Zlaté plíšky z Pyrgů
Blízko přístavu Santa Severa asi 50 km severozápadně od Říma leží starověké Pyrgi. Původní název „Pyrgoi“ (hradby) pochází od řeckých kolonistů, kteří pak vypudili první vlnu Etrusků z Říma a stali se „Římany“. V té době stály tyto hradby zřejmě na mořském pobřeží ale v těch místech se pevnina neustále zvedá, takže dnes jsou Pyrgi dále od pobřeží.
Při archeologickém výzkumu Pyrgů v roce 1964 byly nalezeny mezi základy někdejších chrámů tři zmuchlané zlaté plíšky s náznaky starého písma. Narovnání plíšků bylo svěřeno řediteli Etruskologického institutu v Římě. Plíšky mají velikost dlaně s prsty, jeden je popsán písmem púnským a dva písmem „etruským“. Nápisům psaným ve zlatě je přikládán velký význam. Luštitelé očekávali, že řeknou něco důležitého o Etruscích, však dodnes nebyly rozluštěny. O výklad púnského nápisu se pokusil italský semitolog Garbini. Údajně z něj vyrozuměl, že zdejší chrám dal postavit „Thefarie Velianas“, panovník pevnosti Caere, k uctění bohyně Astarté. Tato jména vyluštil i z plíšků popsaných „etruským“ písmem.
Logicky bychom očekávali, že tak důležitý nápis s věnováním bohyni Astarté by měl být uložen ve schránce základního kamene chrámu ale nikoli zmačkaný a pohozený v jámě mezi základy chrámu. Oba nápisy etruského typu jsou psány abecedou balkánského původu, avšak s některými odlišnými znaky a také odlišným, obtížněji srozumitelným jazykovým dialektem. Nejdříve se pokusíme porozumět plíšku s kratším textem.
Pisatelem plíšku byl zřejmě jedinec dovezený Řeky odněkud ze střední Evropy a prodaný za otroka Etruskům. Od řeckých otroků se naučil tomuto levoběžnému písmu ale užívá některých odlišných znaků a pozměnil i jejich fonetickou hodnotu tímto způsobem.
Rozdělení textu na řádky ponecháme i v přepisu, vynechané krátké samohlásky dosadíme malými písmeny, mezery a tečky vyznačují výslovnost.
Nejasná slova:
čijáč – dnes moravsky „čujíc“ (slyšíc)
o ě wáriě – o jejich výrobě, odtud slovensky „to-vár“ (výrobek) a česky „to-várna“ (výrobna), do němčiny „Ware“ (výrobky)
bělíj – slitina zlata se stříbrem označována ve starověku „bílý kov“
ščučěč – strčíc – slejíc, odtud moravsky „čučat“ (trčet, strnule hledět)
lěbá – směs těsto – bahno, odtud „h-lěbá“ (chleba, pečené těsto), i bahnitá řeka „Labe“
ščazáčíj – česky „stěžejní“ (převážný – důkladný)
tščiálj – 7. pád „stříkáním“
bilch – dnes česky „plech“, do němčiny „Blech“, původně však zřejmě „kov“, odvozeno od starého slovesa „bijá“ (tlouci – kovati)
baljá – sbalují
ščúč – srážejíc
řučíj u jád – vhodí – ponoří do jedu – kyseliny, polsky „rzuczyc“ (vhodit), zde vynecháno krátké „-u-„
Pisatel zřejmě pracoval v huti na výrobu zlata. Od spolupracovníků ve výrobě se dozvěděl, že se tam někdy vyrábí také vzácná slitina zlata a stříbra, čemuž se tehdy říkalo „bílý kov“. Pisatel si potřeboval tento recept na výrobu bílého kovu zapsat, aby si tak zvýšil svou kvalifikaci. Protože jiného psacího materiálu neměl použil jednoho ze zlatých plíšků, jenž vyráběl. Když byl pak z dílny odvelen na jiné práce u chrámu v Pyrgách, plíšek zmuchlal a odhodil do výkopu, neboť kdyby jej dozorci u něj pak našli, byl by za krádež zlata potrestán.
Přes některá zastaralá slova přece jen textu rozumíme. Jeho obsah je mnohem prozaičtější než se domníval Garbini. Nejde o darovací text bohyni, nýbrž o záznam dělníka o výrobě „bílého kovu“.
Text druhého plíšku.
Jinak tento nápisový dialekt je mnohem srozumitelnější, dokonce příbuzný staré češtině, na rozdíl od předešlého plíšku.
Slovník:
išč, iščjá, ěščjá, iščjá´s – věštec, věščejí, věštby, věštějí si
Turchči – praslovanský název Etrusků, jinde též „Turči“ od základu „tur-“ (pohan-obětník)
churbár – trápič – kurvář – darebák, staročesky „churáv“ (trpící i trápič)
átran – trhan – tyran
lěch – předák poddaných a prostředník mezi poddanými a pány, od původního lěh (zá-kon, úloha), do latiny „lex“ (zá-kon), tento předák nazýván u Řeků „damokorón“ (domácí vedoucí), u Římanů „clients“ u nás později „starosta“
bilch – tento ubitý kov, dnes česky „plech“
zilačal – pozlatil, od názvu „zilat“ (zlato)
ščerje´s – vysmívají se, moravsky „ščéří sa“ téhož významu
rasč – plurál od „ras“ (kruťas, kat, zabiják), z nápisového Rasěn na .. (rasů na tínišči – hradě), se ujala domněnka, že „Rasenna“ byl vlastní název Etrusků
calušč – celost – celek, jako na předešlém plíšku, zde označuje soudržnou skupinu poddaných v dílně
chbát – chvát – zbita – rozbita, srbochorvatsky „hvátiti“ (uchvátit – polapit)
Nález plíšku dával naději, že přinesou jejich texty bližší informace o Etruscích. Sice je přinášejí ale v opačném hanlivém smyslu. Zvláště text tohoto druhého plíšku líčí Etrusky jako nelidské tyrany, kteří na základě svých pochybných věšteb pořádají honbu na ožebračené domácí obyvatelstvo, trýzní je, mučí a z jejich nářků mají zábavu. Takto se snad utvrzovali ve své nadřazenosti a bohorovnosti ale tím prokázali jen svou primitivnost. O jejich vynalézavosti v mučení poddaných se můžete dozvědět rovněž v knize „Záhadní Etruskové“ od autorů Buriana – Mouchové. Tento plíšek je spolu se stélou z Novilary nejotřesnější obžalobou Etrusků.
Zážitky z dílny na výrobu zlatých plíšků si pisatel zaznamenal na jeden z nich, když jiného materiálu neměl po ruce, aby je uchoval pro příští generace. Ale když byl pak odvelen na výkop základů chrámu, z podobných důvodů jako pisatel předešlého plíšku je skrčil a zahodil do výkopu. Z tohoto druhého plíšku se také dozvídáme, že domácí Praslované nazývali Etrusky jménem „Turchči“, jinde též „Turci“ od základu „tur-„.
Zdroj:
kniha O Slovanech úplně jinak (Antonín Horák)
