Naše Država

Podle staré východní tradice, Šambala byla Država ve Střední Asii. Učili v ní Moudrost a jestvovala v ní vynikající společnost. Chování obyvatel v běžném životě této Državy bylo postaveno na mnohem menší míře úzkosti, než jaká je běžná dnes. Úzkost v principu pochází z reálných situací, kterým jsme nuceni dennodenně v civilizaci čelit. Samotná Država a její obyvatelé byli schopni čelit své realitě. Říká se, že tato společnost byla technologicky velmi vysoce vyvinutá a její obyvatelé byli charakterističtí mimořádnou inteligencí.

Duchovnost byla dennodenní životní praxí, každodenní životní situace byly řešeny spravedlivě. Život nebyl založen na klanění se jakémukoli božství či jakékoli povinné praxi věřících v něco takového. Právě naopak, svět Državy byl založen na skutečném vztahu k životu, k tělu, obživě, péči o domácnost, životní prostředí, celistvost, atmosféru.

Dle starých legend, vize a znalosti Državy byly vrostlé do této středoasijské země. Půjdeme-li hlouběji, mohli bychom říci, že taková zdravá situace nastává proto, že člověk má přímé spojení se svou vlastní inteligencí. Z takového pohledu tato naše Država jestvuje v našich vlastních srdcích a myslích i v tomto momentě. Jsme její součástí Državy. Nesnažíme se oživit zaprášený mýtus, žijeme v tady a teď. Takový je stav naší mysli.

Hnaní bojem o přežití, štvaní požadavky dnešního života, žijeme ve světě, který zcela koncentruje davy na strach o přežití, na udržení si alespoň současného stavu materiálního bytí, na politické hry, peníze. Štvoucí honci jsou zejména média a filmy.

V této hře se objevují všelijací proroci, guru, učitelé, spasitelé, světci všech druhů, vědci, hlasatelé, jogíni, mistři. Většina těchto učitelů a světců patří k nějaké teistické tradici. Tedy buď slouží jednomu bohu, nebo prezentují posvátné odkazy nějaké formy multiteismu či jiných tradic.

Naše tradiční Moudrost Předků je neteistická Duchovní disciplína, jenž nevyžaduje absolutně žádné formy zbožňování a nezabývá se světem jako monopolním výtvorem jediné entity. Tento svět je vytvořen a vyprodukován a odehrává se čistě skrze naše vlastní bytí. Jestvujeme, tedy tomuto světu jsme dali určitou konkrétní podobu.

Když ničili naši Kulturu, vyměnili Děvy (likvidovali je poté, co je prohlásili za čarodějnice) za Chiméry, tedy Víly. Takto byla Kultura zaměněna civilizací. Namísto Državy nám vnutili stát. Civilizace v první řadě zaměnila systémy hodnotové hierarchie. Náš původní, državný, tj. Duchovní systém byl zaměněn za Biblický projekt, tj. za společenské vztahy determinované účetními vyrovnáními, tj. penězi, majetkem, božím trestem za neuposlechnutí vyvolených. 

Civilizace přesměrovala zájem veřejnosti od přirozené Duchovnosti na to, jaké kdo nosí triko či košili, dlouhé či krátké vlasy, jaké má oblečení, jakou potravu konzumuje a podobně. Z duchovního pohledu državného uspořádání toto nejsou důležité otázky, pokud Člověk pracuje s energiemi přímo, ve stavu mysli tady a teď. Skutečnou otázkou je jak žít, abychom stoupali vzhůru po Zlaté Pouti Duchovního Vývoje.

Základním bodem metafyzického pohledu na Svět je uvědomění si, že není externí pomoc na naši záchranu před nebezpečími, která na nás v životě číhají. My a jedině my sami jsme rozhodujícími subjekty v našich životech. Ale zároveň máme více než dostatečnou výbavu pro dosažení našeho životního poslání. To pouze civilizace vynakládá enormní úsilí, aby nás přesvědčila, že od nás samých nic nezáleží. Tento mýtus je součástí Biblickému projektu.

Civilizace nás vmanipulovala do nízkorozměrného prostředí, jehož podstatu si můžeme přiblížit na příkladu hráče na flétnu. Namísto koncentrace pozornosti na flétistu je mnohem důležitější se zaposlouchat do tónů a melodie samotné hudby vyluzované flétnou.

Civilizace nás vybízí jednat na její úrovni, tedy v nízkorozměrném prostoru tří spodních čaker. Postupovat jen v rámci té koncepce, kterou oni pro nás na bázi jejich paradigmatu sestavili. Tedy měli bychom se pohybovat v jimi určeném koridoru. Někteří vpravo, jiní vlevo, další mohou ve středu. Poskytují nám iluzi, že jednáme svobodně, ale ve skutečnosti jen kráčíme v jimi vyhrazených koridorech jejich koncepce.

Hrát podle jejich koncepce znamená hrát v jedné z mnoha Matric, které nám sestavily „na míru“. Ale každá Matrice je co do podstaty pouze Hra uvnitř větší Hry. A jak se hraje ve Hře? Všechny Hry mají deklarativní charakter, tedy hlavní složkou Hry je prohlášení. Při prohlášení čehokoli je nejdůležitějším faktorem výhry výška, ze které je prohlášení provedeno. Konceptuální struktury jsou řízeny ze 6. a ta z 9. rozměrnostní struktury. S 9. rozměrnostní strukturou jsme propojeni 9. čakrou.

Čistkou a meditací se umísťujeme minimálně do prostoru Matriarchátu (7.-9. čakra/stohňa), prostor Zlatého Věku je 10.-12. čakra, As je na 16. čakře (tj. v šestnáctém rozměru). Prohlášení čehokoli z těchto rozměrností definitivně anuluje možnost parazitů napadnout takové naše prohlášení, protože šamani, poslanci, mágové a všelijací jim podobní působí ze 6. rozměrnosti. Platí, že co je kvalifikovaně (s patřičnými přístupy) umístěno (prohlášeno) v Jemnohmotném Světě, to se musí dříve nebo později materializovat v projeveném Světě (Javi). Je to Kon Všehomíra.

Voják Državy dnes nehledá kulomet a nejde dělat revoluci (kdo zase se ji chystá vést?) do ulic, ale jedná konkrétně, specificky, znalo. Velmi jasně a přímočaře, s jasnou představou a patřičnou koncentrací a výdrží. Voják Državy je ten, kdo je dost odvážný a nepoddává se agresivitě a protikladům, které jsou v dnešní společnosti. Je to šlechetný a skutečný Člověk, jenž se neobává vyjít z kukly, nabízející komfort nepotřebnosti přemýšlet, která umožňuje sladce spinkat.

Ale ve skutečnosti proti kukle vůbec není třeba bojovat. Právě naopak. Můžeme zvednout hlavu vysoko a hrdě jako páv a vykouknout z kukly ven. Často se stává, že vykoukneme-li ven poprvé zjistíme, že venku je čerstvý, chladný vzduch. Může to být ten nejčerstvější jarní či podzimní vánek, nebo ten nejosvěžující letní či zimní větřík. Takže když vystrčíme hlavu ven z kukly poprvé, můžeme pocítit určitou nepohodu vnějšího prostředí. Rychle zjistíme, že to je příjemné.

Rychle zjistíme, že máme dost vlastní inteligence na to, abychom mohli kráčet po zemi samostatně a uvědomíme si, že tento proces zvládáme. V tomto bodě přichází moment rozhodnutí, zda zanecháme naši oblíbenou kuklu a vykročíme samostatně, aniž bychom ucítili potřebu se jí byť dotýkat. Takže vykročíme a projedeme se kolem kukly. Každý krok je tvrdý i měkký, tvrdý i měkký. Tvrdý proto, že zkoumání okolí je stále výzva a měkký proto, že postupným nabýváním vlastní velikosti a důležitosti ve Všehomíru zjišťujeme, že tam není nikoho, kdo by nás mohl skutečně ohrozit, pokud s tím nesouhlasíme my sami.

Prací na samých sobě si vyvíjíme postoj vlastní důstojnosti, jenž můžeme ponímat i jako formu pozitivní arogance vůči sobě, což je něco zásadně odlišného od negativní arogance. Jinými slovy, musíme cosi obětovat pro to, abychom obnovili vlastní Národ.

Už cítíme odpovědnost za sebe a s takovou odpovědností se cítíme dobře. Odpovědní za sebe můžeme již konkrétně pracovat pro Národ. Državné ponímání odpovědnosti můžeme popsat z pohledu Staroslovanské Boukvice. Jednou bukvicí vyjadřujeme „jsem“ jako sebe jestvujícího (pouze) v materiálním světě. Druhou bukvicí – Jesm – vyjadřujeme, že jestvujeme nejen v materiálním, ale i v mnohorozměrném, Jemnohmotném Světě.

Zdroj:

tartaria.sk