Stéla z Lémnu
Cestou do Itálie se zastavíme nejdříve na Východě v egejské oblasti, kde má evropská civilizace svůj počátek. Dnes celkem bezvýznamný ostrov Lémnos leží uprostřed Egejského moře v sousedství Řecka, avšak významná je jeho minulost. S tímto ostrovem se budeme zabývat podrobněji, neboť na něm nalezená stéla nám objasní nejen dávné Řecko a Itálii.
Na ostrově Lémnu hledali antické památky v minulém století francouzští archeologové Cousine a Dürrbach, členové vědecké společnosti École de France se sídlem v Aténách. U lémnoské obce Kaminia se jim v roce 1885 podařilo vykopat kamennou stélu (pomník), opatřenou původními nápisy ze 6. století před tzv. n.l.
Nález stély tehdy vyvolal ve vědeckém světe senzaci a byl vyhlášen nejvýznamnějším nálezem století. Pochází totiž z ostrova řeckého, avšak její písmo není řecké, je naopak k nerozeznání stejné, jako na etruských památkách ve vzdálené Itálii. Od se stély se očekávalo, že pomůže objasnit záhadný původ Etrusků ale nestalo se tak, protože žádné nápisy tohoto typu nebyly dodnes rozluštěny.
Nedávno v 80. letech vzbudil pozornost vědeckého světa příspěvek albánské jazykovědkyně Nermin Falaschi, která prý našla příbuznost jazyka etruských nápisů i lémnoské stély s albánštinou. Ve francouzském tisku se objevily nadpisy o tom, že etruské nápisy jsou rozluštěny. Jenže nakonec se ukázalo, že jsou stejně mylné jako stokrát předtím.
Po druhé světové válce se do luštění nápisů lémnoské stély zapojil i francouzský etruskolog Raymond Bloch. Stal se členem společnosti École de France, řídil průzkum římských a etruských památek a napsal o tom řadu článků a knih. Avšak i jeho překlady byly špatné. Z plynulého textu odděluje Bloch slova nesprávně, mnohé znaky čte jinak a celý text nedává smysl. Ani Bloch nepochopil nápisový jazyk, jako jiní hledá v textu jména a místní názvy, protože tomu nerozuměl.
Konečně se tedy přichází na to, že Etruskové nemají s ostrovem Lémnos nic společného. Tím jsme u kořene věci. Jsou-li nápisy lémnoské stély stejné s nápisy italickými té doby, pak Etruskové nemají co dočinění ani s nápisy italickými, které jsou na domácí keramice a jiných předmětech. Takže musejí patřit domácímu obyvatelstvu Itálie.
Jaké byli domácí Lémnosané vlastně národnosti? To nám pomohou prozradit pouze samotné nápisy lémnoské stély, které si nyní přečteme a s překvapením zjistíme, že jsou rovněž praslovanské. Teprve po jejich přečtení zjišťujeme, že na stéle jsou vlastně tři různé nápisy, psané různými pisateli v časovém odstupu podle toho, jak se po vpádu Řeků situace na ostrově vyvíjela. Každý z těchto pisatelů mluvil poněkud odlišným dialektem praslovanštiny a užíval rovněž některých odlišných znaků těchže hlásek, které uvádíme na následujícím obrázku. Na stéle použité znaky mají tyto fonetické hodnoty:
První nápis. Tento nápis ve vodorovných řádcích nad hlavou bojovníka je komponován k obrazové výzdobě a byl zajisté původně jediným hlavním nápisem stély. Je psán starým způsobem „bustrofedon“, tj. každý následující řádek v opačném směru k řádku předešlému, jak se kdysi oralo pole. Při přepisu zachováme rozdělení textu na řádky a slova prastaré slovanštiny čteme podle pravopisných pravidel takto.
ŽIjAŽiJÍ
žijící
MjÁ RAŽ:MAV –
mně rozmluv
UJÁC CHVĚJÍŽ: AVÍj: Z-
ajíc, chvějíc, abych z –
ĚVÍU HÓ: ZĚRO NA IH
jevil, co po-zoruji na nich
ŽIVÁJI
živých
Volně česky: Pozůstalí žijící mne přemlouvali, strachujíce se, abych jim ze záhrobí zjevil, co pozoruji na živých.
Souvětí o jedné větě hlavní, jedné polovětě vložené a dvou větách vedlejších, má dokonalou mluvnickou stavu a sděluje srozumitelnou myšlenku, i když poněkud neuskutečnitelnou.
Slovník:
ZIAZI – v této formě je to slovo nesrozumitelné, avšak pravopisná pravidla dovolují číst „žiažjí“ asi ze staršího „žijaščí“, česky „žijící“
ražmavwjác – dvojtečka za Z: = ž, znak „w“ =uo, takže „ražmavujác“, česky „rozmlouvajíc“
aví:j – koncová dvojtečka dává „j“, snad zkráceno z „avi já“, což odpovídá českému „abych“
avíj zěvíu – překvapivě podobné moravskému „abych zjevíu“
hó zěro – první slůvko v jiných dialektech „ščo-čo-co-što“, latinsky „quo“, italsky „che“, druhé slovo „zěro“ česky „zírám“ „pozoruji“
na ih živáji – zcela jasné „na nich živých“
Přes stáří památky a dialektické zvláštnosti celému textu dodnes dokonale rozumíme, i tomu, co jím pisatel chtěl říci. Neříká nic konkrétního, ani to, komu je stéla věnována. Pisatel měl zřejmě obavy, že věnovací text obráncům ostrova proti řeckým okupantům by si řečtí okupanti mohli dál přetlumočit, stélu zničit a tvůrce potrestat. Píše tedy jen vymyšlenou výzvu neznámému padlému, aby ze záhrobí zjevil pozůstalým žijícím, jak se dívá na poměry na ostrově, zřejmě po řecké okupaci.
Druhý nápis. Vítězní Řekové si pomníku domácích Lémnosanů asi nevšímali. Časem se ukázaly napjaté vztahy mezi řeckými okupanty a domácími poddanými. Mohli bychom je přirovnat ke vztahům mezi nedávnými nacistickými okupanty našich zemí a domácími Slovany za druhé světové války. Pod tlakem Řeků se někteří Lémnosané stali jejich služebníky, dnes bychom řekli kolaboranty a právě jim adresuje svou výtku pisatel druhého nápisu stély. Vedle hlavního nápisu už nezbylo místo, proto svůj příspěvek vtěsnal do mezer svislými řádky. Odpovídá na výzvu hlavního nápisu a jakoby ústy jednoho z padlých oznamuje žijícím toto.
HÓCAJ Ě Z NÁŠČ-CH
ač je z rodných
ÁKJER-j TAVÁRŽIČ
polí spolupracovník
VAMJÁCAUJAČ ZĚRO NÁJ MÓR ÍMAJÍC
vynucovač, zírám na něj, smrt majíc
Slovník:
hócaj – slovensky „hocial“, lužicky „hacz“ (hač), česky „ač-ačkoliv“
nášč-ch – důležitý starý název „nášč“ se vyskytuje na mnoha nápisech, znamená „úroda-rod“, zde s koncovkou -„ch“ (rodných), slovensky dodnes „náščit“ (sbírat úrodu), staročesky „naščerati“ (sbírat úrodu)
akěr: – za slovem dvojtečka -„j“ značí množné číslo „polí“ od základu „akár“ (pole), z praslovanského „kárajá“ (vzdělávat-obdělávat)
ta-vár-žič – kořen slova „vár“ (výroba) s kolektivující předponou „ta“ (také-spolu) a s živitelskou příponou „žič“, tedy celkem spoluživitel, dnes „tovaryš“ ve významu „spolupracovník“
va-m jacau-jač – základem je „mjac“ (moc-nucení), s předponou „va“ za naše „vy“ a s koncovkou „jač“ znamená „vynucovač“ práce a výrobků pro panstvo, tuto funkci měl později dráb
mór – dnes česky „ú-mor“ nebo „z-mar“ (smrt), též „máry“ (nosítko mrtvých), do němčiny „Mord“ (vražda), do francouzštiny „mort“ (smrt)
ímajíc – srbochorvatsky „ímati“, bulharsky „ímam“, staročesky „jímati“ (brát-mít), čili nápisové „mór ímajíc“ ve významu „ač jsem mrtvý“
Třetí nápis. Opět po nějakém čase přišel ke stojící stéle další člověk, jenž inspirován výzvou prvního i odpovědí druhého nápisu připsal svůj další. Na čelní straně stély nebo už místo, zvolil tedy pravou boční stranu stély. Je opět psán způsobem bustrofedon, první spodní řádek výškově převrácený je levoběžný, druhý horní je pravoběžný, poslední prostřední levoběžný. Jazykový dialekt i některé znaky jsou poněkud odlišné od předešlých dvou nápisů. Jako odpověď na výzvu hlavního nápisu, připojuje tento pisatel své filosofické úvahy o rozdílu ve světonázoru mezi Lémnosany a řeckými okupanty následovně.
HÓCAJ VŽJÍ POKJÁ SIJÁCĚ-j ZĚRO ZA IH ĚVIJU HO
Ač všichni, pokud jsou sející, pozoruji za ně a zjevují, co
TO VĚRÓ NA-
to vírou na-
ŽÍVAJÍ AVÍJ-Ž SIJÁC CVHÍJ-Ž MARÁLML-j AVÍJ-Ž
zývají?: abyzmeš sejíc strachy umírali, abyzmeš
Á O MAJ-
aj o mrt-
RÓM-j HARÁČIJÓ-j ČIVÁJ ĚCTĚ ŽIJÓ Á RÁJI TICH: POKĚ-j
vých bojovnících hlásali: dívej, ještě žijí, aj v ráji, tiší, pokojní.
Slovník:
vžjí (vží) – rusky „vše-vsjá“ (všichni)
pok já sijácěj – slovensky „pokial sú sejúcí“ (pokud jsou sející zemědělci)
zěro za ih – pozoruji za ně, tedy namísto nich ze záhrobí
ěviju – moravsky „zjevuju“ – ze záhrobí
ho to věró nažívají – posměšná otázka „co tou vírou nazývají?“ – zde po staru splývají pojmy „nažívat“ a „nazývat“, dnes odlišné
avíjž sijácj chviž marálmj – abychom sejíc strachy umírali, platí obecně o zemědělcích, kteří ač konají užitečnou práci, strachy umírají, vazba „strachy umírat“ je v lidové řeči dodnes živá
o majromj haráčijó-j – o mrtvých bojovnících, od základu „haráč“ (bojovník), staročesky „harcieř“ (bojovník) od „harc“ (boj), odtud snad jméno římského spisovatele původu praslovanského „Horacius „
čiváj! – imperativ „dívej-podívej!“, staročesky „číti“ (dívat se, vnímat), odtud i „čidla“ (oči)
á ráji – starý 6. pád bez předložky „v“, též staročesky „lesě“ (v lese), před slovem částice „á“ je zde ve významu „aj dokonce v ráji“
tich: pokě-j – na konci dvojtečka a za druhým slovem koncové „j“ tvoří adjektivy „tiší, pokojní“, že tito mrtví už nerebelují proti okupantům
Mnohému čtenáři bude možná tento nápisový jazyk připadat méně libozvučný a obtížný. Ale je nutno uvážit, že je dnes více jak dva a půl tisíce let starý a přesto dodnes srozumitelný. Také toto hláskové písmo, donesené sem z Itálie, není ještě dokonalé. Důležité je však to, že texty této stély promlouvají pro nás poprvé v dějinách řečí nikoli panovníků ale naopak řečí drobného poddaného lidu praslovanského. To má zásadní význam pro výklad celé civilizace a kultury antického Řecka, tolik opěvované jako základ celoevropské vzdělanosti. Neboť řecká kultura, pokud se v ní vyskytují vědecké a umělecké prvky, navazuje přímo na materialistickou a literární kulturu původního obyvatelstva Balkánu, to znamená praslovanského.
Zdroj:
kniha O Slovanech úplně jinak (Antonín Horák)
