Tartaria a Mongolsko
Už během života Čingischána se objevila trhlina mezi ním a vládci Rassenie. Poté, co zemřel si jeho synové rozdělili území, které dobyli spolu s otcem. Střední Asie připadla Čagatajovi. Džungársko a západní Mongolsko Ogotajovi, zbylé Mongolsko Toluimu. Za chána zvolili Ogotaje, člověka, který byl celkem šikovný ale nechtěl se zatěžovat praktickými záležitostmi.
Država, vybudovaná rukami žreců Rassenie a Čingischána se rozpadla. Na jejím místě vznikly dvě. Tartaria a Mongolsko. Do Mongolské državy patřili ulusy (krajiny) Čagataje, Ogotaje a Toluiho. Do Tartarie území od Karpat po Tichý oceán. Během vlády Ogotaje se stěží viditelná trhlina proměnila na erozi, jenž začala rozežírat Mongolskou državu.
Moci se chopila kamarila (vlivná skupina) dvořanů na čele s vdovou Turakinou a začala houževnatý boj proti mongolským veteránům, kteří se seskupili okolo bratra Čingischána, Otchigina. Ten se v roce 1242 bez úspěchu pokusil o převzetí trůnu. Všechny spiklence popravili. Nebyla to náhoda. Mongolské vojsko totiž už nebylo etnicky rovnorodé. Během vlády Ogotaje se stále víc doplňovalo Turkotatary, Jurcheny, Tanguty a dokonce i Číňany.
Zakladatelé državy se tak ocitli v menšině, dokonce i ve vlastním vojsku. Armáda Tartarie odteď působila na západě. Za těchto podmínek se rýsovala nebezpečná konfrontace. Tyto tragické události na východě donutili Batiuna a Subudaje, aby zastavili výpravu na západě a otočili vojsko na východ. Potřebovali však čas na shromáždění sil a vyjasnění situace. A také vítězně ukončit vojnu proti křižákům na severozápadě.
Jakmile přišla zpráva, že roku 1246 se na čelo hlavního stanu Mongolské državy postavil syn Ogataje, Güyük Khan, Batiuna tam poslal svého spojence a přítele, kníže Jaroslava Vševolodoviče, aby zjistil záměry Güyüka Khana ohledně Rassenie. Güyük Khan ho ubezpečil, že žádné nepřátelské aktivity nepřipravuje. Avšak jeho matka Turakina, která se chtěla úplně osvobodit od Rassenie a s ní spojených mongolských veteránů, dala otrávit Jaroslava Vševolodoviče. Takže válka byla na světě.
V r. 1248 bylo slovanské hordynské vojsko připravené vydat se na východ. Khan mu vyrazil naproti. Vojenští velitelé, kteří ho obklopovali si byli vědomi, že srážka s hordynským vojskem zřejmě skončí porážkou. Zabili proto Güyüka Khana a tím zabránili střetu. Hordynské vojsko se ale zdrželo na východě do r. 1251, dokud na kurultaji (kruhu) nezvolili novou hlavu Mongolské državy. Na tomto kurultaji uznali staršinstvo Tartarie (Rassenie) nad Mongolskem. Dohodli se na rozdělení sfér vlivu mezi Tartarskou državou a Mongolskem. K Mongolské državě přičlenili Džungársko, Mongolsko, Tibet, Čínu a jiné východní krajiny. K Tartarii (Rassenii) připojili území od Tichého oceánu až po Karpaty, Střední Asii a Írán.
Po smrti Jaroslava Vševolodoviče zdědil jeho území Andrej Jaroslavič, který se rozhodl využít složitou situaci hordynského vojska, připravit vzpouru a vymanit se zpod jeho nadvlády. Dohodl se na společném postupu s Daniilem Galickým a dokonce i s křižáky. Jeho postoje ale nesdílel bratr Alexandr Nevský, přívrženec slovanské jednoty, jako jeho otec Jaroslav Vševolodovič. Roku 1252 se Alexandr vrátil do Vladimírsko-Suzdalské země a stal se jejím knížetem. Andrej byl nucený utéct do Švédska. Germánští křižáci viděli, že se situace změnila a zastavili útok na Novgorod a Pskov. Dokonce i po smrti Alexandra Nevského se Němci obávali samotné možnosti, že se může zjevit hordynské vojsko. 1269 požádali o mír jen proto, že oddíl hordynského vojska přišel do Novgorodu.
Počínštění Ogataje a zákeřnosti Turakiny neměli za následek pouze to, že Batiuna získal právo udělovat listiny a „jarlyky“ (úřední listiny chánů) ale i to, že byl nucený stáhnout svoje vojáky z Polska, Maďarska a Bulharska. Batiuna jako nejvyšší ataman hordynského vojska Tartarie (Rassenie) zemřel 1256. Nástupcem se stal jeho syn Sartak. Hlava Mongolské državy, Munke, uznal Sartakovi všechna práva, které měl Bautina. Potvrzení Sartaka ve funkci nejvyššího atamana západního hordynského vojska příliš nesouviselo s jeho schopnostmi vedení válek ale spíše s přátelstvím, které navázal s Alexandrem Nevským. Sartak byl ale velmi přímočarý a otevřený člověk. Neuváženě se pohádal se svým strýcem Berkeem, který už přijal muslimskou víru. Za několik dní Sartaka otrávili. V r. 1257 po popravě Sartakovi manželky Barakchin a jejich syna, velení v západním hordynském vojsku převzal muslim Berke. Uvědomoval si, že jeho konání může odradit ruské knížectví od hordynského vojska.
Berke chtěl obnovit jejich důvěru a podnikl útok na Samarkand s následným masakrem nestoriánů. Nestoriánská církev v tom čase byla pod patronátem Velkého chána Mongolska, Munkeho. Ten vypravil vyslance a chtěl začít jednání. Berke je ale dal zavraždit, stejně jako všechny baskaky v oblastích pod kontrolou západního hordynského vojska, jenž se zaobírali verbováním dobrovolníků pro války Mongolska na východě.
Díky útoku na Samarkand Berke (Berkut – Orel skalní) dokázal udržet věrnost ruských knížectví hordynskému vojsku. Právě proto žreci Rassenie pokojně reagovali na tento převrat a na kroky, které podnikl Berke (Berkut). Kromě toho věděli, že Velký chán Mongolska Munke už v r. 1256 zformoval v Džungársku vojsko z Ujgurů, Tibeťanů a Číňanů a na jeho čelo postavil svého bratra Hülegüa. Nikdy nepochyboval, že tato armáda byla předurčená na dobývání Střední Asie a Iránu, které předtím přidali k Tartarii (Rassenii). Koncem r. 1257 toto vojsko zlikvidovalo všechny pevnosti islamistů v Iránu a v únoru 1258 dobylo Bagdád.
Po zániku jeruzalémského království se uskutečnil soud inkvizice nad templáři, v průběhu kterého všemožně odmítali svoji vinu a dokazovali, že nebylo třeba uzavírat žádné dohody s Mongoly, protože jsou to skuteční ďáblové. Tato zjevná lež templářů o vzhledu a ukrutnostech Mongolů se rozšířila po Evropě, kterou potom přenesli i na hordynské vojsko slovanské državy. Stala se základem děl křesťanských falzifikátorů.
Po smrti Munkeho roku 1259 získal dědictví jeho bratr Chubilaj, kterého nejprve uznal Berke (Berkut – Orel skalní), protože se vzdal Střední Asie a Iránu a soustředil svoje výboje na východě. Potom, jak se Berke (Berkut) dozvěděl, že Chubilaj se opírá o místní národy, změnil svoje priority a poskytl pomoc Arigovi Bugovi. V Mongolské državě vypukla občanská válka, během které Arig Buga utrpěl porážku a jeho spojence popravili.
Po tomto vítězství Chubilaj v roce 1264 přestěhoval svůj hlavní stan z Kaipingu do Pekingu a zbavil Karakorum statutu hlavního města. V r. 1271 Chubilaj udělil své dynastii čínský název „Juan“ a sám se stal imperátorem. Tak zanikla Mongolská država. Všechno to samozřejmě znepokojilo vládce Tartarie (Rassenie). Proto podpořili západní Mongoly na čele s čingisidem Kaiduem, kteří se snažili obnovit Mongolskou državu. Kaidu začal v r. 1275 válku proti Chubilajovi, jenž trvala do r. 1301.
Během ní utrpěli přívrženci obrození i napříč podpoře Tartarie víceré porážky. V důsledku toho byli bílí Mongolové zlikvidováni a značnou část Mongolska osídlili poturko-tatarštěné kočovné čínské kmeny. Tuto prohru nezpůsobila jen obrovská početná převaha nepřítele. Rozhodují byl fakt, že hlavní polní stan se spolu s vojskem odčlenil od staršího vojska, které připravovalo posily a vystoupil proti němu. Tento proces jsme pozorovali už v húnském vojsku, když Atal (Atila) krutě potrestal radu hlav rodů a volchvů staršího vojska.
Zdroj:
Bystvor kniha 2 (Svetozár)
