Vynález písma na principu akrofonie

Antonín Horák ve své knize píše o zavedení písma, jenž vzniklo zjednodušením obrázku předmětu, z něhož se četla pouze první slabika. Z obrázku muselo být jasně patrné, o jaký předmět se jedná, aby mohla být první slabika přečtena správně. Postupně se obrázky zjednodušovaly a stávaly se z nich znaky. Souvislost obrázku se znakem ale nebyla obrázková, nýbrž pouze zvuková a to zvuk zmíněné první slabiky. Tak vzniklo pravé fonetické písmo, které dostalo vědecký název akrofonie (z řec. akros – okraj, začátek a phóné – zvuk, hláska).

Tato abeceda obsahovala hlásky typicky praslovanské, které se v jiných jazycích nevyskytovaly. Byly to zejména sykavky a měkčené hlásky, výrazné pro jazyk „satem“. Naopak převážně hrdelní výslovnost výrazná pro jazyk „kentum“ tyto praslovanské hlásky neuměla vyslovit, proto si písemnou podobu těchto hlásek upravila. Příkladem je praslovanský znak hlásky „c“, kterou Řekové a Féničané četli jako „g“ nebo praslovanský znak hlásky „č“, kterou Římané četli jako „k“. Důkazem je jméno římského spisovatele slovanského původu „Čičěra“, které Římané psali jako Cicero a četli „Kikero“. Již z toho vyplývá, že praslovanština byla před všemi ostatními jazyky jako jsou jazyk Řeků, Římanů, Féničanů, Sumerů, Etrusků, ale dokonce i starověkých Egypťanů a mnoha dalších národů.

Kde se vzal název písmen bukvice. Jak se píše v knize pana Horáka: již řecký historik Hérodotos v 5.století př. n. l. –Istoria IV, kap. 67 – píše: Národy střední Evropy užívají písma tak, že písmena z větví stromů kladou na tkaninu.

Ve střední Evropě byl velmi rozšířený buk, jehož koncové větvičky se k tomuto účelu velmi dobře hodily. Byly z nich tvořeny znaky, později hlásky a přišívány na plátno. Protože se tato plátna špatně udržovala v čistotě, byly nápisy vyšívány (šly snadno prát) a plátna s výšivkou zdobila stěny. Na některých místech na vesnicích se tato tradice předávání lidové moudrosti zachovala dodnes.

Bukové větvičky daly písmu hůlkový charakter, jehož tvary se pomalu a postupně v pozdější době měnily na zaoblené. Pan Horák dokládá svoje poznatky mnoha překlady z dochovaných artefaktů. Jeho překlady jsou smysluplné, pojednávají o životě porobených Slovanů. Jsou psané jazykem obyčejných lidí, nikoliv panovníků, což je pro současnost významný poznatek, protože to dokládá existenci Slovanů již ve starověku. A nejen to. Ukazuje se, že byli učiteli svých „pánů“ a otrokářů a museli pro ně pracovat. Tento smutný a nelehký úděl dosvědčují právě překlady dochovaných písemností.

U tohoto původního slabičného písma (na principu akrofonie) z doby neolitické všechny znaky zobrazují předměty a pojmy zemědělského životního stylu. Takže jej mohli vytvořit zemědělci neolitičtí. Tyto znaky jsou odvozeny z názvů praslovanských. Znamenalo to tedy, že neolitikové byli praslovanské národnosti.

Uvedeme konkrétní příklad. Pisatel by chtěl zaznamenat třeba slovo já. Protože to byl rolník znal postroj tažného dobytka, jehož praslovanský název zněl tehdy járam (česky jařmo). Nakreslí tedy obrázek velmi zjednodušeně a dostane tento výsledek. 

Podmínkou ovšem je, že ten obrázek se nesmí číst celým názvem járam, nýbrž pouze první jeho slabikou já, koncovka ram se zamlčí. Právě v tom je ten vtip, že zamlčením koncovky přestává být kresba konkrétním předmětem zvaným járam a stává se jen abstraktním zvukem já. Toto slovo je v praslovanštině pisatele osobním zájmenem první osoby jednotného čísla já. Takže tím obrázkem jařma označil pisatel vlastně sám sebe, což by jinak nešlo obrázkem vyjádřit. 

Už v minulém století došlo k poznatku, že znaky hláskové abecedy jsou vytvořeny na principu akrofonie. Po objevu kréto-mykénských tabulek se nevědělo, jaké hodnoty mají znaky tohoto písma. Mělo se zato, že jsou to znaky rovněž hláskové a někteří angličtí badatelé se jejich hodnoty pokusili stanovit akrofonicky. 

Zvukové hodnoty slabičných znaků jinak vzniknout nemohli než na principu akrofonie. V tom případě musíme znát nápisový jazyk a jím je zde praslovanština. Předměty jsou ve znacích dlouhodobým užíváním tohoto písma často natolik zjednodušeny a stylizovány, že těžko poznáme o jaký předmět jde. Je to však zvuková hodnota znaku, jenž určitý předmět navodí a staré názvy předmětů najdeme dodnes zachovalé především v srbochorvatštině nebo ve staročeštině. 

Podívejme se na výrazy praslovanské v současné češtině:

alpan – lampa; ámbará – nosítko, váhy; ěkarát – pluh; ihlá – jehla; ópatá – kormidlo; úhau – úhel, kohout; palúha – páčidlo; pásjac – břišní pás; pěčá – chlebová pec; píc – spíž; powězá – pavéza na fůru sena; púndajá – parádní účes; táranoš – trnoš, stolička; tjetjíwa – tětiva luku; tjitjera – rolnička; tintěra, zvoneček; tór – ohrada pro dobytek; túčanica – máselnice; dálina – dálka; djedjína – dědina, osada; dízaló – zdviž, výtah

dóboš – buben; dubáč – dloubač, dláto; dúbjá – vydlabaný kmen, drtidlo; karúh – kruh; halěwá – chléb; kěj – přístav u vody; kičěn – zdobený pohár; kopě – kopí; kúčina – koudel, kadeř; čabár – umyvadlo, lavor; ščětúr – číslovka čtyři; číbuk – fajfka, čibuk; ščópa – štípa, rozštípnutý špalek; járam – jařmo; jěrjaw – mechanický jeřáb, nakladač; józ – doupě v zemi; wátka – rám na tkaní; wězěu – vazel, smyčka; wích – chochol; wodár – pohár na vodu; maljáz – roub na větvi; měraló – měřidlo úhlů a délek; miródijá – kořenka; motovíjka – motovidlo; múcka – smyčka; nábos – náraz; njewó – strop bytu

níza – řez stromu; nohára – stojací věšák; nútrinjá – nitro břicha; ráwen úhau – pravý úhel; rěbár – žebro; ribár – rybář; ronár – potápěč; rúkě – rozpažené ruce; řešétka – mříž, řešeto; sákat – uschlé větve stromu; sěnilo – stínidlo (podobnost s dnešním senior čistě „náhodná“); sítjá – rybářská síť; swínja – prase; sólenica – solnička; súdanac – koš na záda; šáš – šáchor; západ – západ slunce nad mořem; zěraló – zrcadlo; zorá – východ slunce nad mořem; zúronó – úrodné zrno.

Toto prastaré slabičné písmo je psáno pravoběžně a plynule, tedy bez oddělování slov. Je tomu tak proto, že písmo ve svých počátcích napodobovalo mluvenou řeč, kde se slova neoddělují a přece si lidé stejného jazyka rozumí. Právě proto plynulé psaní je největší překážkou při luštění, pokud neznáme nápisový jazyk, jímž je dáno dělení souvislých textů na slova. 

Zdroje:

kniha O Slovanech úplně jinak (Antonín Horák)

veraoveckova.cz