Konec Tartarie
Tartaři byli základem nejvíce bojeschopných vojsk Timura. Mnohopočetné války, které vedl, sice nebyly zbytečné ale oslabili Tartarii (Rassenii). Napříč vysoké bojeschopnosti těchto oddílů byly ztráty též vysoké. Přírodně-klimatické podmínky Tartarie (Rassenie) neprospívali demografickému růstu obyvatelstva. Navíc koncem 14. století se opět vyhrotila situace na východě. Čína se v r. 1368 osvobodila od Mongolů a cíleně se snažila ovládnout Mongolsko. V roce 1388, když Tochtamyš napadl Turkestan a narazil na Timura, Číňani napadli východní Mongolsko, dobyli Karakorum a úplně ho zničili.
Toto území osídlili poturkotatárštěné čínské kočovné kmeny. Přičemž některé z nich se dokonce dostali do oblasti Sajano-Altaje. Zbytky bílých Mongolů byli vytlačené na západ. Roku 1839 uštědřil zdrcující úder Mongolistanu ze západu Timur. Emir Mongolistanu Kamar ad-Din utekl do Tartarie (Rassenie) ale chytili ho a popravili, protože se dal zlákat na sliby Tochtamyše a svévolně vystoupil proti Timurovi. Avšak na vraždu Kamara ad-Dina nezapomněli jeho potomkové. Koncem 15. století se začala nová konsolidace Mongolů, tehdy se už nazývali Oirati. Oirati žili východně od Tarbagataje na horním toku Irtyše a řeky Ili.
Na začátku 16. století se spojili Ujgurové a vytvořili mohutný stát Džungársko. Potom začali podnikat soustavné výpravy do Tartarie (Rassenie) podél vychodního břehu Irtyše. V roce 1535 se jim podařilo dobýt hlavní město Asgard, jenž leželo v oblasti současného Omsku a zničilo ho. Zničili Vendograd a mnohé jiné města. Útoky Číňanů z východu a Džungarů z jihu už sami o sobě představovali vážnou hrozbu. V tom čase se značně zhoršila i situace na jihozápadě a západě. Po smrti Timura vypukly v Turkestáně nové nepokoje ale tentokrát v prostředí Timuritů. Nikdo z nich nebyl spojený s Tartarií (Rassenií). Všichni byli islamisti, které jeden proti druhému bojovali o moc a vládnutí nad tou kterou provincií v Turkestánu nebo Iránu. Právě během toho se od Turkestánu odčlenila Kirgizsko-kajsakská horda. Předkové Kirgizů-Kajsaků (Kazachů) byli poturkotatarštěné čínské kočovné kmeny.
Potom spolu s chánem Mongolistánu Tuklukem Timurem v r. 1360 přišli do Turkestanu, kde se usadili. V té době se nazývali Uzbeci-kajsakové. Nejsou to kozáci ale „toulající se bez domova“ čili kočovní Uzbeci. Právě ti vytvořili Kajsakskou hordu mezi roky 1440 a 1450. Když Tochtamyš v r. 1406 utekl k hornímu toku Tobolu, následovalo ho množství Turkotatarů, kteří se poschovávali v lesích a tam se i usadili. Žít mezi Uhry, kteří pod nadvládou Tartarie (Rassenie) a nazývat se Turkotatary, to bylo mimořádně nebezpečné. Proto si přivlastnili název sibiřští Tataři. Po určitém čase v jejich prostředí vyniklo několik chánů, kteří mezi sebou začali bojovat o moc. Na čelo Sibiřského tatarského knížectví se roku 1429 postavil Mahmutek.
Později, když Džungaři v r. 1535 dobyli a zničili hlavní město Tartarie (Rassenie) Asgard a zapojili do války s Kajsakskou hordou, Sibiřské tatarské knížectví dobyli území západně od Irtyše a Barabinské stepi, včetně Obu. Toto knížectví od samotného začáku nepatřilo do Tartarie (Rassenie). Do r. 1570 území Tartarie (Rassenie) se značně okleštilo. Z jihovýchodu, jihu, západu a severozápadu neustále útočili mnohopočetní nepřátelé. Žreci Tartarie (Rassenie) si uvědomovali, že když se nepodaří zapojit do boje dodatečné síly, situace bude katastrofální. Využili zkušeností Timura, poslat zkušeného člověka tam, kde bylo možné shromáždit potřebou vojenskou sílu, vrhnout se na jednoho z nepřátel a přetrhnout vytvořenou blokádu. Na vzestupu byla Moskovská Rus a donští kozáci, kteří mohli poskytnout podobnou podporu.
Tartaria (Rassenia), která se na začátku 2. tisíciletí tzv. n.l. rozprostírala od Volhy až po Zabajkalsko, dosáhla největší rozlohu v polovině 13. století, když k ní připojili Mongolsko, Mandžusko, Ujgursko, Tibet, Střední Asii, Kyjevsko-Poloveckou Rus a Írán. Po tomto došlo z iniciativy Čingischána k odčlenění Mongolské državy, do které vstoupilo Mongolsko, Mandžusko, Ujgursko, Tibet, Střední Asie a Írán. Byl to začátek krize, která zachvátilo Mongolsko a později i Tartarii (Rassenii).
Druhá etapa krize je spojená se vznikem institutu „tovarišů velkého chána“ během vlády Ogotaje. Po smrti Ogotaje a zvolení Guiuka byla Tartarie (Rassenie) nucená zamíchat se do záležitostí Mongolské državy. Důsledkem bylo rozdělení sféry vlivu. Zájmová oblast Mongolské državy se omezovala na Ujgursko, Tibet, Mongolsko, Mandžusko, Čínu a jiné východní krajiny. Do Tartarie (Rassenie) se začlenila Střední Asie a Irán.
Třetí etapa krize je spojená s občanskou válkou, která začala koncem 12. století v Mongolské državě Chubilaje, který ji přeměnil na počínštěnou říši „Juan“. Tato třetí etapa zapříčinila rozkol samotné Tartarie (Rassenie) na dvě části, na západní a východní. Východní část, jádro které tvořila Rassenie, zatáhli do dlouhodobého boje proti Číně, během kterého zahynuli poslední představitelé árijských národů Mongolska a území, jenž jim předtím patřili, obsadili poturkotatarštěné čínské kočovné kmeny. Se vznikem Džungárska, Kajsakské hordy a Sibiřského tatarského knížectví tento boj začal kulminovat. Začátkem 16. století Džungaři dobyli a zničli metropoli Tartarie (Rassenie), město Asgard.
I když Tartarie (Rassenie) skončila svoje jestvování, díky ní byl zabezpečený vzestup a rozvoj Ruska. Konec Tartarie (Rassenie) znamenal i konec državno-imperiálního vývoje současného lidstva a jeho přechod k státně-imperiálnímu období rozvoje. Když mluvíme o Tartarii (Rassenii) můžete tvrdit, že na ní vzpomínají pouze slovansko-árjiské védy a její bytí potvrzují pouze některé nepřímé zdroje. Za podmínek, kdy bylo velké množství přímých zdrojů zničeno, nejestvuje jiná cesta obnovení skutečné minulosti. Přitom třeba vždy pamatovat na to, že nedostatek přímých zdrojů vůbec neznamená, že se tyto události nestaly. Nejvíc bychom si měli uvědomit, že probíhala cílená likvidace zdrojů vládnoucími špičkami a křesťanskou církví. O tom, jak se to dělalo poměrně názorně svědčí současnost.
Západní část, základy které na začátku tvořila Vladimírsko-Suzdalská zem, se zachovala díky dvěma důležitým skutečnostem. První spočívala v tom, že v prostřední vladimírsko-suzdalské společnosti zvítězila linie zachování slovanské jednoty, kterou ochraňovalo polní vojsko (Horda) Tartarie (Rassenie). Přívrženec slovanské jednoty Svatoslav nedokázal zabezpečit sjednocení západní a východní části pro mohutný odpor kyjevské pokřesťanštěné společnosti a dlouhodobé odtrhnutí kyjevských Rusů od Kimaků. Idea sjednocení Slovanů ale nezanikla. Potomek Svatoslava, Jaroslav Vsevodolovič, odezvdal tuto myšlenku svému synovi Alexandrovi Jaroslavičovi (Nevskému) a ten dále svému synovi po kterém ji převzal Ivan Danilovič. Druhý faktor souvisel s rozkolem křesťanství v r. 1054, kdy pravověrné („pravoslavné“) křesťany, katolická církev postavila mimo zákon začali je pronásledovat jako „pohany“. Rozdělení křesťanství na pravověrné („pravoslavné“) a katolické posvětilo a upevnilo nepřátelské vztahy, které už i předtím jestvovali mezi jiho-evropským poddruhem šedého druhu a slovanských poddruhem bílého druhu.
Polní vojsko Tartarie mělo povinnost bránit hranice Tartarie (Rassenie), odrážet cizí agresi a předcházet vnitřním hádkám. Pro národy, jenž patřili do Tartarie (Rassenie), platila povinnost odvádět desetinu na zásobování polního vojska. V autokratickém (imperiálním) státu se už nedalo hovořit o jakýchsi dohodnutých vztazích. Tento útvar požehnaný křesťanstvím, nastolil svojí nadvládu na všemi národy bez výjimky. Pomohlo to zmobilizovat značné síly ale zároveň oddělilo vládu od národa a postavilo je proti sobě. V této souvislosti autokratická (imperiální) moc už nepotřebovala skutečné vědomosti o minulosti. Potřebovala mytologii, která omlouvala zákonnost autokratické vlády. V této věci bylo tím nejlepším pomocníkem křesťanství.
V podmínkách samoděržaví a křesťanství nebylo možné naplno uskutečňovat ideu slovanské jednoty. Proto se nejdřív transformovala do myšlenky spojení ruských území. Ostatně se její vládnoucí vrstvy celkem vzdali. Hvězdou ukazující cestu se pro nich stalo křesťanství a opičení po západě, což způsobilo zapomenutí skutečné minulosti slovanstva. V současnosti mají špičky všech krajin, které předtím patřili do slovansko-árijského světa bez výjimky negativní vztah k myšlence slovanské jednoty. Hlavní příčinou podobného stavu je přítomnost značného množství lidí, kteří jsou pod vlivem západu.
Zdroj:
Bystvor kniha 2 (Svetozár)
