Marco Polo o Velké Tartárii 2
Navazujeme tímto na předchozí díl článku o Velké Tartárii z pohledu Marca Pola.
Jak viděl Cataio Marco Polo? Zde máme jeho popis sídla chána v Caidu:
„Město postavil Velký chán Chubilaj, který nyní vládne. V tom městě přikázal postavit z kamene a mramoru velký palác. Sály i pokoje jsou zlaté; je to nádherné, překrásně pozlacené a kolem paláce je stěna dlouhá 16 mil a je tu mnoho fontán, řek a luk; velký chán tu drží mnoho druhů zvířat; jeleny, daňky a antilopy; jimi krmí své sokoly v klecích. Jednou za týden je sám chodí obhlédnout. Do této rovina, která je obkroužena stěnou, jezdí velký chán často na koni a s sebou veze leoparda a vypouští ho na jeleny, daňka nebo antilopu a co uloví, to dostanou sokoli v klecích. Baví se tím pro své potěšení…“
Jak tato oblast – Dálněvýchodní federální okruh RF – vypadá nyní? (rozsáhlá území, která byla před 400 lety plná výstavných měst). Lesy, hory, močály, nesčetná jezera tvarovaná jak přes kopírák. Osídlení mizivé, na značné části neúrodná zmrzlá půda, zima. Je těžké si tuto situaci propojit s tím, co píše Marco Polo, ale co jasně dokládají středověké mapy. Vysvětlení může být jediné – výrazná změna klimatu.
Co mohlo být jeho příčinou? Kromě již dříve zmíněných verzí je tu i velmi zajímavá myšlenka takzvané degazace, která se objevila nedávno. Oč jde: z nitra země především v místech kontinentálních zlomů v určitých intervalech uniká obrovské množství nashromážděného vodíku. A že to asi neprobíhá tiše, nenápadně a bez následků, je nanejvýš pravděpodobné. Tuto myšlenku prezentoval vloni v říjnu na zasedání Vědecké rady Ruské akademie věd hlavní geolog Federálního úřadu pro využití nerostných surovin Vladimír Polevanov. I toto by mohlo tedy být dost pravděpodobnou příčinou výrazné změny klimatu a následného vysídlení, které trvá prakticky dodnes.
Přitom poslední data, která oficiální věda zatím ještě ignoruje, ale která nelze odmítnout, svědčí o tom, že v nedávné době tu žádný pás permafrostu nejestvoval. Jak nedávno – je otázka diskutabilní ale je zcela zřejmé, že tu nejde o miliony a ani o tisíce let. Jde o stovky. Mamuti tu žili ještě nedávno a z obrovských nánosů kosterních pozůstatků dalších zvířat víme, že tu byli nejenom divočáci, ale také sloni, velbloudi, lvi, nosorožci, jeleni, což znamená, že klima na severu muselo být úplně jiné. Teplé. Je totiž nasnadě, že při své tělesné hmotnosti by mamuti v tak drsném podnebí, kde by nenašli dostatek potravy, prostě nepřežili. Ale pokud tu byli, pak klima tohoto území se v oné době muselo zásadně lišit od současného.
Že k jeho změně došlo před několika sty lety, je možné vypočítat ze současné rychlosti ústupu pásu permafrostu na sever. I nyní je postupné mizení věčně zmrzlé půdy na území RF jasně patrné a podle výpočtů ruských vědců do roku 2050 na území Ruska zůstane jen 15 – 18 % ze současných území trpících věčným mrazem.
Že by snad globální oteplování? Oteplování, to je největší podvod minulého století. I většině skutečných vědců je už jasné, že to není hrozící katastrofa. Naopak, je to návrat Země k normálnímu stavu po následcích katastrofy, která tu proběhla v nedávné době a jejímž následkem bylo kromě jiného i zalednění.
A ještě něco do této souvislosti zapadá. Porovnejme mapy vzniklé před rokem 1600,
s mapami vzniklými později.
Změnilo se nejen podnebí, ale výrazně jiná je i celá severovýchodní linie pobřeží. Na starých mapách je to jednolité území bez zálivů a výběžků. Zhruba po roce 1600 se tu však najednou objevuje obrovský poloostrov Kamčatka a ostrov Sachalin a tam, kde pravděpodobně stávalo nádherné sídlo chána Chubilaje, je – Ochotského moře.
V zemi, jak ji ve své době poznal Marco Polo, byl rozšířen jednak chov dobytka, kdy pastevci žili s celými rodinami jako kočovníci, ale na vysoké úrovni bylo i zemědělství. Rodiny byly velmi pevně propojené. Ženy byly drženy v úctě, byly věrné a obstarávaly nejen celou domácnost, ale zabývaly se i obchodem. Muž mohl mít, tolik žen, kolik dokázal uživit, ale první žena byla hlavní. Pokud zemřel, jeho manželku a rodinu automaticky převzal příbuzný. Muži se zabývali lovem a bojem.
Zatímco bohatí se oblékali do hedvábných a zlatých šatů a pod tímto svrchním oděvem v zimě nosili jemné kožešiny z hranostajů, vojáci si z velmi silné bůvolí kůže sami vyráběli oděvy, které je chránily v boji. Bojovali mečem a odmalička byli cvičeni v lukostřelbě. Byli vyhlášení jako skvělí jezdci. Dokázali celé dny i noci sedět v sedle a svých koní si velmi hleděli. Tartaři byli znamenití vojáci. Jejich armáda měla pevné uspořádání, kdy každé desítce, stovce, tisícovce, mužů velel vybraný velitel. Panoval tu velmi přísný pořádek, takže armáda se snadno ovládala a byla tak velmi bojeschopná. Marco se na řadě míst zmiňuje i o náboženství země. Tartaři uctívali jednoho boha jménem Latygaj, který pečoval o zemi, úrodu, o ně, jejich děti i dobytek. Jemu se klaněli a přinášeli mu oběti.
Na úvod tu máme vyprávění o zakladateli rodu, z něhož posléze vyšel i Chubilaj.
O městu Karokoram, kapitule padesátá prvá
Dokonajíc cestu téj púščě jest přijíti k městu Karokoram, ktežto počátek měl jest veliký pán taterský…
Tu lidé dříve přebývali, aniž jsú pána měli z lida svéj země, ale biechu poddáni v daň velikému královi, jenž slovíše Uncham, jemuž latině neb vlasky pop Jan řiekají, o němž veškeren svět mluví… I bál sě ten král, by jeho to mnostvie lidu někdy neurazili, když by chtěli protivni býti, i myslil jest, kterak by je mohl ruózno v diely rozděliti a po rozličných vlastech rozeslati, aby tiem moc jejich mdlejšie byla. Ale ti nechtiece sě nikakéž rozlúčiti ruózno, všichni spolu šli jsú na jednu púšč na puólnoci stranu, i přišli jsú na jedno miesto, ktež jsú sě a dříve řečeného krále nebáli, a jemu potom viec daní dávati nechtěli.
O prvném králi taterském, jenž slul Chynchyš, kapitule padesátá druhá
Po malých letech z Božieho zpósobenie muže jednoho poctivého a múdrého, jenž slovíše Chynchyš (Čingis), králem nad sebú ustavili, a to sě jest stalo od narozenie syna Božieho tisícího jednoho sta osmdesátého sedmého. Tehdy po jeho korunování všichni Tatařie, kteří sě biechu po jiných vlastech rozběhli, přijdúce k němu, pod jeho panství velmi rádi dobrovolně sě poručichu. A on ten poddaný lid velmi múdře a opatrně spravováše.
Tehdy po malém času osm jiných vlastí dobyl. A když jest kterého města nebo hradu přesilnú mocí dobyl, po svícezení žádného zabíti ani oblúpiti dal, kterýž sě jemu dobrovolně poddal, pročěž jsú jej všichni divně milovali…
Pop Jan se samozřejmě neubránil, aniž život svůj zachoval. A tak se králem stal Chynchyš, později známý jako Čingis-chán.
Nebudu vás dál trápit staročeštinou a pokračujme výňatky popisujícími uspořádání, mravy i náboženství Tartarů v době vlády Chubilaj-chána. Hned zkraje něco o řízení státu:
Vybral Velký chán dvanáct význačných knížat (Bojarská duma!) a jim přenechal všechny záležitosti ve všech oblastech. Jaké jsou u nich zvyky a obyčeje: nejprve vám řeknu, že dvanáct knížat žije ve městě Kambalu v jednom paláci. Palác je velký, překrásný; je v něm mnoho pokojů a samostatných domů. A moc těchto dvanácti knížat je takováto: vybírají vládce oblastí; vyberou vážené a zpraví o tom Velkého chána; Velký chán vybraného potvrdí a dá mu zlatou desku, jak náleží.
Kam mají jít vojska, o tom také rozhoduje dvanáct knížat; kde se ukáže jeho potřeba, tam ho knížata pošlou. A kolik je ho potřeba, tolik pošlou, ale vždy je to s vědomím Velkého chána. Taktéž zabezpečují i jiné regionální záležitosti. Říkají jim „scieng“, což znamená velký soud, nad ním už je jen Velký chán. Komu budou chtít, tomu budou mnoho dobra učiní. V každé oblasti je vlastní soud a vlastní písaři; žijí v paláci, každý ve svém domě a řídí a spravují všechny záležitosti té oblasti, kam jsou přiděleni; plní je ale z vůle a příkazů dvanácti knížat, a o těch už jsem hovořil.
Nepřipomíná vám to současný princip jmenování guvernérů a institut Rady federace v Rusku? A další svědectví, které je podle mého názoru neméně významné, než jsou obrázky pyramid na mapě Tartárie. Marco Polo hovoří o dokonalém systému komunikace, dopravy, celní kontroly a logistiky, který tu používali dlouho do objevení se Ruského impéria.
Jak Veliký chán pomáhá těm, kdo nemají obilí nebo dobytek
Veliký chán posílá posly po všech svých zemích, královstvích i oblastech, aby zjistili, zda nebylo někde zničeno obilí nepohodou, krupobitím nebo jinou pohromou. Zjistí tak, kdo byl postižen a zůstal bez obilí; od takových zakáže vybírat v tom roce daň a ještě přikáže jim dát ze svého obilí na jídlo i na setí. Veliká je milost našeho chána! To dělá v létě, a v zimě pak rozdává dobytek; když se dozví, že někomu zhynul dobytek, pomůže mu a v ten rok od něho nebere daň. Takto, jak jste slyšeli, pomáhá svým poddaným a podporuje je Veliký chán.
Jak Veliký chán rozdává lidem almužnu
Pověděl jsem vám, jak Veliký chán rozdává obilí svému lidu a nyní popíšu, jak chudákům v Kambalu rozdává almužny. Přikáže sebrat ve městě chudé rodiny, které nic nemají; v jedné rodině šest lidí, v druhé osm nebo deset anebo ještě více nebo méně; aby byli nakrmeni, Veliký chán přikáže jim rozdat pšenici nebo jiné obilí; a dává jim dosytosti. Každému, říkám vám, kdo přijde ke dvoru pro obilí, bez rozdílu. Každý den více jak třicet tisíc přichází pro obilí a to každý rok. Velikou dobrotu jeví chán o své chudé a ti jej za to uctívají, jako by byl bůh.
Jak Veliký chán nechává vysazovat stromy podél cest
Podél hlavních cest, kudy cválají poslové, jezdí kupci a ostatní lidé, přikázal Veliký chán vysázet každé dva kroky stromy. Tyto stromy jsou už dnes tak velké, že jsou vidět i z dálky. A udělal to Veliký chán proto, aby každý cestu viděl a nebylo možné zabloudit. I v pustých místech jsou stromy; poslové i kupci z toho mají veliký užitek; ve všech královstvích i oblastech jsou podél cest stromy.
O náboženství Tartarů a jejich názorech ve vztahu k duši a jejich mravech
O duši se domnívají, že je nesmrtelná a že ihned po smrti přechází do jiného těla; s ohledem na to, zda člověk žil dobře nebo špatně, duše přechází od dobrého k lepšímu nebo od špatného k horšímu. Když to byl chudý člověk a v životě si vedl dobře a skromně, po smrti se narodí ze šlechtičny a sám bude šlechticem; pak se narodí vládkyni a stane se vládcem; když se bude pozvedat stále výš a výš, nakonec přijde před boha. Pokud se ale choval špatně a byl synem šlechtice, znovuzrodí se jako syn rolníka, pak se narodí jako pes a dostává se stále níž k těm nejopovrženějším formám života.
Přinášejí si s sebou také krásné boty z bílé kůže; když vejdou do dvora, odkud se vchází do sálu, když je vladař pozve, obují si ty bílé boty a své předají sluhům, aby nezamazali velkolepé, umělecky provedené hedvábné koberce prošívané zlatem…
Tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Ale to už nechám na zájmu těch čtenářů, kteří si přečtou knihu Marca Pola celou a dokážou ji brát jako nesmírně cenné svědectví o zaniklé říši.
Zdroj:
myslenkyocemkoli.blogspot.com
