Kyjevská Rus
Kyjevské kníže Vladimír zemřel v roce 1015. Jeho smrti předcházela těžká choroba, která též podkopala základy státu. V souvislosti s ní měl Vladimír stále při sobě jednoho z mladších synů Borise, kterého měl nejraději. Syny Borise a Gleba mu porodila byzantská princezna Anna. Proto Borise celkem odůvodněně všichni považovali za dědice. Však Vladimír měl v té době ještě 11 živých synů. Starší syn od polocké kněžny Rognedy, Jaroslav, se nemínil vzdát svých práv.
Každý z bratrů u dvora a na místech, kde panovali, měli svojí skupinu, družiny a byli připraveni předložit svojí kandidaturu na trůn. Byl tu ještě Svatopluk, nevlastní syn Vladimíra, který rovněž bojoval o svoje místo pod sluncem. Takže situace se v Kyjevské Rusi vyhrotila i kvůli problémům v dynastii, jenž způsobil křesťan Vladimír. Přibližovalo se rozuzlení. Jako první vystoupil Svatopluk, ženatý s dcerou polského krále Boleslava I.
Spolu s polskou princeznou přicestoval do Kyjeva biskup Rainbern a právě on se stal původcem spiknutí proti Vladimírovi. Poláci se snažili dosáhnout svůj cíl – obsadit západní území Kyjevské Rusi ale nikoli prostřednictvím zbraní, tentokrát prostřednictvím komplotu. Vladimírovi se podařilo prohlédnout situaci a aktéry včetně Svatopluka zatknout a hodit do věznice. Biskup Rainbern tam strávil svoje poslední dny. Svatopluka pustili a poslali do města Turov, kde žil pod dohledem strýce, kterého nenáviděl.
Těsně před smrtí Vladimíra začali Pečenehové svůj pravidelný vpád. Vladimír poslal proti nim Borise a poskytl mu vojsko. V tom čase se synovec Svatopluk ocitl v Kyjevě. Smrt Vladimíra odkryla všechny nahromaděné protimluvy, navíc hlavní kandidáti na trůn už byli připraveni konat. Svatopluk převzal iniciativu a snažil se získat podporu obyvatel města. Během toho poslové přívrženců Borise objevili jeho vojsko při řece Altě a oznámili mu smrt otce a taktéž to, že trůnu se ujal právě Svatopluk. Lidé blízký Borisovi ho přesvědčovali, aby poslal vojsko do Kyjeva a chopil se moci. Avšak mladé kníže odmítlo, protože se necítilo schopné řídit stát.
Když se Svatopluk dozvěděl, že vojsko nechalo Borise a ten zůstal jenom s malým oddílem svých lidí, vytvořil vlastní skupinu na čele s bojarem Putšem, který mu slíbil, že zúčtuje s mladým knížetem. Boris, unavený po mnohapočetných stresech a modlitbách šel spát. Právě tehdy se objevil oddíl Putše. Útočníci rychle pozabíjeli a vyhnali stráž a probojovali se ke stanu. Několika údery kopím zvenku zranili kníže přímo na lůžku. Potom zabalili tělo Borise do stanu a odvezli ke Svatoplukovi. Ve Vyšgorodě zjistili, že Boris ještě dýchá. Na rozkaz Svatopluka vraždu dokonali. Tak se zbavil jednoho ze svých nepřátel, konal rozhodně, rychle a krutě.
Zbýval ještě Borisův bratr, kníže Gleb, také dítě byzantské princezny. Svatopluk k němu vypravil posly a žádal ho aby přišel do Kyjeva, protože otec je nemocen. Nic netušící Gleb se vydal na cestu. Během ní se ale dozvěděl o smrti otce a vraždě bratra. Zastavil na břehu Dněpru, kde ho našli lidi od Svatopluka. Pozabíjeli družinu a potom jejich rozkaz probodl kuchař Gleba jeho vlastním nožem. Svatopluk se vypořádal i s dalším bratrem, Svatoslavem, který vládl v Drevlanské zemi a pokusil se utéct do Maďarska. Chytili ho po cestě a zabili. Tak se Svatopluk pomstil Vladimírovi za vraždu svého otce a svůj nešťastný osud.
Autoři křesťanských „historických“ děl se rozplývají nad křesťanskou kanonizací (svatořečení) Borise a Gleba a všemožně očerňují Svatopluka. Tím prozrazují vlastní nepochopení toho, že hlavním zdrojem zla byl kníže Vladimír. Právě on zradil starou otcovskou víru, zasel nevraživost mezi lidmi a vládnoucím knížecím rodem. Právě kvůli němu se začal boj o autokratický absolutismus, v důsledku čeho se stalo módou zvát vnější síly s cílem boje proti vlastním vnitřním nepřátelům. Autoři oficiálních děl Vladimíra nepodrobují kritice a obviněním ze „zatracenosti“ a křesťani ho považují za svatého.
Teď se v boji o moc postavili proti sobě Svatopluk a Jaroslav, který s pomocí Novgorodu shromáždil 40-tisicové vojsko. Svatopluk vystoupil proti kyjevskému vojsku s podporou Pečenehů, jenž mu přislíbili pomoc. Nepřátelé se střetli na Dněpru začátkem zimy roku 1016. Bitva u řeky nepřála efektivnímu použití jezdectva Pečenehů a pěchota Svatopluka byla slabší než Jaroslavova. Proto zvítězil Jaroslav. Svatopluk utekl do Polska a Jaroslav obsadil Kyjev v roce 1017. Tím ale boj nekončil. Svatopluk se vrátil spolu s Boleslavem I. a polským vojskem. Rozhodující bitva se uskutečnila na břehu řeky Bug. Jaroslav utrpěl porážku a utekl do Novgorodu. Kyjev obsadil Svatopluk.
Polské posádky v městech Kyjevské Rusi se chovali jako dobyvatelé. Jako odpověď se domácí obyvatelé chopili zbraní. Boleslav I., obklíčený v paláci se rozhodl opustit Kyjev. Při odchodu Poláci vyloupili město a odvlekli do zajetí velký počet lidí. S nimi odešel i nejvyšší církevní hierarcha Řek Anastas. Vzal s sebou všechny cenné věci a pokladnici církve. Toto dostatečně jasně charakterizuje křesťanské šiřitele „osvěty“ v Kyjevské Rusi a jejich morální hodnoty. Poláci nejenže vykradli Kyjev ale dobyli i západní města Kyjevské Rusi. Během toho Jaroslav v Novgorodu shromáždil nové vojsko a poslal do Kyjeva. Svatopluk nemohl počítat s podporou obyvatelů města a utekl k Pečenehům. Soupeři se opět střetli u řeky Alt v roce 1018. Bitva skončila vítězstvím Jaroslava. Svatopluk utekl do Polska, potom do Česka. Po cestě ale zemřel. Roku 1019 se podruhé Jaroslav vrátil do Kyjeva.
Potom, co se Jaroslav usadil na trůně Kyjeva, Briačeslav, vnuk Rogvolda, pokusil dobýt Novgorod. Síly byli nerovné a Jaroslav rychle zvítězil a podřídil Kyjevu Polocké knížectví. Pokusil se vrátit i západní města Kyjevské Rusi. To se mu ale nepodařilo. V tom čase na Severním Kavkazu nabíral síly Mstislav. Podařilo se mu sjednotit několik severokavkazských kmenů, když zvítězil v souboji nad jejich vůdcem. Byl tedy připraven na boj proti Jaroslavovi. Shromáždil velké vojsko a v roce 1023 uskutečnil výpravu. Během toho byl Jaroslav v Novgorodu. Vojsko Mstislava dorazilo do Kyjeva ale obyvatelé zavřeli brány a nepustili ho. Mstislav se neodvážil zaútočit na Kyjev, vydal se do Černigova a dobyl ho.
Roku 1024 se pod Listvinem, blízko Černigova, odehrála bitva, kterou vyhrál Mstislav. Jaroslav obešel Kyjev a utekl do Novgorodu. Za 2 roky Jaroslav shromáždil nové vojsko a přišel do Kyjeva. Tentokrát se bratři zdrželi krveprolití a uzavřeli mír, podle kterého celý levý břeh Dněpru a Semerské oblasti, Černogov, Perejeslavl a jiné města připadli Jaroslavovi.
Mstislav, který se stal panovníkem sousedního státu si za svoje hlavní město zvolil Černigov. Pod vládou Jaroslava zůstal Kyjev, Novgorod a severní území. Na začátku 30. let 11. století Polskem otřásly vnitřní rozpory. Jaroslav to využil a dobyl zpět západní města Kyjevské Rusi. V roce 1036 zemřel Mstislav a protože neměl dědice, jeho majetky připadly Jaroslavovi. Tak za 64 let pod vládou Jaroslava obnovili Kyjevskou Rus Svatoslava.
Na počest dalšího vítězství dal Jaroslav roku 1037 na místě bitvy postavit chrám Svaté Sofie, přesně ten stejný jako v Konstantinopolu. Nebyla to náhoda. Tímto krokem podtrhl Jaroslav svojí duchovní a náboženskou závislost na Romejské říši. Později ho pozval na návštěvu právě Konstantinopolu, Feopment, který přišel do Kyjeva v r. 1039. Tento postup svědčí o tom, že vládní třída Kyjevské Rusi stavěla na křesťanství a nastolení autokratické vlády.
Přibližně v r. 1040 zabili v Konstantinopolu kyjevské kupce a obchodníky. Byl to důvod aby vypukla válka s Byzancií. Velké vojsko pod velením staršího syna Jaroslava, Vladimíra, se v roku 1043 vydalo do Konstantinopolu na lodích. Překvapila je bouřka. Část to potopilo, druhou část rozmetalo. Osud těch, kteří se vylodili byl tragický. Romejcové je obklíčili a zajali. Mnohé oslepili a propustili do Kyjeva jako výstrahu. V r. 1046 Kyjevská Rus uzavřela mírovou dohodu s Romeou.
O 7 let později se narodilo budoucí velké kníže Vladimír Monomach. Mezitím Jaroslav navázal příbuzenské vztahy s vícero evropskými panovníky, což však v budoucnu nezabránilo válkám a vpádům z jejich strany. Válka s Romeou způsobila, že Jaroslav vystřízlivěl a donutila ho prosazovat dostatečně samostatnou duchovně-náboženskou politiku. Odrazilo se to na jmenováni mitropolity Ilariona do funkce roku 1051, bez souhlasu konstantinopolské patriarchie. Nebylo náhodou, že Ilarion nazýval Jaroslava podle judaistických zvyků „velký kagan“.
Jaroslav, kterého nazývali i „Moudrý“ zemřel v r. 1054 právě, když se křesťanství rozdělilo na pravoslavné a katolické. Před smrtí Jaroslav rozdělil Rus mezi své syny. Trůn odevzdal staršímu synovi Izjaslavovi. Ostatním odkázal, aby nevstupovali na území jiných bratrů. Nejstarší v rodu se stal velkým knížetem. Tento přístup vedl k tomu, že každé velké kníže se snažilo odevzdat moc nikoli dalšímu, následujícímu bratrovi ale svému nejstaršímu synovi. Systém dědění trůnu v podstatě natolik zamotával práva knížat na vládnutí, že fakticky se to nedalo vyřešit bez válek a sporů. Takže „velký kagan“ nebo až tak „Moudrý“.
Posílení vlivu křesťanství též nepomáhalo upevnění jednoty národa. Proto nevraživost stále tlela a vyúsťovala do otevřených srážek. Křesťanství rozložilo rod. Předtím byli všechny produkty vytvořené lidskými rukami vlastnictvím rodu a využívali jej všichni členové. Odteď se rozdělili na bohaté a chudé, což neodvratně vedlo k majetkovým rozdílům a v této souvislosti k nevraživosti. Takže k nábožensko-světonázorovému rozkolu se přidali i sociálně-ekonomické problémy. Za těchto podmínek rostla vzdálenost vládnoucí vrstvy od lidu a přesně tak i snaha této vládní špičky udržet si moc nad národem.
Zdroj:
Bystvor kniha 2 (Svetozár)
