otázce, kdy se slovanské jazyky objevili. Jelikož jazyky nevznikají náhle a formují se v průběhu stovek a tisíc roků, tak je jasné, že shoda v této otázce nemůže jestvovat.
Jiní za kritérium počátku slovanstva považují začátek používání slova Slované (a jeho variací) v antické (římské a byzantské) literatuře. Někteří přidávají i názvy Skýti a Venedi. Toto posouvá časové hranice původu Slovanů až k začátku tzv. našeho letopočtu, respektive ještě 500 roků hlouběji do minulosti (do poloviny 1. tisíciletí před tzv. n.l.). O raném období vzniku Slovanů se hovoří i v Pověsti dávných lier (jedno ze základních děl středověké ruské a slovanské literatury). Žádné datování tam ale nenajdete. I samotné usídlení slovanstva na Dunaji, tj. přirovnávání minulosti Slovanů k minulosti jižních Slovanů, genealogie DNA nepotvrdila.
Za třetí kritérium příslušnosti k Slovanům se pouvažuje „jejich sebeuvědomění“, ačkoli žádné objektivní údaje v této souvislosti nejestvují. Čtvrtí tvrdí, že začátkem slovanstva je jejich kremace. Pátí považují Slovany za lidi podle archeologických kultur počínajíc např. lužickou kulturou, která jestvovala před 3200 roky, tedy od konce 2. tisíciletí před tzv. n.l.
V každém případě patří jazyk Slovanů k indoevropskému jazyku nebo koresponduje s Indoevropany. Slovo Indoevropani je jednoduše výsměch nad zdravým rozumem. Ve skutečnosti jestvuje indoevropská jazyková skupina. Před dvěma staletími se zjistila určitá shoda mezi sanskritem a mnohými evropskými jazyky. Tuto jazykovou skupinu nazvali indoevropskou a její součástí jsou téměř všechny evropské jazyky kromě baskického, ugrofinského a turkických (jedna z větví altajských jazyků, které považovali někdy za samostatnou jazykovou rodinu) jazyků. Tehdy ještě nepoznali příčiny, proč se Indie a Evropa najednou ocitli v jedné jazykové skupině a ani teď to neví. Jde o ty, jenž nejsou obeznámeni s genealogií DNA.
Nesmysly se začali šířit tehdy, když samotné nositele indoevropských jazyků začali nazývat Indoevropany. To znamená, že Lotyš a Litevec jsou prý Indoevropani ale Estonec už nikoli. Ani Maďar prý není Indoevropan. Rus žijící ve Finsku a hovořící finsky není Indoevropan. Jakmile pohovoří rusky, stane se jím. Jiný slovy, jazykovou, lingvistickou kategorii přenesli na etnickou, ba dokonce na genealogickou. Zjevně si mysleli, že lepší volba nejestvuje. Tehdy možná nikoli, teď ano. Jsou to prostě lingvistické termíny.
Když mluvíme o Slovanech nemáme na mysli etno-kulturní společenství ale naše předky žijící před tisíciletím. Měli nějaké jméno? Ať to jsou Slovani, Praslovani, Árijové. O jakých Slovanech vlastně mluvíme. Tradičně Slovany rozdělujeme na tři skupiny – východní, západní a jižní. Východní Slovani jsou Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, Poláci. Češi s Slováci patří k západním Slovanům. Jižní jsou Srbové, Chorvati, Bosňané, Makedonci, Bulhaři, Slovinci. To však není vyčerpávající seznam, mohli bychom vzpomenout ještě Lužické Slovany a jiné. Toto rozdělení se v mnohém zakládá na lingvistických kritériích podle který slovanská skupina indoevropských jazyků se stává z východní, západní a jižní podskupiny.
Genealogicky vyjmenovaní Slovani patří k různým rodům a i dějiny těch rodů jsou rozdílné. Proto jsou západní i východní Slovani jako etno-kulturní společenství trochu jiné pojmy. Jazyk se viditelně odlišuje a jestvují i jiné etno-kulturní odlišnosti. V rámci genealogie DNA je to často jedno a to samé, jeden rod, stejný znak v chromozomu Y, stejná minulost co se týká migrace, stejný společný předek. A ostatně jedna a ta samá haploskupina předků. Tyto rody vytvoří i Slovany, dávné včetně současných. Druzí pochází z prvních.
(Vysvětlení. Haploskupina je fakticky rod, samozřejmě mužský. Rod je skupina lidí, kteří vznikli z jednoho společného předka. V genealogii DNA se rod identifikuje podle unikátní mutace v chromozomu Y, které jsou nositeli všichni členové rodu.)
Takto jsme dospěli k pojmu haploskupina předků nebo haploskupina rodu. Tento pojem určují znaky nebo obrazy mutací v mužském pohlavním chromozomu. Ženy je mají rovněž ale v jiné soustavě souřadnic. Takže východní Slovani, to je část rodu R1a. Těch je mezi obyvateli Ruska, Ukrajiny a Běloruska od 45 do 70%, v starých ruských a ukrajinských městech, osadách až 80%. Stává se, že i 100%. Je to dané tím, že celá vesnice pochází od společného předka.
Pojem Slované závistí na kontextu. V jazykovědě jsou Slovani jedno, v etnografii druhé a v genealogii DNA třetí. Haploskupina a rod vzniky tehdy, když ani národy, církve, ani moderní jazyky nejestvovali. V této souvislosti je příslušnost k rodu a k haploskupině prvotní. Jelikož příslušnost k haploskupině se určitě celkem konkrétními mutacemi v určitých nukleotidech chromozomu Y, tak můžeme říci, že každý z nás je nositelem určitého znaku v DNA. Tento znak v mužském potomstvu je nevykořenitelný, může být zničen pouze se samotným potomstvem. To ale vůbec neznamená, že znak je ukazatelem nějaké lidské rasy. Haploskupiny a haplotypy (tj. fragmenty markerů DNA) neurčují tvar lebky nebo nosu, barvu vlasů apod. Už navždy ale spojují nositele svého haplotypu s určitým lidským rodem, na jehož začátku byl patriarcha rodu, kterého potomstvo přežilo a žije dodnes, na rozdíl od jiných zaniklých genealogických linií.
Tento znak v našich DNA má neocenitelnou hodnotu, protože tento znak se neasimiluje, jako se asimilují nositelé jazyků, genů, nositelé různých kultur, kteří se rozpouštějí v populaci. Haploskupiny a haplotypy se nerozpouštějí, neasimilují. I kdyby potomkové změnili náboženství, přijali jakýkoliv jazyk, změnili kulturno-etnické charakteristiky, tak přesně ta stejná haploskupina a haplotyp se výrazně projeví při příslušné testování jednotlivých fragmentů chromozomu Y.
Členové rodu R1a na Balkáně, kteří tam žili před 9 až 10 tisíci roky, pronikli o víc jak 200 generací později na Východoevropskou nížinu. Jde o Ruskou nížinu, na které se přibližně před 5000 roky objevil předek současných Rusů, Poláků, Bělorusů a Ukrajinců rodu R1a. Většina (nebo všichni) členů rodu měli ve svých chromozomech Y znak pod indexem Z645. Věda tento znak nazývá snip. Snip Z645 vznikl před 42 snipy, resp. před přibližně 6000 roky. V době příchodu na Ruskou nížinu. Tento snip se mezi potomky odevzdával už tisíc roků, tedy 40 – 50 generací. Za 40 – 50 pokolení později se z většiny mužů vyvinuli potomkové právě toho chlapce, z kterého se stal muž, u nějž se tisíc roků předtím vytvořil snip Z645.
Přes různá úskalí někdo přežil a rod pokračoval. Ten, kdo přežil byl nositelem snipu R1a-Z645. Tak před asi 5000 roky přišel na Ruskou nížinu ze západu kmen, skupina lidí, v podstatě širší rodina v které byl každý nebo téměř každý muž nositelem snipu Z645. Přibližně před těmi stejnými 5000 roky se kmen rozdělil na tři části, v jedné brzy začal dominovat snip Z93, v druhé Z280 a v třetí M458.
Vznik haploskupin a subkladů (= větev rodu) se datuje počítáním počtu snipů v chromozomu Y od současnosti po hledaný snip. Takže po snip Z280 se počet snipů v řetězci rovná 34, tento počet vynásobíme 144 a dostaneme přibližně dobu před 4900 roky. Po snip Z93 to bylo 33 snipů, což představuje asi 4750 roků a po snip M458 to bylo 35 snipů, takže doba přibližně před 5000 roky. Při porovnávání archeologických , lingvistických a mnohých jiných údajů se přišli k závěru, že nositeli snipu R1a-Z645, jenž se vytvořil před 6000 roky, byli Árijové. Podle lingvistů se jazyky Árijů začali rozcházet po větvích před 6000 roky, což neprotiřečí faktu, že se Árijové rozdělili na tři větve. Každá měla svůj převládající snip. Tři skupiny jejich potomků, které jsme popsali, jsou podle všeho též Árijové.
R1a-Z645 zůstali na Ruské nížině a potom stali se východními Slovany. Současně se rozešli po různých migračních cestách. R1a-Z645-M458 se v konečném důsledku stali západními Slovany, když zůstali na území budoucího Běloruska, Polska a přesunuli se do střední Evropy. R1a-Z645-Z93 se stali jižními Áriji, odebrali se na jih, jihovýchod do Střední Asie a dané na Íránskou plošinu a stali se avestskými Áriji (Avesta – sbírka staroíránských posvátných spisů), potom na východ, na jižní Ural. Část Árijů odešla do Číny. Některé severní okruhy Číny dodnes obývají desítky milionů nositelů haploskupiny R1a-Z93.
Můžeme se setkat s názorem, že v Arkaimu (hradiště odkud se jižní Árijové vydali na migrační cesty) se nacházeli Praslované. Žádní tam ale nebyli. Žili tam jižní Árijové haploskupiny R1a-Z280-Z93, které mezi etnickými Rusy nenajdete. Na jižní Ural naši praslovanští předci neodešli.
Potomkové Árijů, tj. potomkové haploskupiny R1a-Z645, nyní obývají velké teritorium Eurasie od Atlantického oceánu až po Tichý oceán včetně území Jihovýchodní Asie a též rozlehlé území států Blízkého východu a Perského zálivu. Mezi Araby je nositelů haploskupiny R1a-Z93 v průměru 12%.
Teď žije v Indii přibližně 100 milionů potomků Árijů, příslušníků stejného rodu R1a-Z645. Árijů proto, neboť oni sami sebe takto nazvali a je to zachycené v starých indických védách a iránských bajkách. Území na kterém žili nazvali Arjavarta, „krajina Árijů“. V této krajině vznikla klasická kultura Indie. To jsou Árijové haploskupiny R1a-Z93. Sem tam můžete zaslechnout, že v Indii žijí Rusové, majíc na mysli nositele haploskupiny R1a. Ale Rusové, to jsou haploskupiny R1a-Z280 a R1a-M458. V Indii je to R1a-Z93.
Zdroj:
kniha Původ Slovanů, genealogie DNA (Anatolij Klosov)
