Nástup abecedy balkánské

Tu najednou někdy v 5. století před tzv. n.l. se na etruských památkách v Itálii vyskytují nápisy psané balkánskou lidovou abecedou a balkánským dialektem praslovanštiny. To se týká nejen nápisů ale také výtvarného charakteru architektury a uměleckých děl v řeckém klasickém stylu. Takže jsou očividně dílem otroků, které koupili Etruskové od Řeků.

Rozdíly mezi italickou a balkánskou abecedou nejsou velké a týkají se jen některých znaků. Ale přece jen nápis psaný jednou abecedou nelze přečíst podle abecedy druhé. Například slovo psané italickou abecedou ŠČÚR by se balkánsky četlo „múp“, což nedává smysl. Srovnejme si některé odlišné znaky obou abeced. 

Všimněme si další zajímavosti, že východní balkánská abeceda ze starověku je blízce příbuzná pozdější východní azbuce bulharsko-ruské, jak ukazuje toto srovnání.

Podíváme se na etruskou stavební památku v Itálii, opatřenou písmem i jazykovým dialektem balkánským. Jde o hrobku u Sv. Manna. Tato památka stávala kdysi za Etrusků o samotě v širém poli asi 5 kilometrů od etruského města Perusie, mocenského i kultovního centra Etrusků. Ve středověku zde maltézští rytíři postavili křesťanskou kapli sv. Manna a statek s chovem koní, od čehož dostal celý areál jméno „Ferro di Cavallo“ (koňská podkova). Od doby Etrusků se však dnešní město Perugia natolik zvětšilo, že tento komplex je dnes součástí a městskou čtvrtí Perugie. 

V domnění, že jde o pohanský chrám, zůstal i po nástupu křesťanství bez povšimnutí. Časem byl zanesen zeminou až do půl výšky vchodu a nepřístupný. Až v 18. století při zvýšeném zájmu o etruské památky archeologové chrám vyčistili a zpřístupnili. Tu se ukázalo, že nejde o chrám, nýbrž o hrobku zemřelého Etruska, jemuž byl snad věnován i delší nápis uvnitř nad vchodem, který vypadá následovně. 

Nápis reprodukuje ve svých dílech celá řada etruskologů: Ciatti, Maffei, Gori, Amaduti a další, i Kollár, od nějž je převzata i zde uvedená reprodukce. 

Podle podobného zvyku Římanů měli a dodnes mají etruskologové za to, že jde o rodopis zemřelého etruského panovníka, případně nejvyššího kněze, jimž byly stavěny hrobky v podobě chrámu. Proto v některých slovech nápisu jsou hledána rodová či osobní jména Etrusků. Nápis je proveden pečlivě, původně byla do kamene vytesána písmena červeně vybarvena, stopy barvy zůstaly v záhybech dodnes. Takže v novostavbě a světlém kameni musel nápis působit honosně a zdobně. 

Jelikož šlo o náročný kultovní objekt, o hrobku nejvyššího etruského kněze-panovníka, musel být k tomu získán zkušený stavitel-otrok od Řeků z Balkánu, jak je to i v textu přímo napsáno. 

Není pochyb o tom, že Etruskové objednali u stavitele hrobky také nápis, který měl být oslavným nekrologem na jejich čelního představitele či krále. Podívejme se, co tam ve své balkánské lidové praslovanštině napsal. 

Slovník:

čěhěn – slovinsky „čéh“ (hlídač-pastevec), zde tedy adjektiv trpného rodu „číhán-hlídán“

zuój – dodnes polsky „zwój“ (nevolník-otrok), odvozeno od starého „sělo-ján“ (čti sjeuoján) – zemědělec, Slovan

ětvě – staročesky „jědati“, srbochorvatsky „jádovati“ (bědovat-lát-spílat-nadávat)

úrě – souvisí s česky „uřeknout-uřknout“ (proklínat)

laútnje-laútn – srbochorvatsky „lútati“ (bloudit, klamat), staročesky „lútový“ (klamný-nicotný-marný), německy „laut Spruch“ (jak se říká), souvisí též s česky „lútka-loutka“ (nepravdivá bytost, iluze)

m:člě – předpokládá dvojtečkou nahrazené „-uo-“ , jako srbochorvatsky „múčati“ (mlčet-tajit)

čárě – slovensky „čáro“ (okouzlení-obdiv)

aulě – 4. pád od „aula“, srbochorvatsky „ávlija“ (dvůr-chrám)

larojál – vydlabál, dlouhé „-ál-“ v koncovce naznačuje sloveso vidu dokonavého, činnost ukončenou, souvisí s názvem „lawrisa“ (dvojbřitá sekera na kámen)

LÁRÓ:JAL – totéž sloveso jako předešlé, dvojtečka uprostřed prodlužuje „-ó-„, tvoří vid nedokonavý, trvající

Grěčuo-Grečum – psáno výjimečně s řeckým „G“ a znamená „Řek-Řekem“

u rámji, člěn rámji – genitiv (2. pád) balkánského názvu „rámjá“, srbochorvatsky „rémek“ (řemeslo), u italských písařů „čěch“ (cech) – ochranná organizace umělců

ís-lě (ísilě) – česky „ú-silovně“, srbochorvatsky „síliti“ (nutit-přemáhat)

t-nál (tinál) – psáno bez „-i-“ kvůli dloužení „-á-„, srbochorvatsky „tínjati“ (dohasínat-slábnout-chcípat), patrně na silikózu plic z kamenného prachu

je o Wánu – toto je o „Slo-vánu“ – tímto máme poprvé v dějinách písemně doloženo, jaké národnosti byli otroci v antickém Řecku, prodáváni i Etruskům, neboť název „Váni“ je zkráceným starověkým názvem Slovanů na původních nápisech řeckých, italských, středoevropských i kréto-mykénských, ještě u Vikingů od 9. století tzv. n.l. „Vanna“ (Slované-otroci)

ščúr – staročesky „ščváti-ščuju“ (štvát-štvu), bulharsky „ščur“ (hloupý-směšný-debilní), zde „ščúr žuá“ (štvavě a posměšně zvaný)

čěrů rúščějín – pohanských čárů rušitel, neboli „kacíř“

Ž-RI (žuríj) – slovenský imperativ „pozoruj“, srbochorvatsky „žúran“ a rusky „de-žúrný“ (pozorovatel-dozorce)

núr – česky „můra“, staročesky „nořě“ (úpadek, zánik) – tedy člověk zchátralý a ubohý, hluboce ponížený ač tvůrce a stavitel chrámů

lút – srbochorvatsky „lúd“ (šílený-šíleně), zde tedy šíleně a zoufale žalující

iva – slovensky „iba“ (jen)

žělúr – koncové „r“ zde tvoří zpřídavnělý přechodník „žalující“, jak je tomu dodnes v balkánské slovinštině, řadou teček a koncovým „-R“ je to slovo opakováním zdůrazněno

Stavitel hrobky u sv. Manna nepíše dějiny, vypráví jen svůj osobní příběh. Avšak od ně se poprvé dovídáme, kdo stavěl pro povýšené kromaňonské panstvo ty nádherné hrobky, chrámy, paláce a za jakých podmínek. Stavitel vytržen od své rodiny a domoviny na Balkáně, bay v cizině odvedl pro nenáviděné Etrusky vynikající stavitelskou a uměleckou práci ale odměnou mu bylo ponížení, otroctví, ústrky a kopance. Byl si také vědom, co je toho příčinou: za to, že tito lidé byli inteligentní a vzdělaní, všechno znali a uměli. Proto pohanským kněžstvem prohlášeni za spojence ďáblovy, za rušitele jejich kultů, za „kacíře“.

Tvůrce udřený a vyčerpaný naříká na svůj osud a z toho vytušíme, proč Etruskové kupovali umělce a stavitele jako otroky od Řeků, když z obyvatelstva italického měli otroků dost. Jednak v Řecku již měli tradiční zkušenosti v uměleckém ztvárnění objektů pohanské mytologie a také proto, že vytrženi ze svého domácího prostředí a osamocení byli poslušnější. Ale právě tím nesmírně trpěli. I když v Řecku byli rovněž pouhými otroky, ale našli útěchu u svých bližních. Kdyby nebylo ze starověku žádných jiných nápisů od poddaných, tento jediný objasňuje celé antické dějiny pravdivěji, než celé Wellsovy obsáhlé Dějiny světa. 

Zdroj:

kniha O Slovanech úplně jinak (Antonín Horák)