Vývojové cykly a Bukvice
Podíváme-li se na obraz slova cyklus z hlediska Bukvice, můžeme vidět takové sémantické (významové) pole – cíl harmonizace struktury směrem vzhůru. Jinými slovy, jestvuje určitá hranice, za kterou proces dalšího zvýrazňování pokračuje. Konečné naplnění určitého objemu, úplnost. Dosažení prahové hodnoty a zároveň výchozí bod další fáze. Mluvíme tedy o vyzařování z nějaké struktury, z nějaké hranice. Něco bylo odsunuto od něčeho a k něčemu, nebo bylo přeneseno z někoho na někoho či z něčeho na něco.
Základem sémantického pole bukvice Ot je totiž konečné vyplnění nějakého objemu, plnost. Také tato bukvice nese poznání o cyklech, periodách, intervalech apod.
Ukazuje se, že Ot nám říká, že naplněním se rozumí dokončení cyklu. Rovněž konec určitého období, konec fáze učení, osvojení si lekce, přeměna vědomostí ve zkušenost, dokončení činu. Jinými slovy se jedná o plnost naplnění v určitém časovém období v určitém životním období. Podívejte se. Naše životní cesta se skládá z mnoha časových období. Vezměme si například dětství, dospívání, zralost a stáří. Bukvice Ot naznačuje, že každá z těchto fází vývoje je spojena se shromažďováním určitých znalostí, se získáváním potřebných zkušeností, které můžeme v tomto období získat.
Obecně platí, že věk člověka a úroveň vývoje jeho vědomí musí být propojeny. Dříve byly v přímém vztahu. Podle jedné tradice do 16 let člověk získával zkušenosti se světem prostřednictvím vnímání, od 16 do 32 let nastala doba, kdy se učil vnímat svět a aktivovat psychické kvality. Od 32 do 48 let se formoval pohled na svět a osvojovaly se duchovní principy, od 48 do 60 let člověk získával celostní pohled na svět atd.
V souladu s tím se v dávných dobách chápalo, že člověk, který dosáhl určitého věku, má také náležitý vývojový status, protože pokud člověk následuje cestu, není možné, aby nezískal potřebné zkušenosti a nedosáhl dalšího stupně. Vždyť zkušenost je koncentrované, zhuštěné poznání, které se pro nás stává oporou, z níž můžeme přejít na další vývojový stupeň, kde bude nutné získat nové, dosud neznámé poznatky. Na tom je založena tradiční úcta ke starším. Nejde jen o to, že člověk žije déle, ale že úroveň jeho vědomí se za ta léta zvýšila. A pokud mladý člověk vnímal pouze svět, přirozeně naslouchal těm, kteří si byli vědomi duchovních principů.
Dnes už například málokdo dokáže říci, z jakého důvodu měl muž právo vstoupit do rodinného svazku až po dovršení jednadvaceti let. Proč ne osmnáct, jako dnes, nebo dvacet. Jaký je v tom rozdíl. Naši Předkové to věděli, a proto stanovili přísnou věkovou hranici, protože pochopili, že kvalita vztahu mezi mužem a ženou určuje, jaký bude svět, lidský nebo nelidský. Podle jedné tradice byl budoucí člověk od narození do šesti let považován za nerozumné zvíře, od šesti do dvanácti let se stal rozumným zvířetem, od dvanácti do osmnácti let prošel stádiem zvířete a od osmnácti do jednadvaceti let začal proces stávání se člověkem. V jednadvaceti letech dosáhl člověk postavení člověka.
Je důležité si uvědomit, že nebylo možné, aby muž vstoupil do rodinného svazku před dosažením jednadvaceti let. Po absolvování všech zasvěcení se stal nejen manželem, ale také mužem. Rodinný svazek předpokládá lidský vztah, nikoli interakci dvou zvířat nebo šelem. Proto dokud se mladý muž nestal manželem a mužem, nesměl mít sexuální vztah se ženou. Ve starověku věděli, že první muž v životě ženy jí otevírá cestu. Jestliže tedy přijala sémě nelidského muže, odsoudila sebe a své potomky k životu nikoli v sakrálním, ale v okrajovém domácím prostoru.
Bohužel dnes, kdy bukvice Ot zmizela z jazyka a tím i z povědomí lidí, se na jeho znalost zapomnělo. V důsledku toho nelze současnou společnost označit za lidskou. Tvoří ji takzvaní dospělí, jenž neprožili řádně dětství a tudíž nemají potřebné zkušenosti. Jsou tedy na úrovni tříletého, pětiletého nebo dvanáctiletého dítěte, co se týče povědomí. Život je však žádá jako ty, kteří podle své věkové kategorie již mají potřebné znalosti a dovednosti, na jejichž základě mohou správně jednat a přijímat nové lekce pro další postup.
To znamená, že potřebují začít rozvíjet cit, ale ještě nejsou schopny cítit. Je čas přejít k duchovním principům a oni se ještě nenaučili cítit. Vždyť zkušenosti, které jsme získali, jsou jakýmsi odrazovým můstkem, o který se můžeme opřít, abychom se dostali k dalším prostřednictvím nových lekcí, které nám byly dány ve světle toho, co již známe a umíme. Pokud nemáme oporu, pak bez ohledu na to, jak moc se odrážíme, nedojde ke skutečnému pohybu vzhůru.
Navíc jedno z hlavních poselství bukvice Ot zní. Dokud není staré ukončeno, je zbytečné začínat něco nového. Jinými slovy, chceme-li něco kvalitativně jiného, je třeba doplnit vše, co souvisí s minulostí. Pak bude možné vstoupit do prostoru nových zážitků a nevídaných možností. V opačném případě nás něco nedokončeného a nerealizovaného bude táhnout zpět a bránit nám v úplném přechodu, dluhy minulosti nám nedovolí přejít do budoucnosti a veškeré snahy se budou točit v kruhu.
Když mluvíme o dluhu, nemáme na mysli pouze dluh vůči vlastnímu rozvoji. Zahrnuje také všechny druhy dluhů. Nesplněné sliby, nenaučené životní lekce, nesplněné sny, učiněná, ale neuskutečněná rozhodnutí, nenaplněné pocity atd. To věci komplikuje. Pokud si lze vzpomenout na peněžní dluh a splatit ho, o zbytku ví jen málokdo. Neznalost však nezbavuje odpovědnosti. Proto moderní civilizaci hrozí, že se nikdy nedostane z dluhové díry, v níž většina jejích představitelů setrvává již několik století. Proč. Protože mnohé z dluhů, které je nepustí ven, nejsou ani jejich vlastní, ale plodí stále větší procento zadluženosti. Tyto dluhy pocházejí od jejich předků. Stačí analyzovat jejich rodinnou historii, abyste se o tom přesvědčili. Porovnáním faktů z životopisů předků a potomků můžete zjistit úžasné věci, podobné události. S různými nuancemi se opakují z generace na generaci, často ve stejný den. Lidé se nevědomky ocitají v situacích, které kopírují situace jejich rodičů, prarodičů nebo jiných příbuzných.
To samozřejmě nechtějí. Podobné scénáře a grafy se však opakují s určitou cykličností. Potomci totiž nevědomky opakují stejnou tragickou situaci, tj. nepoučí se ze zkušenosti. V souladu s tím nedochází k naplnění a ukončení cyklu, po kterém musí následovat přechod na novou úroveň. Když se nacházíte v předchozím stavu vědomí, není z tohoto zlého nekonečna cesty ven. Už jen proto, že dluhy jiných lidí nelze zaplatit. Je však nutné je zaplatit, protože se jedná o zástupce obecného systému, kde jestvuje dluh.
Ukazuje se, že bukvice Ot jako by se ptá člověka, kdo jsi, část nebo celek. Když jste součástí, je to jedna věc, ale pokud jste celek, pak se váš vývojový cyklus shoduje s vývojovými obdobími celého systému. Pak vás svět začne vnímat jinak a potenciál bude jiný, stejně jako možnosti a schopnosti. Ale v každém případě jsme uvnitř nějakého cyklu. V bukvě Ot se píše, že je to přesně tak. Svět je souhrnem všech cyklů neboli systémem, v němž se vzájemně prolíná a překrývá velké množství životních rytmů, které působí současně. Např. intelektuální, psychoemocionální a fyzická aktivita, cyklus duše, snění, ženský a mužský, sluneční a lunární, historický atd. Ot sděluje vědomí, že je třeba je vidět a brát v úvahu, aby se nevytvořila řada negativních opakování založených na povinnosti.
Proto je důležité si uvědomit, že pro všechno je příznivý okamžik. Například pro početí dítěte nebo zahájení podnikání jestvuje období, kdy jsou životní cykly sladěny a vzájemně se podporují, což má příznivý vliv na výsledek a stav zúčastněných osob. Každá akce má tedy svůj životní cyklus. Jestliže jsme s ním v souladu, vše se děje jakoby samo od sebe a nevyžaduje od nás žádné zvláštní úsilí. Pokud se s některými rytmy neshodujeme, musíme vyvinout další úsilí. Když rozdíl překročí určitou mez, stává se akce zbytečnou. V podstatě je to jednoduché, stačí najít optimální body. Pokud se dostanete do určitého období, rozvíjí se jeden scénář, když nikoli, rozvíjí se jiný scénář. Zkrátka, chceme-li být produktivní a dosáhnout toho, co chceme, musíme si vybrat správný čas, kdy začít něco dělat. Buď umět vypočítat cykly a sladit s nimi své cíle, nebo být velmi citliví k sobě, k prostoru a všemu, co se v něm děje.
Bukvice Ot tedy říká, že klíčem k řešení tohoto problému je nejen schopnost vnímat cykly našeho vývoje a rytmy vesmíru, ale také zbavit se dluhů tím, že za ně převezmeme odpovědnost. Pak můžeme jakýkoli bod na křivce cyklu proměnit v bod optimálního přechodu na vyšší evoluční úroveň, když nejprve odstraníme napětí spojené s minulostí našeho Rodu i naší duše. Stvořitel je zodpovědný za vše, co stvořil. V případě, že se chceme stát tvůrci, kteří tvoří na Zemi, musíme zvýšit svou úroveň zodpovědnosti.
Zdroje:
alexfl.ru
lsvsx.livejournal.com
