Volná kosmická energie – Nikola Tesla
V červenci roku 1932 Tesla uvádí: Využil jsem kosmické paprsky a přiměl jsem je, aby poháněly zařízení. Výzkum kosmického záření je téma, které je mi velmi blízké. Byl jsem první, kdo tyto paprsky objevil, a přirozeně k nim chovám stejný vztah jako k vlastnímu tělu a krvi. Vypracoval jsem teorii o kosmickém záření a na každém kroku svého zkoumání jsem ji shledal zcela oprávněnou. Přitažlivou vlastností kosmického záření je jeho stálost. Dopadají na nás po celých 24 hodin a pokud bude vyvinuta elektrárna využívající jejich energie, nebude vyžadovat zařízení na skladování energie, jako by tomu bylo u zařízení využívající vítr, příliv nebo sluneční světlo. Všechna má zkoumání vedou k závěru, že jde o malé částice, z nichž každá nese tak malý náboj, že je oprávněně nazýváme neutrony.
Pohybují se velkou rychlostí, která přesahuje rychlost světla. Před více než 25 lety jsem zahájil své úsilí o využití kosmického záření a nyní mohu prohlásit, že se mi podařilo pomocí nich provozovat hnací zařízení. Nejobecněji vám řeknu, že kosmické záření ionizuje vzduch a uvolňuje mnoho nábojů iontů a elektronů. Tyto náboje jsou zachyceny v kondenzátoru, který se vybíjí v obvodu motoru. Doufal jsem, že svůj motor postavím ve velkém měřítku ale okolnosti nebyly příznivé pro uskutečnění mého plánu.
Zařízení na využití volné kosmické energie, o kterém hovořil Nikola Tesla: Tato nová energie pro pohon světových strojů bude získávána z energie, jenž ovládá vesmír, z kosmické energie, jejímž ústředním zdrojem pro Zemi je Slunce a která je všude přítomna v neomezeném množství.
Toto je schéma Teslova prvního přijímače zářivé energie. Uchovával statickou elektřinu získanou ze vzduchu a převáděl ji do použitelné formy. Teslův vynález je jednoduchou verzí zařízení T. H. Moraye. Morayovo zařízení používalo unikátní usměrňovač (RE ventil), který účinně zachycoval statickou elektřinu z okolního vzduchu. Morayovy oscilační trubice využívaly tuto vysokonapěťovou energii k vytvoření vnitřní sekundární „studené“ fúzní reakce.
Vystrčte anténu do vzduchu, čím výš, tím lépe a připojte ji na jednu stranu kondenzátoru, přičemž druhá strana povede k dobrému uzemnění, a rozdíl potenciálů pak nabije kondenzátor. Připojte přes kondenzátor nějaké spínací zařízení, aby se mohl v rytmických intervalech vybíjet a máte oscilující elektrický výstup. T. H. Moray jednoduše rozšířil Teslovu myšlenku o využití vysokého napětí k vytvoření iontových oscilací.
Koncept volné energie Nikoly Tesly byl patentován v roce 1901 jako Přístroj pro využití zářivé energie. V patentu se hovoří o Slunci, jakož i o jiných zdrojích zářivé energie, jako je kosmické záření. To, že zařízení funguje v noci, je vysvětleno dostupností kosmického záření v nočních hodinách. Tesla se také zmiňuje o zemi jako obrovské zásobárně negativní elektřiny.
Tesla byl fascinován zářivou energií a jejími možnostmi volné energie. Crookeův radiometr, zařízení, které má lopatky, jež se při působení zářivé energie otáčejí ve vakuu, označil jako krásný vynález. Věřil, že bude možné využívat přímo připojením k samotnému koloběhu přírody. V den svých 76. narozenin na své každoroční rituální tiskové konferenci Tesla oznámil motor s kosmickým zařízením. Na otázku, zda je výkonnější než Crookeův radiometr, odpověděl: tisíckrát výkonnější. V roce 1901 Nikola Tesla jako jeden z prvních identifikoval zářivou energii. Podle Tesly je zdrojem této energie naše Slunce. Došel k závěru, že Slunce vyzařuje malé částice, z nichž každá nese tak malý náboj, že se pohybují velkou rychlostí, jenž přesahuje rychlost světla. Tesla dále uvádí, že tyto částice jsou neutronové částice. Domníval se, že tyto neutronové částice jsou zodpovědné za všechny radioaktivní reakce. Radiační hmota je s těmito neutronovými částicemi v souladu. Zářivá hmota je jednoduše přenašečem energie z jednoho stavu do druhého.
Jak tedy fungoval jeho přijímač zářivé energie. Z elektrického potenciálu, který existuje mezi vyvýšenou desku (plus) a zemí (mínus), se v kondenzátoru hromadí energie a po vhodném časovém intervalu se nahromaděná energie projeví v silném výboji, který může vykonat práci. Kondenzátor, praví Tesla, by měl mít značnou elektrostatickou kapacitu a jeho dielektrikum by mělo být z nejkvalitnější slídy, protože musí odolávat potenciálům, které by mohly slabší dielektrikum roztrhnout.
Tesla uvádí různé možnosti spínacího zařízení. Jednou z nich je otoční spínač, který se podobá Teslovo regulátoru obvodů, další je elektrostatické zařízení sestávající se z dvou velmi lehkých membránových vodičů zavěšených ve vakuu. Ty vnímají nahromadění energie v kondenzátoru, jeden se nabíjí kladně, druhý záporně, a při určité úrovni náboje se přitahují, dotýkají a tím kondenzátor odpalují. Tesla se zmiňuje rovněž o dalším spínacím zařízení, které se skládá z nepatrné vzduchové mezery nebo slabé dielektrické vrstvy, která se při dosažení určitého potenciálu náhle rozpadne.
Nikola Tesla obdržel dva patenty na toto zařízení pro využití zářivé energie. U. S. Patent č. 685 957 – Přístroj pro využít zářivé energie a U. S. Patent č. 685 958 – Způsob využití zářivé energie. Oba tyto patenty podal 21. března 1901 a byly uděleny 5. listopadu 1901. V těchto patentech vysvětluje:
Slunce, stejně jako jiné zdroje zářivé energie, vyvrhují drobné částice kladně zelektrizované hmoty dopadající na horní desku a nepřetržitě předávají elektrický náboj. Protože opačný pól kondenzátoru je spojen se zemí, kterou lze považovat za obrovskou zásobárnu záporné elektřiny, teče do kondenzátoru nepřetržitě slabý proud. Protože jsou částice nabité na velmi vysoký potenciál, může toto nabíjení kondenzátoru pokračovat, jak jsem skutečně pozoroval, téměř neomezeně dlouho, dokonce až do roztržení dielektrika.
Elektrostatický náboj Země. Teslovým záměrem bylo kondenzovat energii zachycenou mezi Zemí a horními vrstvami její atmosféry a přeměnit ji na elektrický proud. Slunce si představoval jako obrovskou elektrickou kouli, kladně nabitou s potenciálem asi 200 miliard voltů. Země je naproti tomu nabitá zápornou elektřinou. Ohromná elektrická síla mezi těmito dvěma tělesy představovala, alespoň částečně to, co nazval kosmickou energií. Ta se liší od noci kde dni a od ročního období k ročnímu období ale je přítomna vždy.
Kladné částice se zastavují v ionosféře a mezi ní a zápornými náboji v zemi, na vzdálenost 60 mil, je velký rozdíl napětí, něco kolem 360 000 voltů. Vzhledem k tomu, že plyny v atmosféře působí jako izolátor mezi těmito dvěma protilehlými zásobárnami elektrických nábojů, je v oblasti mezi zemí a okrajem vesmíru zachyceno velké množství energie. Navzdory velké velikosti planety je elektricky jako kondenzátor, který udržuje kladné a záporné náboje od sebe tím, že vzduch jako nevodivý materiál slouží jako izolátor. Země má náboj 96 500 coulombů. Při potenciálu 360 000 voltů představuje Země kondenzátor o velikosti 0,25 faradů (farad=coulomb/volt). Pokud vzorec pro výpočet energie uložené v kondenzátoru aplikujeme na Zemi, zjistíme, že okolní prostředí obsahuje 1,6 x 1011 joulů neboli 4,5 megawatthodiny elektrické energie. Abyste mohli tuto vysokonapěťovou energii využít musíte vytvořit chladič energie a pak vymyslet způsob jak chladič rozkmitat.
A co energie nulového bodu. Takový propad musí být nižším energetickém stavu než okolní prostředí. Aby do něj energie neustále proudila, musí být z něj neustále čerpána. Kromě toho musí tento propad udržovat nižší energetický stav a zároveň splňovat energetické požadavky zátěže, jenž je k němu připojena. Elektrická energie, wattsekundy, je součinem volů, ampérů, sekund. Protože se perioda kmitání nemění, musí být v energetické rovnici tohoto systému proměnou buď napětí, nebo proud. V systému jsou použity cívky s dvojím vinutím, protože cívka s dvojím vinutím maximalizuje rozdíl napětí mezi svými závity, proud je pak minimalizován.
Cívka v naší soustavě tedy bude vnějším zdrojem energie uvedena do oscilací na své rezonanční frekvenci. Během nulové části svého cyklu, se cívka bude jevit jako jedna deska kondenzátoru. S rostoucím napětím na cívce se bude zvětšovat množství náboje, které může odčerpat. Energie, která je do cívky odebírána přes malé energetické okno (nulový bod), se zdá být klíčem k úspěchu tohoto systému. Právě v tomto nulovém bodě dochází ke kondenzaci energie do kladné a záporné složky proudu. Když energie unikne z „propadla“, magnetické pole se zhroutí a vznikne po něm silné magnetické zemětřesení. Správně vyladěný systém může zachycovat a přeměňovat zářivou energii v takto předepsaném uspořádání.
Nyní tu máme energii přímo z atomu. Systém zářivé energie samokmitající kapacitní systém. Jakmile je jednou uveden do oscilací, spotřebuje se na jeho udržení v chodu jen málo energie. Protože se jedná o elektrostatický kmitající systém, pohybuje se v něm za jeden cyklus pouze malé množství náboje, tzn. že coulomb za sekundu = nízké ampéry. Pokud se náboj spotřebovává malou rychlostí, energie uložená v systému se pomalou rychlostí mění na teplo, což umožňuje, aby oscilace pokračovaly po dlouhou dobu.
Teslova cívka pro elektromagnety, patent č. 512 340, je velmi zvláštní konstrukce cívky, protože na rozdíl od běžné cívky vyrobené otáčením drátu na trubkové formě používá tato cívka dva dráty položené vedle sebe na formě ale s koncem prvního z nich spojeným se začátkem druhého. V tomto patentu Tesla vysvětluje, že dvojitá cívka uchovává mnohonásobně více energie než běžná cívka. Měření dvou cívek stejné velikosti a stejným počtem závitů, jedné s druhým, druhé s bifilárním vinutím, ukazují rozdíly v zisku napětí. Tyto bifilární Teslovy cívky lze vysvětlit pouze na základě jejich elektrické aktivity. Bifilární cívka je schopna udržet větší náboj než cívka s jednoduchým vinutím. Při provozu v rezonanci je rozložená kapacita bifilární cívky schopna překonat elektromotorickou sílu (emf) normální cívky, indukční reaktanci. Vzhledem k elektrické aktivitě nepůsobí bifilární cívka sama proti sobě v podobě protichůdné emf, potenciál na cívce rychle narůstá na vysokou hodnotu. Rozdíl mezi závity se stane natolik velkým, že energie je prakticky celá potencionální, v tomto okamžiku se systém stává elektrostatickým oscilátorem.
V mém systému sálavé energie se vykonává minimální práce, protože nedochází ke ztrátě výtlačných proudů. Vzhledem k tomu, že dochází k malým tepelným ztrátám, jsou oscilace udržovány přebytečným nábojem vznikajícím při katalytických reakcí atomů, energie je odčerpávána z kinetických momentů těchto nábojů. Velmi nízký energetický výdej umožňuje dodávat energii do elektrické zátěže po delší dobu bez externího zdroje paliva. Po počátečním dodání energie z vnějšího zdroje bude generátor elektrické energie záření pracovat jako velmi účinné zařízení. Při přehledu historie je pochopitelné, proč některé vynálezy nejsou komerčně využity. Hlavním faktorem je ekonomika, nikoliv věda. Proti střídavému proudu se v Teslově době postavili mocní finančníci.
V listopadu 1933 Tesla využívá volnou kosmickou energii. Vynálezce oznamuje objev, který má nahradit palivo při pohonu strojů. Za hlavní zdroj označuje Slunce. Nikola Tesla dnes oznámil, že objevil princip, díky němuž lze z vesmírné energie, která pohání celý vesmír získat energii pro pohon světových strojů. Tento princip, jenž využívá zdroj energie popsaný jako všude přítomný v neomezeném množství a který může být přenášen po drátech nebo bezdrátově z centrálních elektráren do kterékoliv části zeměkoule, podle něj odstraní potřebu uhlí, ropy, plynu nebo jiných běžných paliv. Tesla se ve svém dnešním prohlášení v hotelu naznačil, že není daleko doba, kdy bude tento princip připraven pro praktický komerční rozvoj. Na otázku, zda náhle zavedení jeho principu naruší současný ekonomický systém, Tesla odpověděl: Ten je již silně narušen. Dodal, že nyní je jako nikdy předtím vhodná doba pro rozvoj nových zdrojů. Zatímco ve své současné podobě teorie vyžaduje rozvoj energie v centrálních zařízeních, jež potřebují rozsáhlé strojní vybavení. Nikola Tesla uvedl, že by mohl vypracovat plán pro její využití jednotlivci. Ústředním zdrojem kosmické energie pro Zemi je Slunce ale noc nepřeruší tok nových zdrojů energie.
Tesla zjevně nemluví o atomovém reaktoru. Má na mysli přímou přeměnu ionizovaných částic generovaných zářivou hmotou. Nejedná se o jadernou energii, jak ji známe dnes. Teslova zářivá energie se přímo přeměňuje na elektrickou energii. Věřil, že Slunce generuje vysoce nabité částice a že zářivá hmota je přenašečem energie, právě tento přenos energie lze využít pro praktické účely.
Zdroje:
unariunwisdom.com
suenee.cz
