Runové nápisy na Slovensku

Je známo, že středověká inkvizice velmi pečlivě vyhledávala jakékoliv slovanské písemnosti a likvidovala je jako „kacířské“ a to bez ohledu na to, o čem pojednávaly. Mohly to být třeba předpisy pro kvašení vína apod. ale stačilo, že jsou slovanské. Zachovaly se jen ty, na něž inkvizice nepřišla, když byly vytesány na neznámých skalách a nebo je skryly hroby. Když už bylo stanoveno, že ze starší doby nesmí žádný slovanský nápis jestvovat, pak jakýkoliv nález staršího nápisu slovanského musel být neodvolatelně prohlášen za podvrh nálezce. 

Staročeské rukopisy, i když prohlášené za falza, jsou uschovány a pečlivě opatrovány v trezoru Památníku písemnictví. Takže jim zkáza nehrozí a mohou být kdykoliv znovu zkoumány. Kdežto dva Križkou náhodou nalezené nápisy v kopcích nad Kremnicí na Slovensku jsou vystaveny devastaci počasí a turistů a hrozí jim zánik, což by byla nenahraditelná škoda. Na ně se nyní podíváme a na nich si ověříme, jak se vyvíjelo praslovanské hláskové písmo v průběhu tří tisíciletí. 

Bývalý učitel Pavel Križko se pro svůj zájem o památky stal badatelem Slovenského národního muzea v Bratislavě. V roce 1860  se zabýval objevy praslovanských nápisů v Kollárových publikacích z baltické Retry a ze staré Itálie ve „Staroitalii slavjanské“ z roku 1853. Když to viděli jeho kolegové z muzea, upozornili Križku, že podobné staré nápisy se vyskytují také na skaliskách nad Kremnicí. 

Takové sdělení nemohl nechat Križko bez povšimnutí a ještě téhož roku na podzim se vydal do kremnických kopců hledat ty nápisy. Při této první obchůzce žádný nápis nenašel a pro velké chladno se musel vrátit. Cestou zpět potkal domácího obyvatele a zeptal se, zda neví o nějakém písmu na zdejších skaliskách. Náhodou o jednom věděl a Križkovi podrobně vyložil, kde jej najde. Důrazně však Križku varoval, aby si s takovými věcmi nezačínal. Jsou to prý „kletby čarodějů“, jenž lidem přinášejí neštěstí a smrt. Dále uvidíme, že to nejsou jen pověry a mají skutečný základ. 

Križko se i přesto příštího roku z jara znovu vydal ten kámen s nápisem hledat. Našel jej na popsaném místě, ležel na cestě od Skalky k vrcholu kopce Smrčníka. Kromě toho se šel Križko poohlédnout až k vrcholu Smrčníka a tam našel dva úlomky opracovaných kamenů s částmi znaků písma, které si vzal domů. Vrátil se ke kamenu s nápisem. Protože byl kámen zvětralý a zčernalý, podařilo se Križkovi opsat jen některé znaky. K luštění písma to nestačilo. Později požádal sochaře Klemense, aby s ním na Smrčník zašel, vzal si s sebou potřeby a odlil povrch kamene do sádry. V bílé sádře se jim společným úsilím podařilo celý nápis opsat a výtvarník Klemens jej přepsal takto. 

Ke stanovení zvukových hodnot znaků si Križko přizval zkušeného znalce starých písem M. Chovance a tak došli k tomuto výsledku. 

Převládají pouhé konsonanty a takový text nedává smysl v žádném jazyce. S výkladem tohoto nápisu si oba luštitelé nevěděli rady, jak se přiznávají v martinském časopise Sokol z roku 1862, číslo 10. Nad tímto nápisem dumali až do roku 1865 ale nakonec se vzdali.

Všimněte si, že v celém nápise chybí samohláska „-a“, která byla v praslovanštině nejčastější. Obsahuje ji pouze jediný slabičný znak „já“ nad druhým „r“ na prvním řádku. Jsou tedy vyznačené jen jiné samohlásky „u-o-ě“. Z toho tedy plyne, že ke každému samostatnému konsonantu je třeba doplnit uprostřed slov krátké „a“ a na konci slov dlouhé „-á“, aby vznikly slabiky a slabičná praslovanská slova. Po rozdělení plynule psaného textu na praslovanská slova pak dostaneme tento výsledek. 

Slovník:

rawá – množné číslo od „raw“, staročesky rov (hrob)

chla-chawá – množné číslo „chovají“, časem se slovo zúžilo na pouhou druhou polovinu „-chawá“ a dnes česky „chová“, v lidové moravštině se dochovala i původní praslovanská forma celého slova „chlácholí“ (utěšuje-chová)

rujáračá – množné číslo od „rujárač“, dnes zkráceno na česky „oráč“, znamená i „rolník“

bohá – množné číslo „bohů“ nebo „bohům“

lěšá – množné číslo „oběti“, odvozeno od starého praslovanského slovesa „lěsajá“ (ponechat), toto sloveso vymizelo ale zanechalo srbochorvatsky „lés“ (rakev i obětina zemřelému), česky „les“ (nechané pokácené stromy), moravsky „lésa“ (proutěná rohož na níž se „nechává“ ovoce sušit)

Přes zkratkovitý a obtížně čitelný, pouze několika znaky napsaný záznam, dokládá tato památka řadu důležitých informací.

• Jazyk tohoto neolitického lidu je balkánského původu, z čehož je patrné, že na Slovensko infiltroval tehdy z Balkánu a časem se z tohoto jazyka vyvinula slovenština dnešní.
• Památka pochází z přechodného období, kdy se upouštělo od písma slabičného a zavádělo se písmo hláskové. Ustálený zvyk psát jeden znak a číst jej slabičně, vedl písaře i u znaků hláskových psát pouze začáteční konsonant slabiky, jenž se četl slabičně. Tím se vyznačují i další nápisné památky té doby. Bylo by užitečné, kdyby archeologové vykopali pod tímto kamenem pohřbené a na organických zbytcích otestovali stáří památky, aby se vědělo, kdy k tomuto zavádění hláskového písma u evropských Praslovanů došlo. Zhruba lze soudit, že tato památka by mohla pocházet z druhé poloviny 2. tisíciletí před tzv. n.l.
• Nápis na tomto kamenu nám sděluje, že pod ním leží lidské oběti neolitických Praslovanů. Čili jde o kámen náhrobní, což potvrzuje vpravo nahoře kříž, praslovanský to symbol života a smrti v době dávno předkřesťanské. Toto je sdělení nejdůležitější. 

Při obchůzce na kopci Smrčníku v roce 1861 našel Křižko kromě náhrobního kamene s nápisem dále v úžlabině pod vrcholem kopce dva úlomky kamenů s částmi znaků písma. Tyto úlomky vzal s sebou a jsou dodnes uloženy v depozitáři martinské Matice slovenské. Roku 1865 se znovu vydal (Križko) na Smrčník hledat. Putoval celý týden ale po nápisech ani stopy. Nakonec se vrátil opět na vrchol Smrčníku ale ani tady už ni nového nenašel. Zaujal ho však výhled z toho nejvyššího kopce na všechny světové strany do vzdálených údolí a pohoří, který se mu zde otvíral. Uvažoval: taková místa byly kdysi posvátná, stavěly se tam hrady a svatostánky. A skutečně, zde stojící kamenný útvar nevypadá přírodní skalisko.

Když si chtěl v zákoutí rozdělat oheň pro zahřátí, opřel se o mechem zarostlý kámen ve zdi, kousek mechu se pod rukou utrhne a ejhle – rýhy podobné písmu. Odškrabal mech z celé plochy kamene a tam souvislí starý nápis. Možná budete mít dojem, že to je jako vyprávění pohádky a měli ho i všichni, co četli tuto zprávu v Letopisech aniž by se šli na Velestúr podívat. Jenže odkrytý nápis je stejně nečitelný jako ten na náhrobním kameni. Opět si tedy Križko vyžádal účast sochaře Klemense. V bílé sádře pod vhodným světlem se jim povedlo celý nápis rozeznat a Klemens jej pak graficky přepsal následovně.

Toto písmo Križko ovšem neznal. Je pravidelnější, do rovných řádků uspořádané, pečlivěji provedené, než na náhrobním kamenu. Některé znaky jsou jen apostroficky naznačené v různých výškách řádků, je obvyklé označovat takové písmo jako runové. Totiž podle toho, že jsou to rýhy neboli runy vytesané do kamene. Písaři si svou práci ulehčovali tak, že některé znaky zjednodušili na pouhé čárky a háčky, což je typické pro střední Evropu. V Itálii a na Balkáně byly všechny znaky plně  vypisovány.

Zvukové hodnoty si Križko vyhledal z děl Kollárových a jím uvedených nápisů retranských z Pobaltí a ze staré Itálie. Potíž byla v tom, že slovům této staré slovanštiny nerozuměl, žádného dokladu tohoto jazyka nebylo. Tři roky se snažil tento nápis rozluštit, nedošel však ke správnému výsledku. Textu tohoto nápisu nerozuměl, má zcela opačný smysl než jej Križko vykládal.

Nejdříve si tedy stanovíme přesné zvukové hodnoty jednotlivých znaků následující tabulkou. Samohlásky jsou vyznačeny zmenšenými apostrofickými znaménky a jejich délka odlišena u „a-á“ opačně směrovaným háčkem, u ostatních samohlásek jejich polohou v řádku, nahoře výslovnost krátká, dole dlouhá, jak ukazuje tabulka. 

Celý nápis pak čteme a vykládáme takto.

Slovník:

priěchách – staročesky „jěchati“ (spěchat-běžět), zde s předponou „pri-“ a s aoristovou zpřídavňující koncovkou znamená „přispěchavší“

sílián – srbochorvatsky „síliti“ (posilovat-podpořit), zde se substantivní koncovkou znamená „-án“ znamená „posila“

at Maráně – 2. pád od „maránja“ (bažina), odtud pražská čtvrť „Na Moráni“ (Na bažině) ale i název bažinaté země Morava

krěměnitjá – koncový slabičný znak „-já“ tvoří množné číslo „pevnosti“, příbuzné je „kremenj“ (pevný kámen), od bývalé staré pevnosti i název města „Kremnica“ (pevnost)

tě túr – těch pohanů, názvem „túr“ byli označováni asijští pohané, nazývaní též „Turci“ (býci) od uctívání „tura-býka“ ale „túr“ označoval i obřad obětování, rusky „trěbjá“ (obětování), proto i „Veles-túr“ (bohu Velesovi-obětování)-falickému bohu „Falusovi“ obětováni; čili nejde o Slovany, nýbrž o tatarské pohanské obětníky

bič hade pa Túru – zabíjí ty hady – pohany po celém kraji túrsko-pohanském, kde vládli tatarští pohané-obětníci; pisatel je nazývá „hady“

wi wsí á hrádáj – ve vších aj ohradách, staré „hráda“ byla „ohrada“ pro pastvu dobytka v neolitu, odtud odvozen i dnešní název „hrad“ pro vládnoucí panstvo

dwiěstiě tě asmdst – s moravskou posilou se podařilo pobít 280 těch pohanů-obětníků a tím domácí praslovanský lid osvobozen; není to tedy letopočet „po tzv. kristu“, protože nápis je o jedno tisíciletí starší

Zdroj:

kniha O Slovanech úplně jinak (Antonín Horák)