Původně, praslovansky

Dříve náš jazyk obsahoval mnohem větší počet slov. Slova byla konkrétní. Vyjadřovala se přesně. Například dnes máme slovo – voda. Ale není voda jako voda. Je voda říční, studánková, pramenitá, podzemní, čistá, minerální, špinavá, kalná, bahnitá, odpadní, stojatá či tekoucí. V současnosti vyjadřujeme přívlastkem, jakou vodu máme na mysli.

Jiný příklad je slunce. Máme vycházející nebo zapadající, žhnoucí a pálivé, zářivě silné i slabé. Dříve byl jazyk bohatší o konkrétní pojmenování. Tím bylo vyjadřování v něm přesnější ale i stručnější. Lidé věřili v to, že vše nese své pravé jméno. Vyřknou-li toto pravé jméno, přivolají ducha nositele jména k sobě. Čí jméno vyřknu, toho si k sobě přivolám. Duchové bývají mocní a volat je k sobě bez důvodu znamenalo potýkat se s jejich silou. Proto si začali vymýšlet zkomolená či zástupná slova, která jim umožnila mluvit o čemkoli, aniž by přivolali duchy. Nalézt klíče – slova – znamená najít původní slova. Tato slova jsou mocná a zůstaly nám na ně připomínky různých čarodějných zaříkávání. Mají velkou sílu, proto je třeba vědět, co přesně vyjadřují, jak působí, co otvírají a zavírají. 

Je třeba i zpytovat sebe, jestli jsem připraven slova použít v jejich původním smyslu – smyslu klíče. Široká slovní zásoba rozvíjí myšlení a má vliv na jeho rychlost. Ochuzování slovní zásoby myšlení naopak zpomaluje. Je mnoho slov, která jsme ještě před několika lety používali a dnes jsou zapomenutá. Vkrádají se slova cizí, dříve německá, latinská, dnes zejména anglická. Ta naopak paměť zavírají. Lidové rčení – vše zlé je pro něco dobré – platí i tady. Slova původního společného jazyka jsou uschována v mnoha světových jazycích, ať už živých nebo mrtvých. Věřím, že když čeština přečkala německou invazi ve staletích minulých, přečká i vliv anglický.

Dříve lidé věřili (nebo spíše věděli), že s věcí i bytostí je magicky spjat jen její pravý název, přímé pojmenování. Nikoli však individuální mínění mluvčího, který by výroku přikládal svůj smysl. Slova spjatá s věcí, člověkem či bytostí mají velkou sílu. Lidé se jich s postupující ztrátou své paměti, tudíž síly, začali bát a proto vymýšleli opisy a náhrady. Slova původní se posouvala do zakázaných a postupně zapomenutých. Zůstaly jen náhražky více – méně – vůbec podobné slovům původním. Slova zakázaná se začala nazývat tabu.

Tabu je slovo převzaté prostřednictvím angličtiny z řeči polynéských domorodců. Ta znamená vydělit, označit. Pu – úplně, zcela. Tapu znamenalo vydělený, posvátný a proto vyloučený (z běžného), až zakázaný. Tapu se později přesunulo do tabu. 

Noa je antonymem k tabu. Spadají sem slova, která jsou mimo zakázaná, tabuizovaná a mohou je tudíž zastupovat. Říká se jim krysí slova neboli náhrady za slova tabuizovaná. Skupinu uvnitř noa tvoří slova, jež mají zmírnit negativní obsah slov tabu, říká se jim eufemismy. Člověk, jenž používá původní slova v plné síle, má možnost ovládat ty, jejichž názvy, jména zná. Tuto možnost má jen do té doby, dokud je jeho síla větší než síla bytostí, věcí, ovládaných přes jméno. Otočí-li se poměr sil, může být člověk zničen. Sílu slov můžeme použít jen pro sebe, nikoli na něčí úkor. Se slábnoucí silou lidí při sestupu – pádu do temného cyklu – se začal vkrádat strach a hrůza z možného dopadu užívání silných slov. Proto byla zaměňována, mnohdy i několikrát – náhražka za náhražku.

V dřívějších časech se také pravidelně střídaly souhlásky a samohlásky nebo bylo více samohlásek ve smyslu dvojhlásek a měkčení. Čím méně samohlásek, tím jsou slova těžší. Pokud je skrumáž souhlásek – např. skrz, krk, brk, srdce atd. a jsme-li bezradní, můžeme všude dodat „a“, tím se rozborem slov posuneme. Protože ta původní obsahovala hodně „a“ i „ai“ či „ia“. 

Dále máme tzv. obalové hlásky, ku příkladu „v“ ve slově věřit – ěrijá – ěřajá – ěrajá – původně bez obalového „v“ mělo slovo podstatně větší sílu, protože „ě“ na začátku slova mu dávalo celistvost, vícerozměrnost a nadhled. Též „t“ na konci infinitivu v současné době působí jako zastavení toku síly. T-t je původní znak kříže. V praslovanštině měla slovesa koncovku „já“. 

Mohou se vyskytovat i přesmyčky jako u slova lampa, jehož původní podoba byla alpan – al > la a n > m. 

Proč vůbec slovník měnit? Tvořím to, co říkám a jak myslím. Čím dál méně lidí myslí v obrazech ale ve slovech, tudíž co říkám i myslím, to tvořím, to tvoří mne. Bez ohledu na to, co si myslím, že tvořím (že slova znamenají), vzniká to, co je jejich obsahem (co znamenají v původní podstatě). Slovo je síla, vlnění o určité frekvenci, která i přes provázející pocity zůstává stejná. 

Připomeňme si tedy některá původní slova Našich Předků praslovanských. 

alpan – význam lampa nebo svícen, původně vlastně al-pan (olej-kahan) čili lucerna

ámbará – dodnes srch. (srbochorvatsky) ámbara, snad z původního ámu-bara (nám bere-nosí), čili tyč přes rameno jako nosítko, česky váhy

ěkarát – název pro oradlo-pluh, od slovesa karajá – obdělávat půdu

píc – význam potrava, česky s-píž, srch. píca, česky píce (potrava), do jiných evropských jazyků pizza (moučné jídlo)

tór – srch. tór (ohrada pro pastvu dobytka), do němčiny Tor (brána), čistě teoreticky, když se zamyslíme, co asi může znamenat slovo dok-tor? 

dízaló – srch. (srbochorvatsky) dízaló (zdviž, výtah), česky díža (v níž se kvašením „zdvihá“ chlebové těsto i mísí těsto)

čabár – srch. čabár (umývadlo), moravsky lidově čabrat sa (umývat se)

nútrinjá – srch. nútrinja (nitro těla)

patjéjóm – množné číslo od základu pa-tjéj (pra-otec, předek), později u samotných Slovanů bez začátečního „p“ na „atjej-atjec-atac-otec“

ópat – přednosta kláštera či paláce, odvozeno od ópatá (kormidlo lodě, řízení), přeneseno na řídící orgán

pomě-t – srch. pomět (pomatení-šílenství), později došlo k převrácení významu v pravý opak, takže dnes česky paměť znamená bystrý rozum

wanaka – druhý pád od wanják, srch. wanjak (cizák-pán) ve významu hanlivém liší se od Wán (Slo-ván) domácí

owiděw – základem je sloveso widjejá (vidět), zde s předponou „o“ a koncovkou „w“ znamená uviděv-ohledav

hájawá – archaická forma, staročesky hájoba, dnes ob-hajoba, odtud i hajný (ochránce lesa) a háj (chráněný les)

wití – archaická forma dnešního žití nebo živobytí, do latiny vivus (živý)

jášča – druhý pád jednot. čísla od jášč ve významu provozující, srch. jáčati, staročesky začati 

chla-chawá – množné číslo chovají, časem se slovo zúžilo na pouhou druhou polovinu chawá a dnes česky chová, v lidové moravštině se dochovala i původní praslovanská forma celého slova chlácholí (utěšuje-chová)

rujáračá – množné číslo od rujárač, dnes zkráceno v češtině na oráč

lěsá – množné číslo oběti, odvozeno od starého praslov. slovesa lěsajá (ponechat), toto sloveso vymizelo ale zanechalo srch. lés (rakev i obětina zemřelému), česky les (nechané pokácené stromy), moravsky lésa (proutěná rohož na níž se nechává ovoce sušit), do jiných jazyků německy lassen, francouzsky laisser, anglicky to let (nechat-ponechat)

at Maráně – druhý pád od maránja (bažina), odtud název bažinaté země Morava

Zdroje:

kniha Projít peklem (Věra Ovečková)

kniha O Slovanech úplně jinak (Antonín Horák)