Staré město na Moravě

Vzpomeneme-li Staré město, vybaví se nám, že to byla kdysi velká opevněná metropole zvaná Veligrad rozlehlé slovanské říše Velkomoravské. Ale, že byla slovanská, musela být zlikvidována a z dějin vymazána, z Veligradu nezůstal kámen na kameni. Kde se zakopne, tam se najde relikvie z té doby. V soudobých fuldských písemnostech nese tato metropole název „Urbs antiqua“. Takže už tehdy to muselo být „Město staré“ a slovanské. Dnes je z onoho velkoměsta jen obyčejná venkovská obec, která si ponechala někdejší jméno „Staré město“.

Do jak dávné minulosti sahá slovanské osídlení této lokality uprostřed úrodného údolí řeky Moravy, o tom se v dějinách nic neví. Dokládají to archeologické nálezy z doby neolitické. A že už tehdy to byli Slované, o tom svědčí nález této popelnice s praslovanským nápisem. 

Ve čtvrti Špitálky obce Starého města kopal obyvatel Omelka základy pro svůj dům. Kousek pod povrchem narazil v roce 1932 na keramickou nádobu, jenž se mu pod krumpáčem rozsypala. Při odhazování střepů si všiml, že je na nich vyryté podivné staré písmo. Střepy pečlivě posbíral a zanesl místnímu učiteli, o němž věděl, že sbírá starožitnosti. 

Zelnicius nádobu slepil, scházející střípky doplnil náhradními a uložil mezi jiné nálezy na radnici obce. Dnes ji chová Slovácké muzeum v Uherském hradišti. 

Nádoba je poměrně malá, 13 cm vysoká a 11 cm široká, přesto archeologicky označovaná jako „popelnice“. Stejně malé jsou však i popelnice „pražského“ typu, patřící kultuře tzv. „popelnicových polí“. 

Důležitý je však nápis. Zelnicius na něj upozornil pražského archeologa prof. Niederleho ale pro něj byl nápis rovněž záhadou. Stejně tak nečitelný byl i pro badatele Přikryla. Povrch nádoby je značně korodovaný a nápis téměř zaniká, jak je vidět i z fotografie. Leč později si dal Přikryl práci, opatřil si předlohy jiných runových nápisů a pod vhodným světlem nádobu obracel tak dlouho, až se mu podařilo znaky rozeznat a přepsat na papír skoro všechny. Jak se ale později ukázalo jeho překlad nevypadal tak jak by měl. Sestavoval slova libovolně tak, aby jim aspoň trochu rozuměl. Slova takto čtená znějí neslovansky a dá se říci, že je to spíš Přikrylova fantasie. 

Nicméně jeho opis dosti nezřetelného originálu je velmi pečlivý, takže nám umožní text přečíst a po srovnání s předešlými velestúrskými a jinými nápisy té doby porozumět. Takže nápis na této popelnici přepisujeme a čteme takto.

Slovník:

znaě – slovesný přechodník jako dodnes česky „znaje-znajíce“

umíu – česky „uměl“, po staru mělo širší význam „naučil se, osvojil si“

um – v té formě dodnes užívané, tedy „umění“ ale též „znalost“ 

pršvícou – tedy „obuvníků“, staročesky „prťák“ („švec“, dnes „svícko-švec“ (vlastně „šíjec“)) ale nápisové „pr-švíc“ = prošívač

mocě – dnes „mocně“ (mnoho-velice)

mucú – staročesky „mútiti“ (nutit-trápit), srbochorvatsky „múcati“ (zadrhovat-koktat)

álčníu – očividně přesmyk z „láčníu“ (hladověl-toužil)

ówoěi – 2. pád množného čísla od „ówoj“, bulharsky „óvoj“ (ovinutí-opora)

se štíťoščú – 7. pád od „ščíťošč (odpor), česky „štítit se“ (ošklivit si)

piščój – česky „pištějí“ (kvičejí, naříkají)

pokop – srbochorvatsky „pókop“, staročesky „pokop“ (pohřeb), staročesky „pokopati“ (pohřbít)

omú – starý zkrácený tvar, srbochorvatsky „ómoči“ (umožnit), česky „p-omoci“

ú jájnu – slovo dávno zaniklé a těžko srozumitelné, připomíná však srch. „jáje“ (podstat-jádro-nitro-plod), též staromoravsky „jajco“ (vejce-plod), řekli bychom, že znamená něco jako „jáství“ (vlastní vnitřní povaha), zde s předložkou 6. pádu „a“ za naše „v“ znamenalo „v nitru“ a „v duši“, tedy „v myšlení lidí“

Souvislost celého textu je místy chybějícími střepinami přerušena ale zachovalému textu přes neobyčejné stáří památky dobře rozumíme. Sděluje zcela něco jiného, než se domníval Přikryl. Vypráví o zaměstnání a sociálních poměrech zemřelého a jak byl pohřben, v textu není ani stopy po pohanských kultech a magii, myšlení pisatele je typicky slovanské drobných rolníků a obuvníků. Tím je zpochybněna tisíciletá propaganda, že dávní Slované byli „pohané“.

Na rozdíl od pohanských kultovních obřadů a obětování bohům bylo to u dávných Slovanů pouze loučení živých se zemřelým. Pokud to byl jedinec bez vlastní rodiny, jako v tomto případě, objednávaly se tzv. „plačky“, jenž „piščój“, tedy kvičejí a naříkají nad zemřelým, což pisateli připadalo odporné. V tomto případě byl zemřelý pohřben podle dávného zvyku žehem. Mezi 158 odhalenými hroby z té doby byly i hroby kostrové a z toho se lze domnívat, že dávní Slované nebrali ani pohřbívání žehem dogmaticky a pohřbívali i kostrově.

JE škoda, že organické zbytky hrobů nebyly radiokarbonově otestovány, abychom věděli, z které doby pocházejí. Podle písma podobného památkám velestúrským se lze domnívat, že pocházejí asi z téže doby, to jest okolo 1000 před tzv. n.l.

Za pozornost stojí odlišnost moravského jazykového dialektu od slovenského a tento malý rozdíl trvá dodnes. Z toho se lze domnívat, že Praslované infiltrovali na Slovensko z Balkánu přes uherskou nížinu, kdežto na Moravy a Čechy i do západních zemích naopak z Itálie a Francie. Potvrzují to mnohé jazykové prvky dnešní slovenštiny společně s balkánskou srbochorvatštinou a také moravsko-české prvky společně s staroitalickými na nápisech té doby. Ale i znaky velestúrských nápisů mají vztah k balkánským, zatímco znaky „b-c-č-ě-n-v-w-t-šč“ špitálské popelnice jsou stejné s italskými té doby. 

Tím by se vlastně vysvětlila částečná odlišnost dnešní slovenštiny, jenž je starší od dialektů moravsko-českých, které jsou asi o jedno tisíciletí pozdější. Vidíme však, že původní praslovanština byla nahrazena primitivnější maďarštinou s moha slovními kořeny praslovanskými. 

Venkovský učitel Zelnicius zachránil popelnici s runovým nápisem a učitel Kafka ve Velkých Karlovicích zachránil dvě nápisné památky praslovanské ale nedošel uznání. Učitel Kafka vlastnil ve Velkých Karlovicích na Vsetínsku domek se zahradou. Na podzim roku 1965, když chtěl zorat zahradu, tak rolník jehož si na tuto práci pozval, narazil na kámen. Všimli si, že na něm jsou vyryty podivné znaky písma. Uvědomil o tom vsetínské památkáře z muzea.

Za nějaký čas muzejníci přišli a v místě nálezu řídili výkopové práce. Odkryli velké ohniště s vydlážděnými terasami, které vypadaly asi takto. 

Samotná stavba tohoto dávného „krematoria“ pod širými nebesy odpovídá jiným nalezeným pohřebištím toho druhu, té doby, jak je popisuje prof. Neústupný v dílu „Pohřby žehem“. Zvýšená terasa vydlážděná plochými kameny a těsně přiléhající k ohništi sloužila totiž k tomu, aby na ni byla kladena těla zemřelých ke spálení vedlejším ohništěm. Tomuhle zařízení vévodil kámen prve nalezený kámen s nápisem obráceným k hlavní cestě aby oznamoval o jaké zařízení jde.

Tato památka pochází zřejmě z onoho přechodného období, kdy se upouštělo od slabičných znaků a zaváděly se znaky hláskové. Čtyři znaky nápisu jsou akrofonicky odvozeny následovně.

Celý nápis čteme: Ta                 tady

                                 Dá CH Ú     z-dáchají (vydechují-mizejí)

ta – dodnes ve slovenštině „ta“ (tady-tu-zde)

dáchú – archaický tvar, dodnes moravsky „zdáchnút sa“ (zmizet), rovněž „z-dechnút“ (vydechnout-zemřít), což původně nemělo pejorativní význam užívaný dnes pouze vůči zvířatům

Nápis je velmi krátký ale výstižný, pouhými čtyřmi znaky řečeno vše potřebné.

Zdroj:

kniha O Slovanech úplně jinak (Antonín Horák)