Radomír

Před 937 roky, 16. února 1086, byl Radomír ukřižován v Konstantinopolském Jeruzalémě, který sousedil se Starým městem. Jméno Radomír mělo dvojí význam (Ра дость мира (Ra dost míru (světa)) a Несущий Свет знания Ра (Nesoucí světlo poznání Ra)). Později ho Myslící Temní nazvali Ježíšem Kristem, čímž zcela změnili jeho životní příběh. A zřejmě spojili jeho ukřižování s ukřižováním židovského proroka Jeshuy (Ješuy), který byl v mnohem dřívějších dobách přinesen jako oběť na židovský svátek Pesach.

Osobnost, život a boj Radomíra – bílého Hierarchy, kterého většina zná pod falešným jménem Ježíš Kristus – je zjevně jedním z nejtajnějších tajemství parazitického systému usilujícího o ovládnutí světa na naší zeměkouli. Paraziti zahájili rozhodující útok proti Slaviano-Árijské Impérii přibližně před tisíci lety, v předvečer a s nastoupením přírodního úkazu. Ten je nám znám jako poslední Noc Svaroga.

16 (80) I pošlou k nim Bohové… Velkého Poutníka,
ljubost nesoucího, ale žreci Zlatého Tura
oddají ho smrti mučednické.
A po jeho smrti, prohlásí ho za Boha…
i vytvoří víru novou, postavenou
na lži, krvi a utlačování…

Santie Védy Peruna, Santia Pátá

Vitráže staré katedrály k nám také přinesly skutečný obraz Radomíra a Marie (Magdalény). Radomírovy manželky, jak vidíme, těhotné (právě čekala syna Svetodara), na vitráži z XII. století v regionu Katarů, kterou tak bezohledně zničila římská křižácká výprava. V Galii, současné Francii, v Katarském regionu byly v celých městech vyvražděny děti se svými matkami, aby vymazaly tyto skutečné události.

Připomeňme si poslední společnou noc Radomíra a jeho ženy Marie (Magdaleny) a následující události. 

Magdalena se snažila přemluvit Radomíra, aby opustili tuto cizí zemi, ale on nesouhlasil. Svět se zdál klidný a bezpečný, ale ona věděla – už takový nebude, pokud odejde Radomír. Prosila ho, aby se zamyslel. Prosila ho, aby se vrátili na Daleký sever, nebo chce-li do Údolí králů, kde by mohli začít znovu. Věděla, že v Údolí králů je čekají nádherní lidé. Všichni byli nadaní. Tam by mohli vybudovat nový a světlý svět, jak ji ujišťoval Volchv Jan. Ale Radomír nechtěl. Nesouhlasil. Byl ochoten obětovat sám sebe, aby slepí prozřeli. To byl právě ten úkol, který na jeho silná ramena vložil Otec, Bílý Volchv. Radomír ho nechtěl zklamat, chtěl získat pochopení. I za cenu svého vlastního života.

Slib mi, moje světlo, že pokud mě zničí, ty půjdeš Domů. Najednou naléhavě žádal Radomír. Tam můžeš učit. Rytíři Chrámu půjdou s tebou, přísahali.

Zcela určitě věděla, že Radomír zemře hloupě a zbytečně. A nikdo ho nedokáže vrátit zpět. I když by chtěl. Cokoli změnit je už pozdě. Nemůžeš mi rozumět?.. – najednou řekl Radomír, když zaslechl její smutné myšlenky. Jestli se je nepokusím probudit, zničí budoucí. Vzpomínáš, Otec nám o tom vyprávěl. Musím jim pomoct. Přinejmenším se o to musím alespoň pokusit.

Pověz, ty jsi je nikdy nepochopil? Tiše pronesla Magdalena. Jak můžeš pomáhat národu, kterému jsi ty sám neporozuměl. Myslí jinak. Myslí-li vůbec? Je to jiný národ, Radomíre. Neznáme jejich myšlení a srdce. Bez ohledu na to, jak se snažíš – oni tě neslyší! Nechtějí tvoji Víru, tak jako nechtějí ani tebe.

Byla skoro půlnoc. Starý sad se utápěl ve světě vůní a snů, trpělivě mlčel a těšil se na svěžest a chlad. Svět, který obklopoval Radomíra a Magdalenu sladce a bezstarostně spal, aniž by tušil něco špatného či nebezpečného. Pouze Magdaleně se jakoby zdálo, že se přímo za jejími zády kdosi škodolibě usmívá, někdo lhostejný, bezohledný. Stál tam Osud.

Radomír chtěl Marii něco ukázat. Sáhl pod svou košili a vytáhl – zázrak! Radomír otevřel ruku a na jeho dlani ležel neuvěřitelně pěkný zelený krystal. Co to je? – bojácně potichu zašeptala Magdalena. Klíč Bohů – pokojně odpověděl Radomír. Je to něco mnohem složitějšího, než jen obyčejný drahokam, i když nádherně čistý. Měl tvar protáhlého kosočtverce, velký asi jako dlaň Radomíra. Co nám sděluje – ptala se Magdalena. 

Kdysi ho na Zem přinesli Naši Moudří Předkové, naši Bohové, aby tady vytvořili Chrám Věčné Moudrosti. Zadumaně pronesl Radomír, dívaje se na krystal. Měl pomáhat najít Světlo a Pravdu Dětem Země, které jsou toho hodny. To On zrodil na Zemi kastu Volchvů, Vedunů, Vědyní, a ostatních osvícených. Oni pak z něho čerpali své Vědomosti a Znalosti a na jeho základě byla postavena Meteora. Bohové tento Chrám přenechali lidem a ve chvíli, kdy se rozhodli navždy odejít požádali je, aby ho ochraňovali tak, jako by se oni sami starali o Zem. Klíč od Chrámu předali Volchvům, aby se případně nedostal do rukou „temných“, kteří by Zem zničili.

Radomír byl po celý svůj dospělý život Ochráncem Klíče Bohů. Ale lidé tohle pochopitelně nemohli vědět a tak se znepokojovali. Hledali např. „Radomírův pohár“ apod. Bohužel, lidé vždycky potřebovali relikvie a když nebyly, někdo je prostě vymyslel. Radomír nikdy neměl žádný pohár a také se nikdy nekonala „poslední večeře“, kde by z něho údajně pil. Pohár na „poslední večeři“ měl prorok Jeshua, ale nikoli Radomír.

Temné síly spojily těsně dohromady dva různé životy (Radomíra a Jeshuy) tak, doufali, že se v žádném případě nebudou moci rozplést.

Kde je ten Velký Chrám, zajímalo Magdalenu. V daleké zemi, na samém „vršku“ světa (jedná se o Severní pól, bývalá země Hyperborea-Daaria). Tam leží svatá hora člověčenství a není v silách přírody, ani času, ani lidí, aby ji někdo zničil. Tato hora – je věčná. To je Chrám Věčného Poznání (Vědění). Chrám našich starých Bohů.

Radomír dále naléhal na Magdalenu, že Klíč Bohů musí uchránit za každou cenu stejně jako životy dětí, Vesty a Svetodara. Noc plynula příliš rychle. Na východě už začalo svítat. Magdalena hluboce vzdychla. Věděla, že brzy přijdou, aby Radomíra odvedli a předali ho do rukou snaživých a lživých soudců, kteří celou svou bezcitnou duší nenávidí toho, jak ho nazvali „cizího posla“.

Svetodar, syn Magdaleny a Radomíra, mozaika v kostele svatého Jana v Cartageně.

Nadešel „ten“ okamžik. Byli tam cizí lidé, zachvácení nevysvětlitelným vztekem. Byla to hrůza a bolest sledovat utrpení Radomíra. Byla tu nepatrná naděje, jenž se v mžiku rozplynula. Byl tu rovněž kříž, nelidský a hrůzný nástroj smrti. Klečela pod křížem a do poslední chvíle se dívala Radomírovi do očí. Do okamžiku, kdy jeho čistá a silná duše opustila umírající tělo.

Po bolesti a nepopsatelném smutku Magdaleny se dostavila otupělost. Neuvědomovala si, kdy ji odvedli stranou a posadili. Neviděla, kdo naposledy umyl Radomíra. Uvědomovala si jen jedno – měl být vzkříšen. Nastala noc a nic se nezměnilo. Jeho duše s ní mluvila, ale ona stála otupělá, nic neslyšela, protože dokola volala Otce. 

Nakonec, když začalo venku svítat, v místnosti se náhle objevila jasná zlatá zář – jakoby se najednou rozsvítilo tisíc sluncí. A v tomto světle se u vchodu objevila vysoká, vyšší než obyčejný člověk, postava. 

Vstaň Radostný – hlubokým hlasem pronesl příchozí. Toto už není tvůj svět. Ty jsi už v něm svůj život prožil. Ukážu ti tvou novou cestu. Vstaň, Radomíre. Stařec se dlouho a laskavě díval na křehkou ženu, která stála před ním. Pak se neočekávaně lehce usmál a velmi laskavě řekl: Je to pro tebe těžké, děsivé. Odpusť mi, drahá, odvedu tvého Radomíra. Není mu souzeno, aby tu zůstal déle. Teď ho čeká jiný osud. Nepozemský. 

Uběhlo několik měsíců a Magdalena začala učit v Údolí Volchvů (Mágů), u hradu Montségur. Byl to asi jeden z nejlehčích úkolů, protože na tomto kousku země byl každý více či méně nadaný. Nakonec její učení velmi rychle ovládlo toto Údolí. 

Pouze jeden smutný obláček vrhal stín na Magdaleninu rozjasňující se náladu – Vesta hluboce trpěla od smrti Radomíra a nebylo ji možno ničím „rozveselit“. Byla ještě příliš malá na to, aby zvládla tak hluboký žal, který nečekaně dopadl na její křehká dětská ramena. Tatínek byl její pohádkový hrdina. Jediný, kdo by pravděpodobně mohl pomoct byl Radan. Ale ten se nacházel daleko, spolu se Svetodarem. Nicméně byl s Vestou ještě jeden člověk. Tohoto člověka pojmenovali Zrzavý Simon – veselý Rytíř s jasně červenými vlasy.

Zrzavý Rytíř se trpělivě věnoval Vestě. Stal se obvyklým, vítaným hostem, kterého měl každý rád pro jeho vstřícnou, klidnou povahu a vždy dobrou náladu. Pouze sama Magdalena se chovala k Simonovi obezřetně, i když si sama neuměla vysvětlit proč. 

Svetodar často posílal své mamince dopisy a jeden z rytířů Chrámu, který ho v dalekém Španělsku ochraňoval i s Radanem, vozil tyto dopisy do Údolí Volchvů, odkud zase přivážel nejnovější zprávy. Tak žili, navzájem odloučeni a mohli jen doufat, že možná někdy přijde ten šťastný den, a se opět setkají. Bohužel, ale nevěděli, že tento šťastný den pro ně nikdy nenastane.

Osm let po smrti Radomíra přišla pohroma. Magdalena intenzívně cítila, že něco přijde, trpěla, ale nemohla pochopit příčinu. Jako jedna z nejsilnějších Vědyň, nemohla znát svůj Osud, i kdyby sebevíc chtěla. Její Osud byl před ní skryt, a proto byla nucena žít svůj život naplno, bez ohledu na to jako složitě a těžce se projevoval. Magdalenu stále více a více znepokojovaly pomluvy, které se začaly šířit. Mezi jejími studenty se najednou začali objevovat podivní „kataři“, kteří tiše nabádali ostatní k „nekrvavému“ a „pokornému“ učení. To znamenalo – vyzývali žít bez boje a odporu. Bylo to všechno podivné a v žádném případě to neodráželo učení Magdaleny a Radomíra. 

Kataři Magdaleny byli zpočátku válečníci a to zcela odpovídalo jejímu učení. Vždyť ona z nich nikdy nedělala stádo mírných a bezmocných „ovcí“ právě naopak – Magdalena vytvářela mohutná společenství Bojových Volchvů, jejichž cílem bylo VĚDĚT a také – ochraňovat svoji zem a lidi, kteří tu žili. Magdalena učila Víře v Dobro, učila Ljubosti a Světlu. Ale ještě učila boji, za dobro a světlo. Tak jako Radomír i ona učila statečnosti a odvaze. Vždyť zejména po smrti Radomíra se kolem ní shromáždili rytíři z celé tehdejší Evropy, tak jak zejména z ní cítili smělé srdce Radomírovo.

Opravdu to byli skvělí válečníci a nejmocnější mágové, takže se stali mnohem silnější, než kterýkoli jiný žijící (kromě některých Volchvů, samozřejmě). Marie jim svěřila životy svých dětí. Jednoho dne cítila, že není něco v pořádku, tak, aby zabránila potížím, rozhodla se svěřit jim tajemství Klíče Bohů. To, jak se později ukázalo, byla krutá a smrtelná chyba, jenž během staletí zničila Velkou Říši Poznání a Světla. Čistou a nádhernou Říši Katarů.

Jeskyně, kde zemřela Marie Magdalena a její dcera Vesta

Díky kruté zradě (s pomocí církve) jednoho z blízkých přátel, po brutální smrti Magdaleny, se Katar postupně změnil tak, že ze silných a hrdých válečníků se stali bezbranní a bezmocní. Tak se stala Říše Slunce a Světla lehce zranitelná a dostupná. No a církev, stejně jak tomu bylo v té době, tiše a klidně pokračovala ve své špinavé práci. Nadále posílala do Okcitánie desítky „nových“ katarů, kteří „skrytě“ našeptávali ostatním, jak překrásný bude jejich život bez boje, jak čisté budou jejich světlé duše bez prolévání krve. Kataři naslouchali těmto krásně znějícím slovům a úplně zapomínali, co je kdysi učila jejich Zlatá Marie. 

Zdroje:

kniha Odhalení (Světlana Levašová)

vk.com/id510552269