Lidová nekropole u Orvieta
Staré městečko Orvieto při soutoku řek Chiani a Tevere sedí na vrcholu kopce. Pod tímto kopcem se při stavbě silnice roku 1830 objevilo na úpatí kopce pohřebiště s komorovými hrobkami. Tehdy bylo všechno v Itálii přisuzováno Etruskům a tak i toto pohřebiště. Částečný průzkum hrobek zahájen už v roce 1872, avšak k definitivnímu odkrytí celé nekropole přikročeno až nedávno v letech 1960-66.
V samotném městě Orvietu byly nalezeny památky sloužící nesporně Etruskům. Jako např. základy chrámu Belvedere nebo keramické a bronzové kultovní předměty, uložené dnes v orvietském muzeu Faina.
Co se týče pohřebiště na úpatí kopce, k tomu praví německý autor Robert Hess toto: podle nejnovějších výzkumů by se na orvietském plató měli usadit už lidé villanovští v době předetruské. Neboť Etruskové jsou v Orvietu doloženi teprve od 7. století a doba jejich rozkvětu spadá až od 6. do 4. století před tzv. n.l.
Totiž orvietské pohřebiště se od etruských podstatně liší. Uprostřed je volné prostranství, jemuž vévodí hranatý sloup asi 3 metry vysoký s uraženým vrškem. Toto místo sloužilo kdysi nepochybně ke shromáždění smutečních hostů a k rozloučení se zemřelým, jak je tomu u slovanských hřbitovů dodnes. Komorové hrobky jsou malých rozměrů, jsou a postrádají kultovní prvky etruské. Jsou kupeny nad sebou jako byty u činžovních domů. Důležité jsou na některých hrobkách nápisy. Tyto jsou sice psány stejným písmem a jazykem praslovanským, jako z doby etruské. Svým obsahem ale nenesou ještě žádné stopy po etruské okupaci. Na zárubni jedné z nejstarších hrobek při vchodu do nekropole je vytesán původní nápis tohoto znění.
mi v ě – množné číslo „my v nich“, plynulé psaní vyžaduje rozdělit na zájmena a předložka „v“, množné číslo na hrobce u vchodu naznačuje, že nápis platí pro všechny zdejší hrobky
l-žáč – s vynechaným krátkým „-ě-„, aby se „-á-“ četlo dlouze, jde o slovesný starý přechodník, jehož starší tvar zněl „láč“ (prodlévajíce-ležíce)
sládčě – písař si znaky zřejmě předem nerozvrhl, ke konci nápisu tísněn okrajem překladu vynechal znak „-č-„, který tam vtěsnal dodatečně, toto slovo převzato od Praslovanů i do jiných jazyků, latinsky „svagis“, anglicky „sweet“ (sladký)
Všimněte si, že zde znaku hlásky „ž“ ve slově L-ŽÁĚ. Je to znak zobrazující ženské rodidlo starého názvu „žěno“, odtud i název „žena“ (rodička) a tohoto znaku užívali praslovanští písaři v různých dobách a zemích takto.
Nápis na jiné orvietské hrobce je rovněž ještě mírového obsahu, což dokládá, že pochází z doby předetruské.
Tu najednou nastává v obsahu nápisů náhlý zvrat, jenž svědčí o vpádu Etrusků do Itálie. Etruskové vykonávali svým bohům krvavé lidské oběti na domácích poddaných, jak je doloženo též stélou z Novilary a dokládá to i nápis na této orvietské hrobce z doby už etruské.
laró – slovní kořen „lar-“ označuje sekání-bušení-sražení, „lar-isa“ je sekera na kámen, „lar-ója“ je osekaná socha
úr – v praslovanštině označuje vlastně „úrodu“, však pod vlivem Etrusků znamená „prokletí“
tar – zkráceno z plného tvaru „tar-bjá“ doslova „utrácí těbjá“ čili krvavá lidská „obět“
větě – souvisí se staročesky „je po nás veta“ (zanikáme). odtud i latinsky „veto“ (zamítnutí-zrušení)
Robert Hess dobře odhaduje, že orvietská nekropole nepatřila Etruskům, nýbrž domácím Villanovcům. I když jsou orvietské hrobky skromnější než etruské, musely asi patřit bohatším villanovským obchodníkům, kteří si takové hrobky mohli dovolit. Prostí rolníci i řemeslníci byli vždycky chudí a také by se na neúrodném kopci orvietském zemědělci neusadili.
Z nápisných památek ale také z prostého faktu, že někdo musel zemědělstvím národ živit a řemeslnou výrobu zásobovat, vychází, že celá Itálie, roviny i pohoří, byla už před Etrusky a Římany hustě zabydlená. A to velmi početným obyvatelstvem praslovanským, protože jiných zemědělců nikdy nebylo. Římané je sice v prvních staletích nového letopočtu jazykově násilím odnárodnili ale v nepřístupných horách molisanských si menšina původních obyvatel uhájila svůj praslovanský jazyk dodnes.
Při sčítání lidu roku 1900 italské úřady ke svému překvapení zjistily, že uprostřed Itálie v horách molisanských žije národností menšina slovanská čítající asi půl milionu lidí. Jsou roztroušeni po horských osadách a samotách. Vědecké státní instituce dostaly za úkol, aby vypátraly, kde se zde Slované vzali a od kdy tu jsou. Obsáhlá zpráva ve sborníku „Enciclopedia italiana“ z roku 1933 uvádí výsledky tohoto šetření.
Nic konkrétního zjištěno nebylo ale uvažuje se o dvou možnostech. Jedna část badatelů se domnívá, že tito Slované se sem mohli přistěhovat z Dalmácie počátkem 16. století po anexi Dalmácie Turky. Pravděpodobnější je výklad druhé skupiny italských badatelů uvedený v italské encyklopedii. Podle něj by mohlo jít o původní obyvatelstvo Itálie, které bylo ve svém celku asimilováno (jazykově odnárodněno). Jenom v těchto nepřístupných molisanských horách si jeho zbytek mohl uchovat svůj původní jazyk dodnes. Když to přiznávají sami italští badatelé, něco na tom bude.
Italští jazykovědci taktéž zjistili, že sice v městských aglomeracích se vyskytují některá slova srbochorvatská (zřejmě od pozdějších přistěhovalců). Tyto prvky patří k balkánskému dialektu „što-kavskému“ a „e-kavskému“. Kdežto v odlehlých horských osadách a samotách se mluví praslovanštinou velmi archaickou, která je „ča-kavská“ (co? = „ča?“) a „ě-kavská“ (e = ě-je). Je zde též prastará dvojhláska „šč“ a bilabiální uo, rovněž mnohé názvy jsou jiné, např. srbochorvatské „švéča“ (svíce) zní molisansky „switjá“ apod.
Kdyby se molisanští Slované přistěhovali do Itálie až ve středověku, pak by zajisté převzali místní názvy italské, už dávno zavedené. Avšak molisanští Slované užívají naopak svých vlastních praslovanských názvů osad, potoků, řek, hor a strání, zavedených už ve starověku. Dúbina-Dúbrava-Stránje-Dílac-Brdo-Braló-Dráčě-Črná-Krávina-Blítvina-Vřtlina-Ždríla-Jákim-Jóvina-Podsmókovina apod. Rovněž dnešní italské názvy měst jsou vlastně jen poitalštěné původní názvy praslovanské takto.
Zatímco praslovanské názvy jsou zemité a věcné, odvozené od mokřin, sušin, skalnatých a travnatých strání, pozdější polatinělé a poitalštěné názvy jsou většinou náboženské nebo odvozené od panovníků. Molisanští Slované si svůj archaický jazyk, přes pronikání italštiny pod vlivem škol na mládež, udrželi až do 20. století, aniž se o tom vědělo. Jenže po první světové válce se dostávali k moci postupně italští fašisté, kteří obnovili fašismus antických Římanů a podle toho naložili i se Slovany molisanskými.
Je ještě jedna památka po původních Slovanech Itálie a to jsou místní názvy osad, měst, potoků, řek, kopců a pohoří. Podle toho měřítka najdeme praslovanský původ mnohých místních jmen po celé Itálii.
Roma – původní praslovanský název řeky „Rúma“ (rúna-rýna-koryto), potom podle císaře Tibaria přejmenována na „Tiber“ a město polatiněno na „Roma“
Siena – dodnes srbochorvatsky „sjéna“ (síň, stinný útulek, též obřadní síň a hřbitov)
Ravena – z praslovanského „rávina“ (rovina)
Campania – úrodná nížina z praslovanského „Kopanina“
Apeniny – po staru bez začátečního obalového „v“, dnes Vápeniny, pohoří převážně vápencové
Pesaro – z praslovanského „pěščár“ (rybář), tedy osada rybářů
Venetia – Benáky, za Římanů takto zvána celá severní Itálie (Veneti = Slované), město Benátky původně neolitická osada praslovanská
Triest – Terst – z praslovanského „tarchišče“ (tržiště)
Pád – řeka od pramene v alpských velehorách „padá“ do údolí četnými „vodopády“
Zdroj:
kniha O Slovanech úplně jinak (Antonín Horák)
